Rozvoj moderních metod v českém zdravotnictví

Pokud se inovace týká nové zdravotnické metody, je situace ještě těžší. Nejprve musíte získat na svoji stranu zdravotníky, kteří novou metodu mohou používat. I když jsou sami přesvědčeni o medicínském přínosu inovace, vyhráno stále ještě není. Nastává další fáze. Zařazení metody do seznamu zdravotních výkonů a její nasmlouvání.

Zařazení do seznamu výkonů (dokud to ještě do konce roku 2007 šlo) bylo dlouhodobou záležitostí – trvající dva až čtyři roky. Poté začne zdravotnické zařízení jednat se zdravotní pojišťovnou o nasmlouvání nového výkonu. Pokud se mu to povede, může moderní metodu vykazovat. Zde ovšem martyrium nekončí, spíše začíná.

Financování nové metody

Nasmlouvání nového výkonu totiž žádným způsobem negarantuje navýšení úhrady příslušnému zdravotnickému zařízení za nově poskytovanou péči. Zdá se, že naše zdravotnictví se zastavilo na úrovni konce roku 2004. Do té doby bylo možné získat dodatečné úhrady na moderní péči (viz graf 1). Od roku 2005 se vychází vždy z peněz vyplacených zdravotnickému zařízení v předchozím roce – bez ohledu na rozvoj nové progresivní péče.

Přístup VZP ČR k novým metodám není zvlášť pozitivní. Setkáváme se s názorem: „Hlavně žádné inovace, zachovejme současný stav, nedělejme žádné změny, ušetříme více peněz.“ Pokud má zdravotnické zařízení zájem o novou metodu, musí finanční prostředky najít v rámci současného rozpočtu. Při fixních rozpočtech a rostoucích cenách energií, potravin a platů zbývá na moderní zdravotnické prostředky stále méně prostoru. Nesouvztažnost úhrad s provedenými výkony byla popsána již mnohokrát. Nedostatek finanční motivace pro rozvoj nové péče znamená zbrzdění rozvoje českého zdravotnictví.

Na vině je současný systém, kdy si zdravotní pojišťovny stále ještě nemohou konkurovat rozsahem zdravotní péče. V „normálním“ systému bych očekával, že se pojišťovny budou předhánět, která z nich bude hradit jakoukoli moderní progresivní metodu. Tento přístup jim přece může přilákat nové pojištěnce, a tudíž i pravidelné odvody ze zdravotního pojištění (samozřejmě po jejich přerozdělení).

Řešení: oceňování moderních technologií

Řešením by mohl být program, kdy by dodavatelé inovací mohli soutěžit o balík peněz určený výhradně na etablování nových metod. Tato soutěž by měla souviset se založením institutu pro hodnocení nových medicínských technologií – health technology assessment (HTA). Takové hodnocení je v zemích Evropské unie běžným nástrojem. V ČR pociťujeme neexistenci HTA velmi palčivě. Nemáme k dispozici jednoznačný a transparentní způsob, jak zařídit úhradu pro novou technologii. A pokud někde neexistuje cesta, důsledkem je neprůhledné lobbování.

Léčení jakékoli diagnózy efektivnějším, šetrnějším a rychlejším způsobem bude vždy doprovázeno nárůstem ceny. Je to logické obchodní chování. V kterémkoli odvětví průmyslu platí, že ten, kdo přináší výrobek nové generace, chce za něj více peněz.

HTA se zabývá stanovením hranice, zda nová metoda je nákladově efektivní, tedy zda má smysl na její dodatečný přínos vynakládat dodatečné peníze. Dalším úkolem HTA je kalkulace dopadů na celý systém zdravotního pojištění, protože metoda může být sama o sobě nákladově efektivní, nicméně pokud by se použila u všech potenciálních pacientů, byly by dopady na systém dramatické. Proto HTA může navrhnout i určitá indikační omezení, která vedou k tomu, aby nová technologie byla (v rámci stability systému) použita jen pro ty nejpotřebnější.

Bohužel zdravotnictví je – a zdá se, že i v budoucnu bude – silné politické téma. Najít prostředky na účtech zdravotních pojišťoven na zlepšení našeho zdravotnictví nemusí však být politicky nepopulární. Zejména v období, kdy jsou na těchto účtech výrazné přebytky v řádu desítek miliard korun.

Zdroj: