Rozhoduje ten, kdo platí

(Ad: Škodlivá, přeškodlivá politizace zdravotnictví, MT 30/2008)

Vážím si rozhledu a důvtipu kolegy Miroslava Macka, jeho komentáře rád čtu a ladí mi jeho pravičáctví. Z jeho předvolebního komentáře jsem si dovolil vyloupnout jedinou větičku, kterou jsem dal do nadpisu a kterou bych chtěl rozvést. Ano, měl by rozhodovat ten, kdo platí.

M. Macek je nejspíše v souladu s T. Julínkem přesvědčen, že řídícím prvkem ve zdravotnictví by měla být zdravotní pojišťovna, zdravotní pojišťovna platí. Ano, prismatem socialistického zdravotnictví je to pravda. A tak to většinou v Evropě chodí.

Ale skutečným plátcem zdravotní daně je občan. Nebo ne? Ten by měl rozhodovat o svém zdraví, o svém vyšetřování a o své léčbě. Ale není tomu tak. Pacient je de facto z tohoto rozhodovacího procesu eliminován. Pacient de facto zdravotní péči neplatí. Pacient zdravotní péči svou zdravotní daní jen jistí. Nic víc. Proto ty věčné šarvátky kolem zdravotnictví.

Jestliže zdravotní péči nehradí pacient, ale jeho pojišťovna, je pacientovi zcela lhostejné, kolik pojišťovna zaplatí, ale také, zda vůbec zaplatí. Pacienta se to netýká. Tím je vyloučena konkurence pojišťoven a ty si mohou žít v klídku. Proč by je pacient měnil? Není mezi nimi rozdílu. Platební kázeň pojišťoven teoreticky může ovlivnit jen pacient, ale ten nemá důvod. Je mu to jedno. Lékař má důvod, ale nemá možnost. Absurdně nepřirozený vztah!

Stejně tak ošetřující lékař, jehož zdravotní péči pacient neplatí, nemá důvod si neúčtovat to, co nevykonal, nebo může bezostyšně rozesílat své pacienty na zbytečná vyšetření, aby se i jeho kolegové uživili, a být tak s nimi solidární. Ale vždyť i pacienti to zbytečné honění po odbornících vyžadují. A politici je dokonce hecují – nechoďte k praktickému lékaři, choďte přímo k odborníkům! A konečně zdravotním pojišťovnám je zcela jedno, zda uspoří, nebo prodělají. Víceméně nemohou padnout.

Z tohoto začarovaného kruhu v našem současném „socialistickém“ systému není cesty ven. Pacienti mají pocit, že platí příliš. Platí velké zdravotní daně, ale de facto samotnému lékaři neplatí nic. To u nich vytváří pocit nutnosti protekce či korupce úplatky. Lékaři nedostávají zaplaceno podle svých nákladů a jejich platy jsou nízké (průměrný plat lékaře v nemocnici bez služeb je nižší než celostátní průměr). To vytváří otázku, proč má lékař pacientům sloužit, když se mu to pomalu ani nevyplatí. Nebude lékařská profese na vyhynutí?

Je to tak správné? Rozhodně ne! Aby mohl pacient rozhodovat o své zdravotní péči, musel by si ji platit, nebo osobně garantovat její zaplacení. Pacient by měl rozhodovat o tom, který lékař od něho dostane zaplaceno a který lékař mu za to nestojí. Proč z jeho peněz mají být placeni i ti neschopní lékaři? Proč si pacient svoje peníze nesmí sám ohlídat, když to dokáže lépe než sebelepší úředník pojišťovny? Celý tento vztah mezi pacientem a jeho ošetřujícím lékařem by měla zdravotní pojišťovna jen jistit, nikoli řídit, pokud chceme být efektivní, úsporní a kvalitní.

Existuje jednoduché schéma: Pacient požádá lékaře o ošetření, lékař jej ošetří, dostane od něj zaplaceno, nebo alespoň osobní garanci zaplacení, a zdravotní pojišťovna stav neřídí, ale jen jako jakákoli jiná pojišťovna jistí.

To je skutečně přirozený vztah ke zdraví občanů, vztah nejefektivnější, vztah pro pacienty nejúspornější, vztah pravicový. Proč jej ODS neakceptuje? Nebyl nakonec nedostatečně pravicový přístup ke zdravotnictví také jedním z důvodů jejího volebního neúspěchu?

Zdroj: