Skutečnost neboli realita

Je to opravdu realita? S tím je, prosím, převeliká svízel.

Určitě jste viděli černobílý obrázek, který chvíli vypadá jako váza, chvíli jako profily dvou tváří. Jedno nebo druhé, nikdy obojí současně. A možná spoustu dalších obrázků z této magické skřínky. Na jednom chvilku vidíte malíře, jak maluje vlastní tvář, vzápětí ze stejného obrázku vystoupí oslík, jenž někoho veze. Na dalším šachovnici, která je křivá nebo se vyklenuje, aniž by byla křivá a vyklenovala se. A dokonce složité kruhy, které se naprosto nepochybně otáčejí, aniž by se ve skutečnosti hnuly. Kdo by neznal geniální kresby Maurice Eschera (1898–1972)? Kdo z nás by v zešeřelém lese nedokázal považovat zkroucenou větev za hada, žábu za kámen a lesklý větší list za klobouk hřibu. Mluvím o nespočetných zrakových iluzích.

Jinak řečeno: stejné informace může mozek „vyložit“ různými způsoby, v těchto pokusných případech obvykle dvěma. Je realitou neboli skutečností váza, nebo profil dvou tváří? Vědci tyhle obojaké obrázky využívají při studiu vědomí. Díváte se na obrázek a říkáte „teď vidím vázu“ a „teď vidím profil dvou tváří“. Některá z funkčních metod přitom snímá činnost vašeho mozku. Informace z obojakého obrázku vstupují do zrakových částí mozku všechny. Ale funkční systém mozku, jemuž říkáme zrakové vědomí, z nich zvládá, chcete-li vybere jen část. Tím pádem je možné zjišťovat, které části mozku se podílejí na zpracovávání celistvé zrakové informace a které z nich tvoří zrakové vědomí.

A co pozornost? Nestalo se vám, že jste něco, třeba velmi významného, například mizení vlastní peněženky, nepostřehli, neb vám zručný kapsář odvedl pozornost? V jednom experimentu přikázali vědci pozorovatelům, aby na videozáznamu basketbalové hry sledovali a počítali kdo, komu a kolikrát přihrává. Což pozorovatelé poslušně dělali. Že v průběhu hry prošla napříč hřištěm postava v kostýmu gorily, nepostřehl žádný.

A je to ještě horší. Jsme to my, kdo si sáhli pro jablko, právě teď. To je skutečnost, právě jsme ji prožili. „Kdepak,“ praví neurovědec, „to je iluze stará asi tři až čtyři desetiny sekundy.“ Neboť jak záznam elektrické činnosti vašeho mozku, tak zobrazovací metody ukáží, že váš mozek začal spouštět tuhle akci tři až čtyři desetiny sekundy předtím, než si uvědomíte, že jste se k ní rozhodli. Což má děsné důsledky pro všechny teorie pojednávající o svobodě vůle. Jsem přesvědčen, že svoboda vůle existuje, protože máte sice krátkou, ale přece jen nějakou dobu na rozhodnutí něco neudělat. Tím pádem se nelze vymlouvat „já za nic nemohu, to můj mozek“, o což se pokusila řada vrahounů (a jejich bystrých právníků).

Je tedy vědecká pravda, že naše JÁ je asi 0,3 až 0,4 sekundy stará iluze, ale v praxi to nic nemění. Podobně jako v praxi nic nemění poznání, že celý náš čtyřrozměrný svět je iluze, neb ve skutečnosti je svět kvantový, tudíž převelice neurčitý a může mít rozměrů daleko víc než ty čtyři, co je známe.  

Proč to v praxi nic nemění? Protože je to sice iluze, ale evolučně výhodná iluze. Naše smyslové systémy, přijímající informace ze zevního prostředí, a další systémy, které je vyhodnocují a zařizují, že se podle nich více nebo méně přiměřeně chováme, se vyvíjely asi 600 milionů let. Evoluce „nepočítala“ s možností, že jedna zvědavá větvička života dokáže nahlédnout do jejího zákulisí. Snad se větvička nepřelomí právě z toho důvodu.

Zdroj: