Sartany v léčbě arteriální hypertenze
Přes veškeré pokroky v kardiovaskulární farmakoterapii zůstává léčba arteriální hypertenze závažným problémem. Klíčové nedostatky jistě můžeme hledat na různých úrovních, řada z nich však vyplývá z relativně úzkého spektra dobře tolerovaných a účinných léčiv. Podle aktuálních doporučení pro diagnostiku a léčbu arteriální hypertenze se mezi léky první volby zařadily po bok diuretik, beta-blokátorů, blokátorů kalciových kanálů a inhibitorů ACE nově také tzv. sartany. Sartany vděčí za svůj antihypertenzní účinek selektivní inhibici receptoru AT1 pro angiotenzin II (odtud alternativní označení – blokátory AT1 receptorů nebo blokátory receptorů pro angiotenzin II apod.). Při této blokádě dochází k omezení stimulace receptoru AT1, který je zodpovědný za většinu negativních dopadů angiotenzinu II. Naopak je ponecháván neblokovaný receptor AT2, jehož stimulace je potenciálně přínosná, neboť zvyšuje produkci NO a prostacyklinu. Tato stimulace je o to výraznější, že při chronické terapii blokátory AT1 se cirkulující hladiny angiotenzinu II zvyšují. Mechanismus účinku sartanů je tedy diametrálně odlišný od inhibitorů ACE, které blokují produkci angiotenzinu II a degradaci bradykininu. Velká část angiotenzinu II však může v organismu vznikat působením alternativních enzymů (CAGE, t-PA, chymáza, cathepsin-G). Hladiny angiotenzinu se po počátečním poklesu skutečně vracejí do původních hodnot, přesto se však účinek inhibitorů ACE při dlouhodobé léčbě nesnižuje. Zdá se, že je z velké části dán právě působením bradykininu, pro což svědčí práce ukazující na značné oslabení účinku inhibice ACE podáním antagonistů bradykininu, např. icatibantu. Blokáda receptoru AT1 se děje různými mechanismy, kompetitivním či zvláštním nekompetitivním mechanismem. Různé molekuly sartanů se v tomto směru mohou značně lišit. Liší se také jejich afinita k receptoru, a to v řadě: candesartan > irbesartan > valsartan/ telmisartan > losartan > eprosartan. Zásadní rozdíly jsou také ve farmakokinetice jednotlivých molekul. To vše se může podílet nejen na rozdílném dávkování a antihypertenzním účinku, ale zejména na délce trvání účinku.
…
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 2/2005, strana 62
Zdroj: