Rozhovor s doc. MUDr. Františkem Faltusem, DrSc.: Čtyřicet čtyři let boje proti módnímu trendu

Vaše profesní dráha je spjata s léčbou poruch výživy. Jak jste se dostal k této problematice?
Nejdříve, ještě za svého působení v psychiatrické léčebně v Beřkovicích, jsem se věnoval spíše biologické psychiatrii a klinické psychofarmakologii. Od roku 1955 jsme měli k dispozici nové přípravky k léčbě schizofrenie, což byl velký pokrok v léčbě tohoto onemocnění. K poruchám výživy jsem se dostal až po příchodu na psychiatrickou kliniku, což bylo v létě roku 1961. Na problematiku mě v roce 1963 upozornili kolegové – diabetolog profesor Jaroslav Páv a internista Jaromír Jiránek. Začal jsem pátrat po dostupné literatuře. Nejdříve bylo informací málo, ale v druhé polovině šedesátých let minulého století začalo údajů přibývat, zejména ze západní Evropy a severní Ameriky. Později jsem na základě zahraničních informací a práce profesora Janoty, což byla první publikace na toto téma u nás, vytýčil kritéria choroby, která se tehdy diagnostikovala jako anorexia nervosa nebo anorexia mentalis. Tato nosologická jednotka byla později rozčleněna na mentální anorexii a mentální bulimii. V druhé polovině šedesátých let zavládla i u nás móda extrémně štíhlých modelek. Projevilo se to i na počtu vašich pacientek?
Od doby, kdy jsem se poruchám výživy začal věnovat, pacientek skutečně přibývalo. Ambulantní léčba mentální anorexie i bulimie nebývala v mnoha případech úspěšná, pacientky vyžadují speciální režim i dozor, proto jsem usiloval o založení Jednotky specializované péče o nemocné s poruchami příjmu potravy. Podařilo se to v roce 1983. Byla to jedna z prvních takto specializovaných jednotek v Evropě a úplně první v zemích východního bloku.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2005, strana 8

Zdroj: