Sibutramin v léčbě obezity

Dlouhodobě podávaná medikace je součástí terapie téměř všech závažných a chronických onemocnění, která řadíme k civilizačním chorobám. Ve většině případů jde sice o léčbu spíše symptomatickou než kauzální (vč. antihypertenziv, hypolipidemik, antidiabetik), protože po jejím přerušení či ukončení se patologická odchylka znovu projeví, ale o prospěšnosti této medikace nemáme vážnější pochybnosti. Situace v léčbě obezity je v současnosti v mnoha ohledech obdobná jako situace v léčbě hypertenze před několika desetiletími. K dispozici je jen několik preparátů s ověřenou účinností, zkušenosti jsou omezené a dlouhodobou účinnost ještě neumíme dobře předpovídat. Dosud podáváme i látky, jejichž bezpečnostní profil nesplňuje náročná kritéria kladená na nově registrované léky; o jiných preparátech používaných celá desetiletí (např. kombinace kofeinu, efedrinu a acetylsalicylové kyseliny) jsou k dispozici velmi omezená data o účinnosti. Terapie obezity samozřejmě nestojí jen na farmakoterapii. Přesto dostupnost nových preparátů jak lokálně, tak především centrálně působících, značně změnila naše možnosti příznivě ovlivnit jednu z nejčastějších, ale i nejzávažnějších nemocí, se kterými se rozvinutý svět potýká. Pandemie obezity
Otylost, tj. zmnožení tělesné tukové tkáně v důsledku ukládání nespotřebované energie u disponovaných jedinců, dosahuje na počátku třetího tisíciletí rozměrů a závažnosti pandemie. Mezi roky 1980 a 1994 se v USA zvýšila prevalence obezity (BMI ≥ 30) o 75 % a celosvětově má v současnosti téměř půl miliardy lidí vyšší než normální hmotnost (BMI > 25). Podle recentních údajů IOTF (International Obesity Task Force) jsou v prevalenci obezity české ženy na čtvrtém a muži dokonce na třetím místě v Evropě (27 %, resp. 21 % obézních v populaci).4 Zatímco samo ukládání tukové tkáně nelze považovat za patologický proces, při jejím nadměrném hromadění zvláště v oblasti trupu (otylost s centrální distribucí tuku, androidní obezita [obvod pasu > 88 cm u žen a > 102 cm u mužů]) jsou postižení jedinci významně disponováni k celé řadě závažných metabolických a oběhových onemocnění, významně zvyšujících celkovou i specifickou úmrtnost. Současný výskyt několika metabolických a vaskulárních odchylek je základem syndromu inzulinové rezistence (metabolického, Reavenova syndromu). Obézní ženy i muži jsou – mimo jiné – také významně ohroženi celou řadou maligních nádorů včetně karcinomu slinivky a ledvin či progresivní ztrátou ledvinových funkcí i bez předcházejícího renálního onemocnění. Léčba otylosti
Základem léčby nadváhy i obezity je vždy úprava stravy a pohybové aktivity; medikamentózní a chirurgickou léčbu je třeba indikovat podle celkového rizika konkrétního nemocného. Omezení energetického příjmu o 2 000 až 4 000 kJ proti dávce, při které je hmotnost stabilizovaná, vede u obézních dospělých k poklesu hmotnosti o 0,5 kg týdně; kombinací s cvičením a behaviorálními podpůrnými přístupy lze dosáhnout úbytku 5 až 10 % původní hmotnosti během čtyř měsíců až půl roku. Farmakoterapie je indikována při obezitě všech stupňů nebo i při nadváze od BMI 27, provázené zdravotními komplikacemi. Otylost 3. stupně (BMI ≥ 40) nebo komplikovaná obezita 2. stupně (BMI ≥ 35) může být indikací k bariatrické (chirurgické) léčbě (v našich podmínkách se provádí výhradně bandáž žaludku, přednostně laparoskopickou cestou). Farmakoterapie obezity
Nevelký počet léčiv používaných v léčbě otylosti lze podle mechanismu účinku rozdělit do tří skupin:
● centrálně působící látky (noradrenergní, serotoninergní);
● látky omezující vstřebávání živin (blokátory střevních lipáz);
● medikamenty zvyšující výdej energie (termogenní farmaka).
Působení všech je založeno na ovlivnění poměru mezi příjmem a výdejem energie – u prvních dvou skupin omezením dodávky využitelné energie, u poslední zvýšením její spotřeby.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 1/2004, strana 65

Zdroj: