Přeskočit na obsah

Sedm zastavení na cestě k pochopení citového mozku

Jakmile založíte laboratoř prionových chorob, dostanete se do styku s přibližně stovkou různých neurodegenerativních nemocí včetně těch, o nichž jste si mysleli, že se s nimi potkáte stejně často jako s koněm jednorožcem. Některé z nich mají genetické pozadí, jindy se pacienti, jejich příbuzní a pozůstalí bojí, že by je mít mohly.

A tak lidé přicházejí popovídat si. Přicházejí do styku s neurology, psychiatry, psychology, někdy neurochirurgy a dalšími lékařskými profesemi a ještě víc se sestrami i sociálními pracovnicemi. Poslouchám roky. Představuji si, co se v průběhu povídání děje v hlavě jim i v té mojí, co si my, doktoři, při styku s pacienty, jejich příbuznými a pozůstalými, ani s lidmi ostatními, ani při rozmluvách, které vedeme sami se sebou, neuvědomujeme, na co zapomínáme, co pořádně nevíme nebo vůbec netušíme. Zkusím vyprávět o sedmi zastaveních z téhle zkušenosti, víc se jich sem nevejde.

První zastavení by se mohlo jmenovat kontinuita. V kambriu, před půlmiliardou let, měl za sebou život už tři miliardy let vývoje a sedm z dejme tomu jedenácti velkých evolučních přelomů. Sídlil v moři, souše byly pusté, byl drobný a velmi odlišný od toho, co známe dnes. Vypadal například jako mince nebo zcela surrealisticky – jedna z jeho podob se jmenuje Halucinogenia. Tou dobou proběhla kambrijská revoluce, i když někteří pochybují, že to revoluce byla. Narodilo se všech 36 hlavních kmenů života, které známe dnes. Další nepřibyly. Snad za to mohou homeobox geny. Chovají se jako dirigent informačního orchestru. Prý se tou dobou stabilizovaly, proč a jak, to se dobře neví. Tvoří plány těl.

V moři pod dnešním rovníkem, kde byla většina tehdejší souše, žil tvor jménem Haikouichtys (viz obr. 1), nejstarší známá matka a otec dnešních obratlovců. Je na prvním obrázku. Měl oči, mozek a páteřní míchu. Základní stavbu a funkci jeho nervového systému dalších půl miliardy let evoluce už jen rozvíjelo a adaptovalo – ve vodě, na souši i ve vzduchu. Představíme‑li si vývoj života jako hustý keř s větévkami, které se člení, rozdělila se před pěti až sedmi miliony let jedna z těchto větviček na tu, jež směřovala k dnešním lidoopům, a její sestru směřující k nám lidem. Ani tahle větvička není přímá a je dalším keřem.

Na současném konci stojí bytost, která se sama nazvala Homo sapiens sapiens – slovo sapiens je zde dvakrát prý proto, že se opakovaná lež stává pravdou. Je možné, že tak velké a výkonné mozky máme proto, že jsme sociální bytosti. Totéž se týká velryb, delfínů a havranovitých ptáků. Jsme tedy dědici 3,5 miliardy let vývoje života, 550 milionů let vývoje mozku, 60 milionů let vývoje mozku primátů, pěti až sedmi milionů let vývoje lidského mozku, 200 až 400 tisíc let vývoje mozku H. sapiens, 50 tisíc let kulturního vývoje, 10 tisíc let vývoje od objevu zemědělství. Biologická evoluce mozku se nezastavila a kulturní evoluce má explozivní znaky. Limbický systém, mašinerie tvorby emocí, se od epochy plazů, druhohor, změnil jen málo. Zato se vyvinula mozková kůra: činnost limbického systému dokáže tlumit a diferencovat. Někdy. Mluvíme‑li tedy s někým, stejně jako sami se sebou, povídá si vzájemně 3,5 miliardy let biologického vývoje, 200 tisíc let vývoje našeho druhu a 50 tisíc let kulturního vývoje.

Druhé zastavení se jmenuje metodické problémy. Byli bychom rádi, kdybychom při popisu mozku mluvili o totožných systémech, ale není tomu tak. První vrstvou metodických problémů je problém konkordance atlasů mozku užívaných lidmi ze zobrazovacích metod. Tytéž pojmy označují odlišné struktury mozku, tytéž struktury mozku jsou označovány odlišnými pojmy.

Dokončení na str. C3

Druhou vrstvou je zjemňování funkční neuroanatomie. Konektom, který je na druhém obrázku, je pojem pro zapojení klíčových oblastí mozkové kůry. Je to dynamický systém. Zkuste si ho zapamatovat! Vrstvou třetí je úroveň analýzy: geny, molekuly, součásti neuronů, neurony, lokální mapy, neurokognitivní sítě velkého rozsahu. Jako bychom se dívali z družice na velké město a chtěli vědět, co se děje v jednotlivých bytech. Posloucháme‑li vyprávějícího člověka, platí něco podobného.

Třetí zastavení je hierarchizace emocí. Antonio Damasio, neurolog z americké Iowy, má za to, že emotivita tvoří žebřík, hierarchický systém, na jehož nejnižší příčce jsou metabolické regulace, následuje chování odpovídající bolesti a slasti, výše jsou instinkty a motivace, ještě výše jsou emoce a nejvyšší příčkou jsou pocity, což jsou emoce, které pronikly do sebeuvědomování. Neuvědomujeme si sami u sebe ani u lidí, s nimiž si povídáme, že v každé krychličce těla o hraně 15 mikronů je čidlo rozlišující 11 proměnných veličin od teploty přes pH, mechanický stres, tenzi kyslíku i oxidu uhličitého, glykémii, imunitní a hormonální aktivity až po senzuální dotyk.

Činnost těchto čidel mapuje mozek trvale, ve spánku i v bdění. Jestliže si s někým povídáme, jsouce sociálními primáty a vysoce emočními tvory, povídají si tyhle tera/peta/exa‑bytové informační systémy. Jen zlomek si uvědomujeme. Vědomí je luxus, sebeuvědomování ještě větší.

Čtvrté zastavení je teorie vazby. Povídáme‑li si s někým, povídáme si s tím, co do něj vložili jeho rodiče, zejména matka a jejím prostřednictvím matka matky… s řetězem táhnoucím se do neznáma.

Docela podobně jako s geny. Většina z nás neví, že v genomu nervových buněk vlastního mozku máme sekvence společné třeba s pšenicí a ovocnými muškami, takže jsme měli společné předky. Pro citový vývoj platí něco podobného, neboť geny a kultura se vyvíjejí souběžně. Vztah rodičů k jejich nenarozenému dítěti lze slušně předpovědět Condonovým dotazníkem. Vztah matky k jejímu ročnímu dítěti lze určit padesát let starým testem Mary Ainsworthové. Z testu vyplyne vazba, attachment, to je obousměrný dynamický proces mezi maminkou a jejím potomkem. Ustavuje se přibližně v sedmém měsíci věku dítěte. Existuje vazba, jíž se říká jistá neboli bezpečná a několik druhů nejisté vazby. Typ vazby podstatně ovlivňuje celý další život dítěte. Nejistá vazba předpovídá vyšší riziko niterných i sociálních problémů. Nejistá vazba může znamenat celoživotní citové trápení. Kvalita vazby mezi matkami a dětmi se zhoršuje.

Podíl bezpečné vazby byl ve zkoumaných souborech matek a dětí v šedesátých letech minulého století dvoutřetinový. V současnosti prudce klesl a stejně prudce roste podíl nejrizikovějšího typu vazby – jmenuje se dezorganizovaná –, který byl v šedesátých letech ojedinělý. V experimentu se projevuje chováním dítěte připomínajícím chování mláděte opuštěného ve volné přírodě, přičemž je nablízku predátor.

V současných amerických rodinách s nízkým rizikem narušené vazby je takto postiženo 15 % dětí, v rodinách s vysokým rizikem 48 % dětí, a jestliže rodiče užívají drogy, pak 80 % dětí. Tvrzení, že mateřství ženy napravuje, umoudřuje a dodá jim lásku, je nebezpečný mýtus. Jestliže matky nemají nebo nejsou s to mít rády své šestiměsíční děti, pozná se to v jejich šesti letech – u dívek spíše stažením do sebe, u chlapců zvýšenou útočností. Ženy, které mají nejistou vazbu s vlastním dítětem, ji měly v 70 % nejistou s vlastní matkou. Mluvíme‑li tedy s kýmkoli, mluví dejme tomu tři naše citové generace s jeho/jejími třemi citovými generacemi.

Páté a šesté zastavení je vztah emocí a kognice, včetně sociální kognice. Emoce podstatně ovlivňují paměť, nevědomou i vědomou; někdy je dokážeme kognitivně kontrolovat. Emoce základním způsobem ovlivňují jáství neboli sebeuvědomování. V hlavách nosíme neurokognitivní síť velkého rozsahu, která poměrně spolehlivě poznává základní emoční stavy našich bližních, bez ohledu na to, že je neznáme. Emoce kontrolují kooperaci. Experimenty dokazují: lidé nejsou osamělé sobecké atomy, ale emoční a kooperující bytosti. Jestliže mohou, lidé tvrdě trestají podrazáky i za cenu vlastní oběti. Jestliže mohou…Současná legislativa tuhle klíčovou možnost vypíná. Chrání pachatele víc než jejich oběti. Pojem lidských práv tím dostává perverzní nádech.

Emoce z nás dělají iracionální, magicky myslící bytosti zejména v případě, že něčemu nebo někomu hluboce věříme. Je lhostejné, co, nebo kdo to je, což dokázal jak experiment Lordovy skupiny (1979) se zastánci a odpůrci trestu smrti, tak experiment Westenovy skupiny (2004) s příznivci a odpůrci dvou tehdejších kandidátů na funkci prezidenta USA. Čím hlouběji něčemu nebo někomu věříme, tím mlčenlivější je rozum, přesněji řečeno kritické myšlení, často v přímém rozporu s nejbytostnějšími zájmy jak našimi, tak našich dětí. Diskutovat s lidmi, kteří čemukoli nebo komukoli hluboce věří, byť je objekt jejich víry jakkoli absurdní, má jediný výsledek: jejich víra se prohloubí.

Sedmé zastavení se týká touhy a krásy. Co se lidem děje v hlavě, když po něčem touží, netouží nebo jim je to jedno? Mohou to být události, lidé i objekty. A jsou obrazy, které se nám líbí, jež jsou nám víceméně lhostejné, a obrazy, které se nám nelíbí. Mohou to být portréty, zátiší, krajiny nebo něco surrealistického.

S lidmi se dá rozlišování nejprve nacvičit, poté si je zkusí znovu s hlavou ve skeneru. Lidem se líbí velmi různé obrazy z velmi různých stylů. Jestliže však řeknou „líbí se mi“, září v jejich hlavách systém odměny bez ohledu na to, co se jim líbí. A když se jim obrázek nelíbí, ozve se řízení hybnosti – jako by říkalo, já do toho praštím. Jestliže po čemkoli toužíme, září systém odměny společně se systémem orientované pozornosti – jsou na posledních dvou obrázcích žlutě. Ale pozor: i tohle dokáže zcela vypnout kritické myšlení, což na druhé straně nemusí být vždy něco špatného.

Zdroj: Medical Tribune

Sdílejte článek

Doporučené

Choďte po schodech, abyste žili déle

28. 5. 2024

Choďte po schodech, vyzývají autoři studie prezentované na vědeckém kongresu Evropské kardiologické společnosti (ESC) Preventive Cardiology 2024,…