Šance: inzulinová analoga
Odlišný mechanismus účinku mají thiazolidindiony, které příznivě ovlivňují inzulinovou rezistenci. V oblasti inzulinoterapie jsou největším pokrokem inzulinová analoga. Vývoj je možné zaznamenat jak ve skupině krátkodobých inzulinových analog (inzulin lispro, inzulin aspart, inzulin glulisin), tak ve skupině dlouhodobých inzulinových analog (inzulin glargin, inzulin detemir). K dispozici je stále více důkazů o patofyziologickém významu postprandiální hyperglykémie (PPHG). Bylo prokázáno, že PPHG zvyšuje riziko mikrovaskulárních i makrovaskulárních komplikací. Kardiovaskulární i celková mortalita roste společně s hodnotou postprandiální glykémie. V Honolulu Heart Study se ukázalo, že PPHG je nezávislým rizikovým faktorem vzniku akutního infarktu myokardu a fatálních koronárních příhod. Podle výsledků Diabetes Intervention Study je PPHG nezávislým rizikovým faktorem mortality pacientů s nově diagnostikovaným diabetem 2. typu, zatímco glykémie nalačno nikoliv. Přestože zvýšené kardiovaskulární riziko u diabetiků 2. typu je jistě komplexní metabolický problém spojený s dyslipidémií, hypertenzí a obezitou, postprandiální hyperglykémie se zdá být významným prediktivním faktorem u těchto pacientů. Vedle inhibitorů alfa-glukosidáz, rychlých inzulinových sekretagog a v budoucnu snad také analog amylin jsou nejvýraznějším terapeutickým přístupem ovlivňujícím postprandiální hyperglykémii krátkodobá inzulinová analoga. Minimální úpravou primární sekvence aminokyselin inzulinového řetězce bylo dosaženo významných změn ve fyzikálně-chemických vlastnostech inzulinových analog a potažmo v jejich farmakokinetických parametrech.
…
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 4/2005, strana 5
Zdroj: