Revaskularizace myokardu u ICHS
Chirurgicky založený koronární bypass
(CABG – Coronary Artery Bypass Grafting)
byl od svého uvedení do klinické praxe
koncem 60. let minulého století až do roku
1977 jedinou možností revaskularizace ischemického
myokardu. V roce 1977 byla
provedena první perkutánní balonková angioplastika
(PCA – Percutaneous Coronary
Angioplasty), a zahájila tak novou éru intervenční
kardiologie. Komplikace původní
balonkové angioplastiky – akutní okluze
dilatované tepny u tří až pěti procent pacientů
a restenóza téměř u 50 % – neumožnily
její použití u těžkých forem postižení
koronárního řečiště. Zavedení metalických
stentů v devadesátých letech minulého století
významným způsobem snížilo výskyt
těchto komplikací, a umožnilo tak rozšíření
indikací perkutánních koronárních intervencí
(PCI – Percutaneous Coronary Intervention)
i na závažnější typy postižení
věnčitých cév. K další významné redukci
počtu restenóz po PCI došlo v souvislosti
s uvedením stentů s řízeným uvolňováním
farmak bránících neointimální proliferaci
počátkem roku 2000. Všechna tato
technická vylepšení původní angioplastiky
vedla postupně k ohromnému nárůstu
počtu prováděných PCI. Ve Spojených
státech bylo např. v roce 2006 provedeno
celkem 1 131 000 PCI (z toho v 90 % byly
užity stenty s řízeným uvolňováním farmaka)
oproti 253 000 CABG. Na druhou stranu
i na poli CABG došlo k nezanedbatelnému
pokroku (např. „off‑pump“ CABG,
miniinvazivní výkony, zlepšná ochrana
myokardu, arteriální šěy apod.), který
vedl k poklesu morbidity, mortality a poču
okluzí šěu. V těhto souvislostech
nutněvyvstává otázka, jakéž klinické výsledky
oběmetody revaskularizace ve vzájemném
srovnání vykazují.
Jaká je optimální metoda
revaskularizace?
Nedávný přehled 23 randomizovaných
kontrolovaných klinických studií srovnávajících
CABG s PCI (balonková angioplastika
nebo stentování) a zahrnujících
celkem asi 10 000 osob prokázal vyšší
efektivitu chirurgického bypassu ve smyslu
zmírnění stenokardií a odvrácení nutnosti
opakované revaskularizace. Míra přežití
byla pro obě metody podobná, i když
ve skupině CABG byl zaznamenán vyšší
výskyt iktu. Je však třeba upozornit na fakt,
že většina uvedených studií nezahrnovala
pacienty s těžkým postižením koronárních
cév, tj. s postižením hlavního kmene
levé koronární arterie a postižením všech
tří cév. V minulosti publikované studie,
které srovnávaly PCI a CABG u této skupiny
nemocných byly unicentrické, nerandomizované,
s relativně malým počtem
osob a jejich výsledky byly nekonzistentní.
Z těchto důvodů zůstává podle současných
guidelines CABG metodou volby
u těžkých forem koronárního postižení,
včetně postižení hlavního kmene levé koronární
arterie a postižení všech tří větví.
Pro použití PCI v těchto indikacích doposud
chyběla data z kvalitně postavených
randomizovaných studií dostatečné statistické
síly.
Kvalifikované zhodnocení optimální metody
revaskularizace myokardu u pacientů
s doposud neléčenou těžkou formou postižení
koronárních cév se stalo cílem studie
SYNTAX (Synergy between Percutaneous
Coronary Intervention with TAXUS and
Cardiac Surgery). Studie se zároveň snažila
definovat skupinu nemocných, u kterých
je použitelná vždy pouze jedna z výše zmíněných
metod. Bylo do ní zařazeno celkem
3 075 pacientů s dosud neléčeným postižením
hlavního kmene levé koronární tepny
anebo všech tří tepen. Na základě zhodnocení
nálezů intervenčním kardiologem
a kardiochirurgem bylo z tohoto počtu randomizováno
1 800 nemocných do skupiny
léčené PCI (se zavedením stentu TAXUS
s řízeným uvolňováním paclitaxelu) a skupiny
podstoupivší CABG. Zbytek pacientů,
u kterých z anatomických či klinických důvodů
připadal v úvahu pouze jeden z uvedených
postupů, byl zařazen do paralelních
vnořených registrů (PCI a CABG registr).
Obě skupiny charakterizovala velmi dobrá
vyváženost z hlediska základních demografických
a klinických ukazatelů. Preprocedurální
výskyt závažných kardiálních a cerebrovaskulárních
příhod byl nízký a mezi
oběma skupinami nebyl v tomto ohledu
signifikantní rozdíl. Autoři zvolili jako primární
sledovaný parametr kumulativní výskyt
závažných kardiálních a cerebrovaskulárních
příhod (tj. úmrtí z jakékoli příčiny,
iktus, infarkt myokardu, nutnost opětovné
revaskularizace) v průběhu 12 měsíců
po randomizaci.
… napovědět mohou výsledky
studie SYNTAX
Výsledky sledování ukázaly, že po uplynutí
jednoho roku byl ve skupině podstoupivší
CABG významně nižší výskyt primárního
parametru (12,4 %) než ve skupině léčené
PCI (17,8 %, p = 0,002). Tento rozdíl připadá
z větší části na vrub vyššímu procentu
opakovaných revaskularizací v rameni PCI
(13,5 %) v porovnání se skupinou CABG
(5,9 %, p = < 0,001). Mezi oběma skupinami
nebyl zaznamenán statisticky významný
rozdíl v procentu úmrtí z jakékoli příčiny
(4,4 vs. 3,5 %, p = 0,37) a procentu
výskytu infarktu myokardu (4,8 vs. 3,3 %,
p = 0,11). O něco vyšší výskyt úmrtí z kardiálních
příčin u PCI byl na hranici statistické
významnosti (3,7 vs. 2,1 %, p = 0,05).
Naproti tomu cévní mozková příhoda se
u CABG objevovala statisticky častěji (2,2
vs. 0,6 %, p = 0,003). Časně po výkonu (2.
až 30. den) byla ve skupině PCI zaznamenána
trombóza stentu ve dvou procentech
případů a ve skupině CABG okluze štěpu
v 0,3 % (p = 0,001). V pozdním období
(31. až 365. den) se pak tento poměr otočil;
trombóza stentu v jednom procentu, okluze
štěpu ve 2,5 % (p = 0,02).
Přednosti i nedostatky nového
hodnocení
Studie SYNTAX má proti dříve realizovaným
studiím řadu předností, jak se o tom
zmiňuje doprovodný komentář, uveřejněný
spolu s výsledky studie v březnovém čísle
časopisu New England Journal of Medicine.
Zejména jde o prospektivní a multicentrickou
studii, na které participovalo 85 center
z USA a Evropy. Do studie bylo zahrnuto
neobvykle vysoké procento primárně
hodnocených pacientů (71 %). Byly využity
nejmodernější postupy jak CABG (arteriální
štěpy), tak PCI (stent s řízeným uvolňováním
farmaka inhibujícího neointimální
proliferaci). Výsledky vyšetření každého pacienta
byly zhodnoceny intervenčním radiologem
a kardiochirurgem, kteří pak rozhodli
o vhodné metodě revaskularizace. Sami
autoři studie však také upozornili na řadu
nedostatků. Především jednoroční perioda
sledování pacientů nemusí být zdaleka
dostatečná pro zhodnocení skutečně dlouhodobého
efektu té které metody. Za druhé,
pacientům ve skupině CABG byla méně
často poskytnuta optimální farmakoterapie,
zejména co se týče podávání protidestičkových
léků. Právě tato skutečnost mohla přispět
k vyššímu riziku výskytu iktu v této
skupině. Za třetí, většina nemocných ve studii
byli muži (78 %), a není tak jasné, zdali
lze získané poznatky aplikovat také u žen.
Ve studii též nebylo logicky možné zaslepení
použité terapie. Konečně vzhledem k použité
definici myokardiálního infarktu – objevení
se nové vlny Q a vzestup CK‑MB nad
pětinásobek normálních hodnot – mohlo
být přehlédnuto nezanedbatelné procento
méně závažných případů infarktu.
Závěrem lze tedy konstatovat, že studie
SYNTAX potvrdila techniku CABG
vzhledem k nižšímu celkovému výskytu
závažných kardiálních či cerebrovaskulárních
příhod po jednom roce sledování jako
standardní metodu v léčbě pacientů s postižením
všech tří koronárních tepen anebo
postižením hlavního kmene levé koronární
arterie.
Zdroj: