Přeskočit na obsah

Sikameinan

Většina lidí na světě uctívá nějakou podobu všudypřítomného, vševědoucího, nadpřirozeného božstva, které lidi sleduje, trestá narušení sociálních a morálních norem. Bůh nebo bohové podporují kooperaci mezi lidmi, která je širší, než je kooperace mezi příbuznými nebo kooperace podmíněná reciprocitou. Bytosti tohoto druhu se v lidském vědomí objevily s prvními státními formacemi. Vědomí jejich existence pomáhá udržovat současnou politickou komplexitu. Za interakci s nadpřirozenými bytostmi se jejich kněžím platí od chvíle, kdy se božstva objevila.

Málem sto let běží debata o tom, zda nadpřirozené bytosti posilují kooperaci také v malých lidských společnostech, zda na ně lidé opravdu věří, jsou ochotni ve jménu nadpřirozených bytostí platit a zda sledování náboženských rituálů a účast v nich posiluje víru. Klasická sto let stará úvaha pravila, že nikoli.

Lidé na ostrově Siberut

Úvahy jsou úvahy, pozorování v terénu je plodnější a podstatně náročnější. Ostrov Siberut se nachází v indonéském soustroví Mentawai, asi 150 km západně od Sumatry. Ostrov pokrývá tropický dešťový prales a je protkán nejméně jedenácti velkými rozvětvenými řekami. Žije tam něco přes 40 000 lidí. Kvůli lovcům lebek neměli dobrou pověst. Lidé se tam živí ságem, tarem, kasavou, ovocem mnoha druhů včetně manga, du­ria­nu a kokosových ořechů. Chovají prasata, slepice, kachny, husy, krávy a vodní buvoly. Loví jeleny, žáby, primáty, divoká prasata a korýše. Lidé si velmi cení masa, o které se dělí, jestliže potřebují pomoci se stavbou domu nebo s výrobou kánoe, po společném lovu, při ceremoniích, které jsou léčebné nebo jsou oslavou dostavěného domu, a také když sami obdrží mnoho masa jak díky těmto příležitostem, tak díky individuálnímu loveckému úspěchu, poplatku za nevěstu nebo pokutě za velký přestupek. Až na výjimky se očekává rozdělení do stejně velkých porcí nejen co do objemu, ale i co do druhu. Sdílení je do jisté míry altruistické. Lidem jde totiž o reputaci a reciprocitu, druzí lidé vědí, zda jedinec sdílel. Značným problémem je čtvrtá možnost, velký objem masa získaný například individuálním lovem, protože lidé jsou lidmi na celém světě a v tomto případě se do dělení některým lidem nechce.

Animisté, misionáři a vládní zásahy

Zdejší náboženství je animistické. Všechno živé i neživé má duši, motor do kánoe také. Lidé onemocní, jakmile se jim duše příliš vzdálí od těla. Dalšími příčinami chorob jsou očarování, narušení tabu, nechtěné setkání s duchy v pralese nebo při koupání, útok vodního ducha, který se jmenuje Sikameinan, škrábnutí lesního ducha Silakikio, ale také omyl, a to nechtěný zásah kouzel, jejichž cílem zlo nebylo. Léčí šamani, kromě nich léčitelé křesťanští a muslimští a také místní zdravotnická zařízení.

Němečtí protestanti si postavili první misii na ostrově v roce 1932. Po druhé světové válce zde vznikla italská katolická misie. Do nitra ostrova se misionářům pochopitelně moc nechtělo. V polovině padesátých let se zde objevili hlasatelé nového náboženství Baha´i. Islám se rozšiřoval pomaleji. Roku 1954 dala vláda skupině zdejších obyvatel možnost rozhodnout se mezi islámem a protestantismem. Lidé volili protestanty, neboť nezakazují vepřové maso. Islám poté zvýšil aktivitu, postavil mešitu, hřiště a školky, jediná křesťanská školka zanikla. V sedmdesátých letech minulého století vláda šamanismus, tetování, broušení zubů do špičky a další zvyklosti zakázala, protože z místních lidí chtěla mít pravé Indonésany. Dokonce nechala zbořit dlouhé domy, v nichž bydlely rodiny.

Čím hlouběji do pralesa, tím větší návrat do minulosti. Odešli tam lidé, kteří nová nařízení nesnášeli. Původní náboženství přežilo hlavně v nitru ostrova, vládním úředníkům se tam také moc nechtělo. Po roce 1987 vládní tlak ustal.

Šamani a Sikameinan

Otázka zněla, co z původního náboženství žije. Antropologovi Manviru Singhovi se povedlo najít něco přes 90 šamanů a rozmlouvat jak s nimi, tak s místními lidmi. Šamani, lidé s vysokou prestiží, jsou experty rostlinné medicíny schopní vidět duchy a znají písně užívané ke komunikaci mezi duchy a dušemi. Učí se jeden od druhého, mají magicky ovlivněné oči a musejí pořádat řadu ceremonií. Někdy jsou tetovaní po celém těle a nosí bederní roušku. Rodina pořádající léčebnou ceremonii obětuje prasata nebo kuřata, sdílí je se šamanem a s vlastními příbuznými. Nejzávažnější procedura je celonoční, šaman tančí a přivolává dobré duchy. Jakmile se duchové přiblíží, šaman upadá do transu.

V jižním Siberutu je velmi vlivný Sikameinan, duch, který působí onemocnění, má řadu dalších jmen. Značně se podobá krokodýlovi. Případně krokodýla k útoku přiměje. Útočí na lidi, kteří se nepodělili o maso, jen velmi vzácně šlo o peníze nebo kat, což je místní jedlá rostlina.

Sikameinan je tedy duch moralistický, zabývá se však jen sdílením masa s příbuznými a dalšími členy klanu. Jedna z žen poznamenala, že cizí náboženství nejsou potřebná, protože Sikameinan trestá zlo sám a dostatečně.

Lidé jsou přesvědčeni, že Sikameinan na dodržování sociální normy dozírá. Žije v řekách a rybníčcích, může se pohybovat vzduchem jako vítr, ví, kam se lidé pohnou, a může obývat lidské domy. Jakmile spatří, že někdo nesdílí maso, za­úto­čí. Vyšplhá se na krov, vyzařuje ničivou energii způsobující nemoci, drásá a dusí. Jindy na lakomce nebo členy jeho rodiny čeká v řece a útočí v podobě krokodýla nebo přiměje krokodýla k útoku, stáhne oběť na dno a utopí ji. Neštěstí druhých lidí přičítají lidé jejich lakomství. Krokodýl utopil chlapce proto, že jeho matka byla skoupá. V případě dalšího utonulého chlapce si lidé vyprávěli, že jde o Sikameinanův trest rodičům, kteří se nepodělili o své rostoucí bohatství.

Antropologovy otázky zněly, kolik Sikameinanů zde žije, zda je jejich pohlaví ženské, mužské, nebo obojí, kde žijí, proč útočí, jak útočí, co dělají v průběhu útoku, jaké jsou důsledky útoku a které předměty je nutno v průběhu případné interakce s duchem odstranit. Pak byli tázaní požádáni, aby Sikameinana nakreslili. Jakmile lidé usoudí, že je onemocnění dáno Sikameinanovou činností, je povolán šaman, jenž si přizve další šamany. Následuje veřejný ceremoniál, účastní se ho kolem dvaceti lidí. Z domu lidé odstraní předměty, které ducha lákají, jako jsou např. například rybářská síť, náhrdelníky a tkaniny. Šaman veřejně přizná, že nemocný nebo jeho rodina nesdíleli maso, ale že to nebyl úmysl. Nemocný a jeho rodina se omluví, ujistí Sikameinana a všechny přítomné, že se příště podělí. Šaman pak zpívá píseň, která se smí zpívat výlučně v průběhu ceremonie a Sikameinana láká do malé vodní nádržky. Jakmile je Sikameinan polapen, šamani ho s nádržkou odnesou k řece. Nádržku pevně drží, aby ji duch nepřevrátil. Sikameinan dostává opulentní dary a kousky jídla. Nakonec je vypuštěn do řeky. Ceremonie je nákladná. Rodina připraví pro šamany taro, ságo, sladké nápoje a především maso. Cena ceremonie kolísá po­dle jejího typu, může jít o bachyni, jejíž hodnota se rovná deseti kuřatům. Nejlepší kusy masa dostávají šamani, následují další lidé včetně členů rodiny, která ceremonii pořádá.

Jestliže rodina navštíví místní zdravotnické zařízení, platí za rostlinné léky, námahu spjatou s jejich sběrem a za vyšetření. Muslimské a křesťanské léčitele navštěvují nemocní také a platí také.

Ceremonie víru posilují. Z rodin, které za rituál zaplatily, prohlásilo 11 procent za příčinu nemoci Sikameinana. Sikaimenanovi bylo poté, co se nemocní uzdravili, přičteno sedm ze 65 akutních onemocnění. Podle tázaných je Sikameinan spíše ženou. Šamani totiž duchovi říkají „teta“. Jen čtyři procenta si myslí, že je mužem. Sikameinan je božstvem moralizujícím a trestajícím, podobně jako Bůh abrahámovských náboženství, nicméně je božstvem provinciálním. Připadá mi, že jsme se podívali do zapomenuté kolébky.

Pánbůh podle situace

Náboženství ovlivňuje míru mocenské a ekonomické rovnosti, kooperaci, agresi i rasové předsudky. A naopak lidské skupiny a jedinci ovlivňují náboženství. Jestliže mají někteří lidé pocit, že přestávají kontrolovat situaci, volají na pomoc pánaboha nebo jejich větší počet. Lidé toužící po bezpečném stylu vazby prožívají svá božstva jako bytosti milující a laskavé. Hladovějící lidé z malých společností věří v bohy zajišťující jídlo.

Lidé aktivně tvoří a přetvářejí náboženskou víru podle potřeb plynoucích z jejich situace o to víc, obávají‑li se války nebo konfliktu hodnot, které mohou existenci skupiny ohrozit. Kulturní normy jsou v některých současných společnostech přísné, jejich narušení se tvrdě trestá, v jiných jsou volnější. Přísnost norem je úměrná četnosti konfliktů. Lidé prožívající ohrožení skupiny žádají autoritativní vůdce a trestající božstva. Udržují kooperaci a poslušnost. Tolik zkušenost a úvahy. Ověřovaly je čtyři studie.

Čtyři studie

První s Američany a druhá mezinárodní studie testovaly, zda lidé, kteří se cítí ohroženější, věří v toho boha, jenž víc trestá.

Třetí studie, pokusná, zjišťovala, zda prožívání válečných událostí zesílí potřebu trestajícího boha a zda je tento efekt zprostředkován pocitem nutnosti žít v přísnější společnosti.

Studie čtvrtá sledovala, zda v průběhu posledních 200 let zvyšovaly války v lidských skupinách četnost citování těch kapitol Bible, v nichž vystupuje Bůh trestající.

V první studii byli Američané věřící v Boha, protestanti, katolíci a příslušníci některých dalších vyznání tázáni, v jaké míře je znepokojuje možnost útoku z Íránu, Severní Koreje, Ruska, vstup uprchlíků ze Sýrie a teroristické útoky. Pokusné osoby odpovídaly ve stupních Likertovy škály od „neznepokojuje mě to“, což byl stupeň 1, až do stupně 5 – „velmi mě to znepokojuje“. Kromě toho odpovídaly na osmnáct vlastností vystihujících trestání a lásku, které přisuzují svému bohu, například bůh hněvivý, rozlícený, soucitný, odpouštějící, opět v Likertově stupnici, tentokrát v rozpětí 1–7.

Demografická data vystihovala věk, pohlaví, příslušnost k politickému spektru od velmi konzervativního k velmi liberálnímu.

Výsledek byl jednoznačný.

Čím větší byl pocit ohrožení, tím víc pánbůh trestal a byl rozhněvanější. Nebyl zjištěn žádný vztah k laskavým vlastnostem, žádný vztah k jiným negativním událostem, jimiž byly ve studii bída, diskriminace, klimatická změna, znečištění, justiční nespravedlnost, chybějící zdravotní péče, ztráta domova, hlad, nezaměstnanost, násilí střelnými zbraněmi, korupce, drogové závislosti, zadlužení, přírodní pohromy, přelidnění. Stručně řečeno: ohrožují nás, pánbůh jim to nandá a běda tomu z nás, kdo by se na věc nedíval stejně.

Druhá studie testovala to samé na populačním vzorku z Německa, Singapuru, Brazílie a Spojených států amerických. Vzorek zahrnoval katolíky, protestanty, Sikhy, Židy a další náboženství, vyloučeni byli stejně jako v první studii ateisté a polyteisté.

Volba Německa a Singapuru představovala volbu dvou států s tuhými a přísnými sociálními normami, volba Brazílie a USA byla volbou dvou států s normami volnějšími. Dopadlo to stejně jako v první studii. Čím víc se lidé báli, tím byl jejich bůh přísnější.

Ve třetí studii byla proměňována tíže konfliktu. Cílem bylo zjistit, zda prohloubený pocit tíže a nebezpečí zvýší potřebu mít přísnějšího pánaboha, což by mělo ve společnostech s tuhým režimem být výraznější. Pokusnými osobami byly stejně jako v předchozích experimentech lidé věřící v jednoho boha. Vyšetřeno bylo 1 065 lidí, 544 žen, 521 mužů, 943 z nich prohlásilo, že jsou křesťany, 28 účastníků se hlásilo k buddhismu, 23 jich bylo židovského vyznání, 15 účastníků oznámilo, že jsou hinduisty, pět jich vyznávalo muslimské náboženství, jeden účastník byl Sikh, zbytek představovala náboženství „další“.

Účastníci experimentu dostali náhodným výběrem ke čtení jednu ze tří zpráv popisujících USA v roce 2025.

Jedna mluvila o Spojených státech amerických bojujících ve třetí světové válce. Druhá popisovala mezinárodní konflikt, který vyústil ve válku, s tím, že se boje odehrávaly na americké půdě. Třetí mluvila o USA v míru, žádné bezprostřední riziko konfliktu nehrozilo. Kontrolní sestavou byly stejné záporné události jako v první a druhé studii. Výsledek byl stejný jako v předchozích studiích. Větší nebezpečí vyžadovalo tvrdšího pánaboha. Přísnější společnosti chtěly přísnějšího pánaboha než společnosti s volnějšími sociálními normami.

Podkladem čtvrté studie byla databáze Google Books.

Poskytla data z rozmezí let 1800–2000 n. l. Studie se zajímala o dobovou četnost těch citací ze Starého zákona, které mluví o Bohu hněvivém a trestajícím, dále o Bohu laskavém a milosrdném, jakož i o Bohu, který nevyjadřuje ani trestání, ani lásku, tedy o Bohu neutrálním. Četnost citací porovnala s obdobími válek a míru. Opět: abrahámovský Bůh byl v letech, která následovala po velkých válečných konfliktech, bohem trestajícím, a to s odstupem dvou až tří let.

Jestliže platí, že se náboženská víra uplatňuje coby jedna z hnacích sil lidských konfliktů, platí i opak: lidské konflikty utvářejí náboženskou víru. Ve všech čtyřech studiích vystupuje bůh trestající a hněvivý, aniž by to mělo vztah k dalším negativním událostem, bůh laskavý se neobjevuje. Trestající bůh udržuje vnitroskupinovou kooperaci a tradici. Lépe se mu daří ve společnostech s tužšími sociálními pravidly. Reprezentace přísného a trestajícího boha je pro lidské skupiny v průběhu konfliktu adaptivní. Ve skupině podporuje kooperaci a sjednocuje k boji s nepřátelskou skupinou. Takže stačí vzpomenout, jak kněží všech náboženství žehnají armádám a zbraním svých národů. Přikázání „Nezabiješ!“ je v těchto chvílích zřejmě vedlejší i v případě války křesťanů s křesťany.

V jaké míře umocňuje válečná zkušenost náboženské zaujetí a účast na rituálech, zkoumala studie založená na datech ze Sierra Leone, Ugandy a Tádžikistánu, tří států poničených válkou. Ze společné evoluce genů a kultury, což je významná teorie, plyne, že všechna zevní ohrožení, například zemětřesení, sucho, válka, epidemie, přimějí většinu lidí k pevnějšímu dodržování sociálních norem a k tvrdším trestům pro ty, kdo je překročí. Jde o kooperaci a koordinaci, jejichž smyslem je přežití, jsou tudíž adaptivní. Ve vztahu k náboženství by tedy nešlo o nic zvláštního.

Na druhé straně mohou náboženství využívat nejistoty, strachu a existenčního ohrožení jako prostředků k vlastnímu šíření. Víra a rituály mohou věřícím pocit tísně a strachu snížit. Oddanost bohu nebo božstvům, víra v boží ochranu vyjadřovaná třeba amuletem umožňují lépe zvládat smrtelné ohrožení a utrpení.

V Ugandě působila od roku 1987 LRA (Lord Resistance Army), kterou vedl Joseph Kony, jenž se prohlásil za proroka a spirituální médium. Unášela lidi včetně dětí, nutila je bojovat proti vládním silám. V Sierra Leone probíhala občanská válka v letech 1991–2002, v paměti je utínání paží, které postihovalo i děti. Hlavním důvodem byly diamanty. Z války se země nevzpamatovala dodnes. V Tádžikistánu vypukla občanská válka po rozpadu Sovětského svazu, trvala až do roku 1997.

Lidé, jimž byl zabit, poraněn nebo unesen člen širší rodiny, se ve všech třech státech častěji stávali členy náboženských skupin a navštěvovali rituály, což se týkalo jak křesťanů, tak muslimů. Vliv válečných událostí na religiozitu přetrvával po ukončení bojů pět let v Ugandě, osm let v Sierra Leone a třináct let v Tádžikistánu, a to jak u křesťanů, tak u muslimů. Válečná zkušenost v těchto zemích prohloubila náboženské a etnické rozdíly.

Zkušenost mých příbuzných, kteří přežili boje první světové války, byla odlišná. Těm, kteří nábožensky věřili, válka víru v Boha vzala. Faráře, kaplany i kazatele považovali za pokrytce, lháře nebo hlupáky. Jiným lidem ji nevzala, takže 8. ledna 1920 vznikla Církev československá, v roce 1971 přejmenovaná na Církev československou husitskou. Afričan v černé komži s rudým kalichem na hrudi, kráčející ve skupině kněží, na kterého pohlédl nedávný televizní šot, by Jana Žižku i Jana Rokycanu pravděpodobně překvapil.

Sdílejte článek

Doporučené

Lymfoproliferativní onemocnění

28. 6. 2022

V hematologickém bloku na 17. kongresu Interní medicína pro praxi v Olomouci zazněly od MUDr. Jozefa Michalky z Interní hematologické a onkologické…