Screening nutričních potřeb pacienta
Intervence v oblasti výživy se mnohonásobně vyplatí, ať už ve snížených nákladech na léky nebo v nižším výskytu komplikací. Jak ale vypadá běžná nemocniční praxe? Sanitářka přinese tác s jídlem na pokoj a za půl hodiny ho odnese, aniž by se kdokoli zajímal o to, co pacient snědl. Snídaně dorazí na oddělení před osmou, oběd se začíná rozvážet už v jedenáct a večeře se přiváží kolem páté. Všechna hlavní jídla jsou tedy podávána v rozmezí devíti hodin, kdo je zvyklý jíst později, má smůlu. Chodící pacienti mají jen málokde možnost najíst se v jídelně, mnohde ani na pokojích není dost židlí pro všechny. Na trpělivé krmení nemocného s dysfagií nikdo nemá čas. Většina nemocných si nedokáže představit, že by jim nenosili jídlo příbuzní. Nelze se divit, že malnutrice, se kterou pacienti do nemocnic již přicházejí, se ve zdravotnickém zařízení ještě zhoršuje a u nemocných, jejichž nutriční stav při přijmu odpovídal normě, k malnutrici dochází. Nemocnice, které mají jasnou koncepci nutriční péče, se dají spočítat na prstech. Jednou z nich je Ústřední vojenská nemocnice v Praze (ÚVN). Tady se dá říci, že jedním z motivů pozitivních změn byla mezinárodní akreditace, kterou před nedávnem prošla. Akreditační řízení na výživu pamatuje hned v několika standardech. „Při vstupním vyšetření se identifikují pacienti, kteří jsou v nutričním riziku. Tito pacienti jsou dále vyšetřeni nutričním specialistou. Pokud se podezření z nutričního rizika potvrdí, zahájí se plán nutriční léčby pacienta. Změna pacientova nutričního stavu se sleduje a zaznamenává do jeho dokumentace. Na plánování a zajišťování nutriční léčby spolupracují lékaři, ošetřovatelský personál, dietní sestry a – je-li to na místě – příbuzní pacienta. Nutriční léčba se zajišťuje multidisciplinárně,“ uvádí se v jednom ze standardů. „Standardy jsou formulovány poměrně obecně. Je na nemocnici, jak se s nimi konkrétně vyrovná. Vše, co dělá, ale musí písemně dokumentovat,“ říká vedoucí nutriční terapeutka ÚVN Ivana Khauerová.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 18/2005, strana 15
Zdroj: