Sekundární osteoporóza
Sekundární osteoporóza je mnohdy závažnějším a rychleji progredujícím kostním metabolickým onemocněním než osteoporóza primární. Ztráta kostní hmoty může být velmi rychlá (zvláště při osteoporóze indukované glukokortikoidy) a často je provázena výraznou změnou kostní kvality a vysokým rizikem zlomenin. Mezi nejdůležitější skupiny sekundární osteoporózy patří osteoporóza při vrozených onemocněních pojiva, při endokrinních onemocněních, při onemocnění trávicího traktu a poruchách nutrice, osteoporóza při těžkých chronických onemocněních jater a ledvin a posttransplantační osteoporóza. Velmi častá je iatrogenní, léky indukovaná osteoporóza, k níž patří i osteoporóza indukovaná podáváním glukokortikoidů. Diagnostické a terapeutické postupy u sekundární osteoporózy se zásadně neliší od diagnostiky a léčby primární postmenopauzální osteoporózy, je však třeba věnovat zvláštní pozornost posouzení stavu základního onemocnění a nalezení terapeutického optima pro léčbu primární příčiny i sekundární osteoporózy.
Progredující systémové onemocnění skeletu, charakterizované úbytkem kostní hmoty a poruchami mikroarchitektury kostní tkáně a v důsledku toho zvýšenou náchylností ke zlomeninám nazýváme obecně osteoporózou. Osteoporóza je častá v postmenopauzálním období a bývá s deficitem produkce gonadálních hormonů spojována i etiologicky. Značná část nemocných touto chorobou však trpí jiným primárním onemocněním, které různými vlivy a zásahy do metabolismu sekundárně vyvolá změnu metabolismu kostní tkáně a následnou osteoporózu. Mluvíme v tom případě o osteoporóze sekundární. Spektrum chorob, které ve svých důsledcích mohou vést k osteoporóze je nesmírně široké a v praxi mnohdy ještě „rozšiřované“ o sekundární negativní vlivy některých lékových skupin. Vývoj a průběh sekundární osteoporózy je obvykle odlišný od osteoporózy primární – postmenopauzální nebo involuční. Často je vývoj choroby velmi rychlý a průměrná ztráta kostní hmoty za rok je u sekundární osteoporózy asi 8 % v bederní páteři a 5 % v proximálním femuru, což jsou hodnoty srovnatelné jen se skupinou tzv. postmenopauzálních fast-losers. U osteoporózy vyvolané pobytem v beztížném prostoru (jako raritní případ) jsou ztráty kostní hmoty až 2 % měsíčně, tedy přibližně tolik, kolik činí roční ztráty u „klasicky se rozvíjející“ postmenopauzální osteoporózy. Nejde však jen o ztrátu kostní hmoty, ale také o změnu její kvality a především o zvýšené riziko fraktur, které může např. u posttransplantační osteoporózy vzrůst za rok až o 65 %. Patofyziologické podklady vzniku sekundární osteoporózy jsou pro jednotlivé její typy rozdílné; vždy však v důsledcích jde o nerovnováhu mezi osteoformací a osteoresorpcí. Pokles novotvorby a vzestup osteoresorpce je mnohdy akcelerován imobilizací, chronickým zánětlivým procesem, hypogonadismem, změnou produkce růstových faktorů, poruchami transdukčních a transkripčních mechanismů a změnou mikroarchitektury kostí, kterou často nedokážeme vysvětlit a zdůvodnit. Skutečností však zůstává, že důsledky sekundární osteoporózy jsou ve většině případů závažnější než důsledky osteoporózy primární. Hlavní skupiny sekundárních osteoporóz
Z hlediska primární vyvolávající příčiny můžeme sekundární osteoporózu dělit do několika skupin (viz tab. 1). Každé takové dělení je ovšem pouze schematické, pomáhá však zjednodušit problematiku didakticky.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci Suppl. 2/2006, strana 20
Zdroj: