Situace je vážná, nikoli beznadějná
Představy o převedení akutní lůžkové péče z léčeben do nemocnic se tradují ve mně známých koncepcích psychiatrie nejméně od 70. let minulého století. Jsou spojeny s biomedicínským modelem duševních poruch, který staví psychiatrii do jedné řady se somatickými obory, ale sám o sobě je pro diagnostiku a léčbu v psychiatrii nedostatečný.
Základním „přístrojovým vybavením“ psychiatrie je kvalifikovaná a trpělivá lidská práce, která je u nás ve srovnání s různými vyšetřovacími a léčebnými technologiemi stále podhodnocena. Somatická oddělení „vydělávají“ mj. četnými zdravotnickými výkony, kterými psychiatrie nedisponuje. Vyšetření, která může vykazovat, jsou nedostatečně ohodnocena. Představa zřízení psychiatrického oddělení u každé větší nemocnice je tedy nereálná – a to nejenom ekonomicky. Psychiatrie je totiž přece jen jiná než somatické obory a v průběhu doby se diferencovala do řady subspecializací. Kvalitní psychiatrické vyšetření, diagnózu a léčebný plán nelze provést za půl hodiny a komplexní diagnostiku a diferencovanou léčbu nemůže zvládnout malý tým tří až čtyř lékařů.
Vždy mě udiví, když někdo s jistotou tvrdí, jak něco „bude“ či „nebude“. Tím více mě takové tvrzení („Řada psychiatrických léčeben není a nebude dostatečně vybavena na diagnostiku a léčbu akutních onemocnění, zvláště v kombinaci s onemocněními tělesnými…“) překvapuje v textu výboru Psychiatrické společnosti ČLS JEP (viz MT 11/2007). Realita je taková, že psychiatrické léčebny v současnosti poskytují většinu akutní lůžkové psychiatrické péče (68 % všech příjmů, Zdravotnická ročenka ČR 2005, ÚZIS). Jedná se o péči diferencovanou a specializovanou – všeobecnou psychiatrii, dětskou psychiatrii, sexuologii, gerontopsychiatrii, léčbu závislostí, psychických poruch s neklidem a agresí i výkon ústavních ochranných léčeb nařízených soudem. K tomu poskytují prakticky veškerou následnou léčbu při hospitalizaci a v menší míře i ambulantní služby. Diferencovaná péče a specializace je možná jen ve větších léčebných centrech se zkušeným a početným týmem a pro větší spádová území. Většina léčeben má svá vlastní interní oddělení, EEG laboratoře, každá léčebna má k dispozici konsiliáře většiny somatických oborů. Zajistit zobrazovací vyšetření mozku či další konsilia v nedalekých nemocnicích dnes není problém.
Léčba duševně nemocných se somatickou komorbiditou je naším každodenním chlebem. V psychiatrických léčebnách je trvalá lékařská pohotovostní služba, léčebny tedy fungují i jako krizová centra v regionu v době mimo běžnou pracovní dobu. Pracují v nich týmy lékařů a sester a slouží jako školící zařízení pro pregraduální i postgraduální vzdělávání lékařů i sester.
Většina psychiatrů začíná svoji kariéru v léčebnách a získává tady pod supervizí starších kolegů základy své erudice, přehled o šíři oboru a odbornou specializaci. To vše bohužel v prostředí s nedostatečným ubytovacím a hygienickým standardem, v chátrajících budovách přeplněných nemocnými. Od r. 1989 se situace zlepšila jen nepodstatně. Na jednom pokoji už není 20, ale stále běžně 10 až 14 lůžek. Léčebny byly sice zatím schopny zaplatit svůj každodenní provoz a kvalifikovaný personál, ale neměly a nemají již dost financí na údržbu, nemluvě o potřebné zásadní modernizaci budov. Naproti tomu psychiatrická oddělení nemocnic zvládají dobře diagnostiku a akutní i střednědobou léčbu spolupracujících pacientů, pro které je výhodou blízkost rodiny, domova. Nejsou ale personálně ani prostorově vybavena pro výše uvedenou diferencovanou péči, a léčí především jiné pacienty než psychiatrické léčebny. Většinou také nejsou schopna fyzicky poskytovat nepřetržitou psychiatrickou pohotovost. Převést tedy většinu akutní péče a specializovanou péči z léčeben do psychiatrických oddělení nemocnic ani nelze, pro takový účel by musely vzniknout nové psychiatrické nemocnice.
Řešení problémů lůžkové psychiatrie není v „převedení péče“. Řešením je fungování „vedle sebe“, oba typy zařízení se doplňují. U mnohých chronicky duševně nemocných, nemocných rezistentních na běžnou léčbu, neklidných, zmatených či agresivních duševně nemocných, kteří odmítají léčbu, nelze zajistit bezpečnou a diferencovanou léčbu v nemocnici a je nutné je hospitalizovat na uzavřených odděleních léčeben se zvýšeným dohledem.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 15/2007, strana B1
Zdroj: