Sebevraždy dospívajících
Sebevražda je třetí nejčastější příčinou smrti u dospívajících a mladých dospělých ve věku mezi 10 a 24 lety; v USA si ročně vyžádá přibližně 4 500 životů. Sebevraždu spáchá téměř dvakrát více dospívajících, než kolik jich v souhrnu zemře z přirozených příčin. Ačkoli tomuto problému bylo věnováno mnoho pozornosti, četnost sebevražd u lidí ve věku 15 až 19 let se v letech 1970–1990 zdvojnásobila a dosud stoupá. Skutečný počet sebevražd u dospívajících je přitom zřejmě vyšší, než kolik udávají statistiky, protože mezi ně pravděpodobně patří i některá úmrtí připisovaná úrazům, vraždám a řízení pod vlivem alkoholu. Navíc je třeba mít na paměti, že neúspěšné pokusy o sebevraždu mají u dospívajících na svědomí významnou morbiditu, funkční postižení a omezení a že zbraně k nim použité mohou mimoděk zranit i další osoby. Uvážíme-li, že celých 90 % dospívajících, kteří spáchají sebevraždu, trpí v době úmrtí diagnostikovatelným psychiatrickým onemocněním a že více než polovina z nich jevila významné příznaky takového postižení nejméně dva roky, je nepochybné, že se v případě této důležité příčiny smrti a funkčního omezení otvírá velký prostor pro primární prevenci. Přibližně třetina obětí sebevražd má v anamnéze předchozí nevydařený pokus o ni, a proto lze usilovat i o prevenci sekundární. Sebevražda bývá obecně spojována s dlouhodobými pocity beznaděje, zoufalství a deprese; její bezprostřední příčinou se pak často stávají nedávné traumatické události. Svůj život takto ukončují mladí lidé všech ras, etnik a socioekonomických skupin. Jakkoli to může znít neuvěřitelně, reprezentativní národní průzkumy mezi americkými studenty středních škol opakovaně zjišťují, že 20 až 25 % z nich v posledních 12 měsících o sebevraždě vážně uvažovalo, 15 až 18 % si ji naplánovalo a 8 až 10 % se o ni pokusilo. U mladých lidí přitom na jeden úspěšný pokus o sebevraždu podle odhadů připadá 50 až 100 neúspěšných. Incidence nevydařených pokusů o sebevraždu je podstatně vyšší u dívek než u chlapců. Vzhledem k uvedeným rizikům je nezbytné, aby se lékaři – zejména pediatři – pokoušeli včas zasáhnout tím, že si budou lépe všímat predisponujících psychiatrických a situačních faktorů, přiměřeně je s pacientem a jeho rodinou zhodnotí a nemocného v případě potřeby odešlou k psychologovi či psychiatrovi.Kdo je ohrožen?
Nejvyšší výskyt sebevražd je zaznamenáván u indiánských mužů, přičemž obecně platí, že mladíci na venkově jsou sebevraždou ohroženi více než jejich vrstevníci ve městech (viz tab. 1). Ze studií vyplývá, že mladí homosexuální muži a lesbické ženy se o sebevraždu pokoušejí dvakrát až třikrát častěji než mládež obecně – zejména tváří v tvář psychologickému břemeni spojenému s odhalením své sexuální identity. Občas se setkáváme s „epidemiemi“ sebevražd, během nichž si mladí lidé postupně či najednou berou život pod vlivem jiné sebevraždy nebo dalších spouštěcích momentů v jejich komunitě. Se zmíněným jevem souvisí také zvýšené riziko úvah o sebevraždě či pokusů o ni u dospívajících, které smrt v této podobě připravila o kamaráda.S úvahami o sebevraždě a pokusy o její uskutečnění je spojena řada rizikových faktorů. V některých rodinách se sebevražedné jednání vyskytuje opakovaně. Mnohé studie potvrzují, že příbuzní obětí sebevražd mají zvýšené riziko úspěšných i neúspěšných pokusů o skoncování se životem, což bývá vysvětlováno předpokládaným vyšším výskytem psychiatrických onemocnění v těchto rodinách. Vztah mezi sebevraždou a jejím výskytem v rodinné anamnéze je však do určité míry možná nezávislý na dědičné psychopatologii. Ať už je rodinná anamnéza jakákoli, představuje předchozí pokus o sebevraždu nejvýznamnější rizikový faktor pro úspěšné završení podobné snahy v budoucnu. K úvahám o sebevraždě a pokusům o ni mají nepochybně vztah také závažná somatická onemocnění či omezení, anamnéza tělesného či psychologického traumatu, případně zneužívání v dětském věku. Mezi psychosociální rizikové faktory sebevraždy dospívajících patří anamnéza psychického onemocnění, poruch nálady, agresivního a impulsivního chování, pocitů beznaděje a izolace a závislosti na alkoholu či drogách. Ze zevních faktorů se bezprostředními podněty k úvahám o sebevraždě nebo k pokusům o její uskutečnění stávají nedávné traumatické životní události, významná ztráta či rozkol v rodině, nedostatek vztahové a jiné sociální opory, popřípadě neúspěchy ve škole či v zaměstnání. Asi 40 % obětí sebevražd trpí poruchami nálady, které mohou být navíc zhoršovány závislostí na drogách. Z hlediska úspěšnosti pokusu o sebevraždu je snad nejvýznamnějším faktorem dostupnost zvláště účinného prostředku k jeho završení. Smrtícím nástrojem bývají u sebevrahů obou pohlaví nejčastěji střelné zbraně, přičemž s jejich použitím se setkáváme u více než 60 % sebevražd mladých Američanů. Střelné zbraně vlastní v USA téměř 50 % domácností, ačkoli zpravidla nebývají zakoupeny přímo dospívajícími sebevrahy. Přítomnost pušky či pistole v domácnosti, ať už je uložena bez nábojů či schována v uzamčené skříňce, přímo koreluje s výskytem úspěšných sebevražd.
...
Komentář
Autor: MUDr. Jiří Koutek
Autoři A. R. Fleischman a J. A. Barondess se ve svém článku zabývají nanejvýš důležitou problematikou sebevražd u dospívajících. Jejich článek, kromě základního popisu problematiky, je zaměřen na rizikové faktory a hlavně na prevenci tohoto nežádoucího jednání. Uvádějí, že sebevražda je v USA třetí nejpočetnější příčinou smrti u mladých lidí ve věku mezi 10. a 24. rokem. Velmi zajímavý je jejich poznatek, že významnou úlohu v prevenci suicidií hrají dětští lékaři, neboť s většinou takto ohrožených přicházejí do kontaktu v týdnech či měsících před jejich tragickým činem. To odpovídá i naší klinické zkušenosti a podporuje tezi, že mýtus o tom, že suicidium přichází často náhle jako blesk z čistého nebe, není pravdivý. Suicidální chování představuje širší pojem a zahrnuje v sobě celou škálu chování, počínaje suicidálními nápady a myšlenkami, přes sebevražedné tendence, suicidální pokus, až po dokonané suicidium. Z hlediska charakteru a nebezpečnosti jednotlivých forem suicidálního jednání bývají uváděny dva modely. Kontinuální model suicidálního chování předpokládá postupný nárůst sebevražedného rizika u jednotlivých forem, podle tohoto modelu je rozdíl pouze kvantitativní. Teorie diskontinuální uvažuje rozdíly mezi jednotlivými formami suicidálního chování nejen z kvantitativního, ale i kvalitativního hlediska. Znamená to tedy, že suicidální pokus není jenom nepodařená sebevražda, ale že mezi těmito dvěma formami existuje více rozdílů, kterými se od sebe podstatně liší. Problematika suicidality je typickým mezioborovým problémem, neboť, jak výše uvedeno, v prevenci mohou zasáhnout pediatři, psychiatři, psychologové, ale i rodina, učitelé, vychovatelé atd. Při samotném probíhajícím sebevražedném jednání pak musí většinou nejdříve zasahovat lékaři somatických oborů, pediatři, internisté, chirurgové, lékaři ARO, protože jde o záchranu života. Teprve následně je nutné provést psychiatrické vyšetření, které může zhodnotit závažnost suicidálního jednání z hlediska psychiatrického, stanovit případnou psychiatrickou diagnózu a navrhnout léčbu a další opatření. V této fázi je nutné zaměřit se na prevenci případného opakování sebevražedného pokusu.
...
Plnou verzi článku najdete v: Pediatrie po promoci 5/2005, strana 18
Zdroj: