Rozjetý vlak Martina Gregory

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste chtěl studovat výtvarné umění. Proč zvítězilo studium medicíny, konkrétně pediatrie?

Na gymnáziu jsem se k nelibosti rodičů rozhodl, že bych chtěl být spisovatelem nebo novinářem, uspěl jsem tehdy dokonce s takovou krátkou epickou básní. Naši, protože jsou oba lékaři, mi to postupně vymluvili a já nakonec udělal přijímací zkoušky na medicínu, na tehdejší Fakultu dětského lékařství (dnes 2. lékařská fakulta UK).

Psaní jsem se ale úplně nezřekl, mimo jiné jsem vymýšlel krátké jednoaktovky, které jsme zároveň realizovali - byly to většinou premiéry a derniéry pro zvané. Jednoaktovku Rybáři jsme celkem úspěšně hráli po studentských klubech a taky v několika hospodách - teď po letech jsme ji oživili, jen jsem spolu s kamarádem text malinko přepracoval. Sehráli jsme ji při křtu mé knihy Péče o novorozence a kojence koncem loňského roku ve vinotéce v Praze na Újezdě.

Zhruba po pěti letech praxe v českých nemocnicích jste absolvoval studijní pobyt ve Švédsku. Jak vypadá vaše srovnání českých a švédských podmínek a možností, co se týká péče o novorozence?

Studijní pobyt ve Švédsku, to byla taková hezká doba devadesátých let, kdy se konečně mohlo jezdit za hranice a emigranti se snažili pro české lékaře a vědce vytvořit podmínky pro stáže. Na jaře roku 1994 jsem díky tomu měl možnost pracovat několik měsíců na novorozeneckém a dětském oddělení jedné švédské kliniky. Musím říct, že lékařské postupy tam byly víceméně stejné jako u nás. V tom se medicína nelišila prakticky vůbec, možná tehdy pro ně byly dostupnější některé vyšetřovací metody, i portfolio léčiv bylo ve Švédsku nejspíš o něco pestřejší.

Rozdíl byl ale v přístupu k pacientovi a k rodině dítěte. Neexistovalo, aby tam dítě zůstávalo v nemocnici samotné, bez rodičů. U nás dnes už naštěstí také ne, ale tehdy to bylo jinak. V české nemocnici měli pocit, že rodiče nejsou schopni se o dítě postarat jako sestřička na oddělení. A už vůbec nepřicházelo v úvahu, aby se o krajně nedonošené dítě po porodu učila starat maminka, nebo dokonce otec, což jsem tam viděl a fungovalo to ke spokojenosti všech. Prosadit podobný přístup u nás znamenalo překlenout mnoho problémů. Mám radost, že se to v horizontu několika let podařilo.

Dnes na dětském oddělení leží děti samy jen výjimečně, většina z nich je tam s rodiči. Na některých odděleních je s tím trošku problém, protože nemají místa, ale řeší to, rodiče můžou docházet během dne a potom odcházejí na noc domů. Převažuje prostě snaha rodičům vyhovět.

Celkové srovnání švédského a českého lékařství bylo ale velmi příjemné. Švédsko je na špici, co se týká perinatální péče i péče o nedonošené děti, a bylo hezké vidět a uvědomit si, že tamní úroveň není o tolikjiná než v Česká republice. Také my jsme na té špici byli a jsme, mezitím jsme se vlastně ještě posunuli dopředu a patříme k nejlepším v Evropě.

Dají se porovnat obecné charakteristiky novorozenců dnes a před 15 lety?

Mírně přibylo nedonošených dětí, zejména extrémně nedonošených - dříve jich bylo kolem 5 %, dnes kolem 7 procent. Platí to všeobecně, ne jenom u nás. Ale co je nejdůležitější - těch přeživších extrémně nezralých je mnohem více a je také více těch, které si nenesou velký handicap do budoucna, ať už to jsou plicní onemocnění nebo jiné zdravotní komplikace a vrozené vady, například retinopatie. Samozřejmě, každé krajně nezralé dítě určité následky má, ale je jich méně a kvalita života těchto dětí je lepší.

Napsal jste už několik knih na téma matka a dítě. Je to pro vás práce nebo koníček?

Díky psaní knížek pro rodiče se mi podařilo spojit touhu psát se svojí profesí. Občas ještě píšu básničky a s kamarádem si zahrajeme i divadlo, ale to už je jen takové paběrkování. Musím říct, že psaní knih pro rodiče mě naplňuje. Je to rozjetý vlak, v současné době jde trochu stranou i můj další koníček, dřevěné skulptury. Knížky mi dělají radost, maminkám se líbí a myslím, že jim přinášejí to podstatné, to znamená rady ve chvíli, kdy je potřebují. Rady celkem uchopitelné, stručné a přitom na podkladě odborných doporučení, z nichž se vždy snažím vycházet.

Zmínil jste se o vašem druhém, dost neobvyklém koníčku - vytváření dřevěných skulptur. Proč právě skulptury? Když jste začal pracovat na první z nich, šlo o náhodu, nebo jste o tom delší dobu přemýšlel?

Jako většina věcí vznikla tahle má záliba určitou náhodou. Jeli jsme s kamarádem na výlet do Paříže, kde shodou okolností probíhala velká retrospektivní výstava rumunského sochaře žijícího ve Francii Constantina Brâncuşiho. Byla velice zdařilá, i co se týká instalace soch, jeho skulptury mě uchvátily a říkal jsem si, že bych mohl zkusit něco podobného vytvořit. Brâncuşi vystavoval krásné hlavy, nic podobného se mi samozřejmě vytvořit nepodařilo a nikdy nepovede.

Když jsme se vrátili, ve Strakonicích se opravoval hrad a byly tam vyřazené staré borové trámy, dokonce ještě opracované širočinou. Slovo dalo slovo, dva jsem koupil a začal. Borovice se opracovává těžko, a tak jsem nejprve použil motorovou pilu a na zbytek pak dláta, úplně jednoduchá odNarexu. Neměljsemtehdy anipalici, takže jsem pracoval s kladívkem. Ale povedla se mi veliká skulptura, patří k mým nejmilejším, jak už to bývá, prostě byla první, jmenuje se Baštovic Božena.

Poté jsem zkusil i jiná dřeva, nakoupil správné nářadí, zjistil, že lípaje měkká, takže jsem pracoval s ní, a už se to rozběhlo. Z lipového dřeva mám hodně skulptur, něco je i z olší, protože jich hodně roste u nás na chalupě, tam dělám většinu svých soch. Když je olše čerstvá, stříká z ní sice voda, ale je nádherně červená. Jak do ní člověk dlabe, voní po potocích a blátu, ze kterého vyrostla. Časem zesvětlá - oproti ostatním dřevům, která jak schnou, tak ztmavnou. Mám i skulpturu z javoru a z jilmu, tvořit se dá v zásadě z každého dřeva. Je to nádherný materiál! Každé dřevo má jinou vůni a taky je důležité, kde rostlo a zrálo. Měl jsem třeba takové lipové kousky z půdy, kam se každý rok ukládalo seno, a to dřevo bylo tím senem neuvěřitelně navoněné - i uvnitř, řekl bych.

Kdy vyřezáváte? Když máte volno a relaxujete nebo tak zaháníte špatnou náladu? Jak dlouho přibližně trvá vytvoření jedné skulptury?

Je otázka, jestli relaxuji, když tvořím sochu. Ono mě to pohání, aby byla hotová co nejdřív, a najednou to nejde... Nejraději bych ji dokončil v jednom dni, pořád na ni myslím a těším se, až budu moct zase pracovat, takže nakonec jsem nervózní... Některé věci se dají vytvořit za chvíli - za dva tři dny, některé zaberou měsíc. Záleží i na druhu dřeva. Řezbář, když ho dřevo nechce pustit, umí překonat nesnáze a udělá, co chce. Ale možná, že ani u něj to nejde tak hladce, u mě tedy rozhodně ne, já vždy narazím na nějaký odpor, dřevo prostě chce jít jinudy. V průběhu práce měním plán a finální podoba může být nakonec jiná, než byla původní představa. Ale o to je tvorba hezčí, protože je hledáním. Samozřejmě musí člověk vědět, kam v hledání zajít, musí mít nějakou základní představu. Měl by se povést co nejjednodušší, nejhladší a nejsrozumitelnější tvar. Neříkám, že se mi to daří, je to práce na mnoho let, než člověk dojde k ideálním tvarům.

Vaše skulptury stojí i venku v přírodě. Je složité dřevo dostatečně ošetřit?

Některé mám opravdu umístěné v plenéru na Šumavě, v Údolí tří potoků, což je místo, které mám strašně rád a kde mám chalupu. Na ní mám ale jenom malou část soch, většina z nich je interiérových, protože jsou z lípy, jejíž ošetření je složitější, ajá nemám potřebné technické znalosti. Jinak se většinou zařídím podle toho, co mi poradí truhláři. Musím dávat hodně nátěrů, znovu zbrušovat a impregnovat proti plísni. Mimochodem, co mě také baví, je pracovat s nemocným dřevem, které má v sobě plíseň. Má změněnou barvu a strukturu, je zase trochu jiné, zajímavé.

Kde berete inspiraci? Promítá se do vašich děl i vaše práce?

Inspirace je všude kolem nás, důležité je, aby si člověk všímal, co je okolo něj, aby to do sebe dovedl vstřebat a převést do podoby, která bude pro ostatní pochopitelná, protože nemá cenu tvořit jen pro sebe. Musím pracovat tak, aby se to někomu líbilo, teprve pak začne výsledný tvar žít svým vlastním životem. Taky by na konci práce měl být člověk spokojený, což v absolutní míře nemůže být nikdy. Kdyby byl, nemusel by už nic dělat. Mám takovou představu hlavy - hladké a přitom plné napětí -, ale zatím se mi ještě nepodařilo udělat ji tak, aby to bylo ono, takže je to práce až do hrobu.

Avšak po pravdě řečeno, mě teď víc zaměstnává spisovatelská činnost a práce pro maminky, která se skládá nejen z knih, ale také z internetové poradny a příspěvků do časopisů. Ono to do sebe všechno zapadá, protože díky internetu mohu komunikovat s velkým počtem maminek a znám jejich starosti, které si pak navíc ověřím na jiné jejich skupině, s níž se setkávám v nemocnici a ordinaci praktického lékaře. Vím, co je pro maminky největší problém, a pak má cenu jim ho vysvětlovat v knihách, do nichž zároveň ukládám roky praxe. Už téměř dvacet let...
---

MUDr. Martin Gregora promoval na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v roce 1989. Po promoci krátce pracoval na dětském oddělení nemocnice v Písku a poté nastoupil na novorozenecké oddělení ve Strakonicích. V roce 1991 působil na stáži na neonatologickém oddělení v Českých Budějovicích. Na jaře roku 1994 absolvoval několikaměsíční studijní pobyt na dětské klinice ve Švédsku. Nyní pracuje jako dětský lékař a endokrinolog ve Strakonicích, je zástupcem primáře Dětského oddělení Nemocnice Strakonice. Je autorem knih pro rodiče Výživa malých dětí, Jídelníček kojenců a malých dětí (spoluautorka Dana Zákostelecká), Kniha o matce a dítěti (spoluautor Miloš Velemínský), Péče o novorozence a kojence (spoluautorka Magdalena Paulová), Čekáme děťátko (spoluautor Miloš Velemínský). Publikuje v odborných periodicích, píše do časopisů pro laickou veřejnost, zodpovídá dotazy maminek na internetu.

Zdroj: Medical Tribune