Schopnost komunikovat je klíčem k pacientovi
Pro většinu českých lékařů je běžný paternalistický, „na lékaře a chorobu orientovaný“ přístup k nemocnému, který je obdobou asymetrického vztahu rodič – dítě. Lékař je v takovém vztahu expertem, usiluje o objektivitu a racionalitu, vyžaduje poslušnost, nevede dialog a nezajímá se o pacientovy názory ani o jeho individuální zvláštnosti a psychosociální potřeby. Velká část našich pacientů je na takové chování zvyklá a většinou si neuvědomuje (a neuvědomují si to ani lékaři), že tento přístup nevede člověka k tolik žádané odpovědnosti za vlastní zdraví ani k aktivní spolupráci při léčbě, ale ke spolehnutí se na lékaře a zdravotnický systém.Pacient jako partner
Aktivitu, spolupráci, podíl na rozhodování a odpovědnost spíše nežli poslušnost je možné očekávat od nemocných v partnerském, „na pacienta orientovaném“ modelu lékařské péče. Lékař v něm nabízí nejen svou odbornost, ale i osobní vztah a záměrně využívá léčebného potenciálu tohoto vztahu, provází pacienta jeho nemocí, zajímá se o subjektivní stránku jeho stonání. Partnerský model vztahu lékaře a pacienta se etabloval v zemích s vyspělou demokracií již v poslední třetině minulého století a postupně se v posledních dvou desetiletích prosazuje i u nás. Většímu rozšíření partnerského přístupu však pořád brání řada překážek. Jsou jak na straně lékaře (tradiční výuka na fakultách, zvyk, nechuť k osobní angažovanosti aj.), tak na straně pacientů, kteří nejsou připraveni na rovnocenný vztah s lékařem, na spoluodpovědnost ani na rozhodování ve věcech léčby.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2005, strana 14
Zdroj: