Slibem nikdy nezarmoutíš

Před volbami politici slibují a po volbách obratem na sliby zapomenou nebo jejich neplnění vysvětlují tím, že v zájmu fungování koaliční vlády musejí od slibů upustit. Vláda teď rozdává plnými hrstmi, stát dá víc za své pojištěnce, porostou platy a mzdy v nemocnicích, navýší se příplatek pro sestry u lůžka. Senioři a děti zaplatí za léky méně, klesne ochranný limit. Koncepční věci zůstávají neřešeny, dlouhodobý výhled neexistuje. Vlády jen ruší to, co předchozí vlády zavedly – příkladem jsou regulační poplatky či možnost připlatit si na nadstandardní péči. Vývoj jde „ode zdi ke zdi“ – i proto jsme položili lékařům a zástupcům pacientů následující otázku: Na co by se ve svém programu měli politici zaměřit: na dostupnost moderní léčby bez limitů, nejlevnější léky, zdravotnictví zadarmo, nebo na zodpovědnost ke svému zdraví, reformu financování zdravotnictví a účelné vynakládání prostředků ze zdravotního pojištění?

• MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Chronicky podfinancované české zdravotnictví funguje na úkor lékařů a ostatních zdravotníků. Lékaři odcházejí do zahraničí, zdravotní sestry prchají mimo obor a síť nemocnic se začíná rozpadat. Lůžková oddělení trpící nedostatkem personálu nestačí zvládat nápor pacientů. Většina nemocnic funguje pouze díky porušování zákoníku práce i vyhlášky o minimálním personálním vybavení. Několikaprocentní nárůst platů nemůže přetíženým zaměstnancům kompenzovat obrovské množství přesčasů a zvyšující se riziko. Mzdy v regionálních nemocnicích, které nerespektují tarifní tabulky, se v porovnání s platy ve fakultních nemocnicích navíc propadají stále hlouběji.

Úhrady z veřejného zdravotního pojištění nepokrývají v řadě případů náklady, stále větší část práce soukromých lékařů je nezaplacená. V řadě obcí mají pacienti problém sehnat lékaře. Lékaři stárnou a nemá je kdo nahradit. Slibované změny ve vzdělávání lékařů politici neuskutečnili, osud reformy vzdělávání zdravotních sester je nejistý. Moderní elektronizace zdravotnictví polyká stovky milionů, ale zatím nám, pokud ty projekty vůbec fungují, přináší jen nárůst byrokracie, komplikace a zvýšené finanční náklady.

Lékařská komora vytvořila plán pro řešení krize českého zdravotnictví a byli bychom rádi, kdyby se politici našimi radami konečně začali řídit. Především je třeba zajistit přísun většího množství peněz do zdravotnictví. Připojištění je v nedohlednu, hospitalizační poplatky vláda zrušila, a tak jediným reálným zdrojem peněz pro zdravotnictví může být pravidelná valorizace platby za státní pojištěnce, případně zdravotní daň na tabák a na alkohol.

Zadruhé chceme prosadit spravedlivé rozdělování peněz mezi jednotlivá zdravotnická zařízení. Proto požadujeme opakovanou valorizaci ceny práce v seznamu zdravotních výkonů, který by se měl stát reálným ceníkem. Všechny pojišťovny musejí za identické výkony platit všem poskytovatelům zdravotních služeb stejně. Pokud se nám podaří zvýšit příjmy zdravotnických zařízení, musíme si ještě vynutit zvýšení tarifních platů a sjednocení způsobu odměňování v nemocnicích.

Je třeba znovu otevřít reformu vzdělávání lékařů a zabránit tomu, aby se medicína dále atomizovala do desítek pidioborů, umožnit mladým lékařům připravit se na atestaci i v regionálních nemocnicích a vzdělávání finančně podpořit. V neposlední řadě se pak ČLK snaží získat zpět právo kontrolovat personální vybavení zdravotnických zařízení včetně nemocnic. Jen tak budeme moci bránit personální devastaci nemocnic.

• MUDr. David Marx, Ph.D.,

proděkan pro studium a výuku 3. LF UK

Podle mého názoru by prioritou volebních problémů měla být reflexe faktu, že naše země stárne a spektrum zdravotnických zařízení a služeb neodpovídá vždy potřebám stárnoucí populace. Měla by tedy existovat jasná strategie změny struktury poskytovatelů zdravotních služeb směrem k péči dlouhodobé, následné a rehabilitační. S tím souvisí specifické vzdělávání zdravotníků, v takových zařízeních je větší potřeba kvalifikované péče „nelékařské“ (sester, terapeutů a dalších). Vzhledem k reálnému nárůstu kompetencí nelékařského personálu (zejména sester) a trvající potřebě kvalitně vzdělaných a kontinuálně se vzdělávajících odborníků a odbornic v této kategorii očekávám ve volebních programech cíl zvýšení jejich odměn.

Programy by měly reflektovat nutnost větší míry spoluúčasti pacientů na úhradě zdravotní péče, a to s důrazem na regulační efekt spoluúčasti při její současné sociální citlivosti. Jen tak lze zvýšit zainteresovanost pacientů na kvalitě poskytované péče, více je motivovat k prevenci, také však omezit nadužívání zdravotní péče vedoucí v konečném důsledku k poklesu její kvality a dostupnosti.

V neposlední řadě bych uvítal, kdyby se v oblasti úhrady zdravotní péče začal klást větší důraz na její měřitelnou kvalitu (jasné, mezinárodně srovnatelné indikátory kvality a bezpečí jako parametr umožňující bonifikaci úhrady) i na efektivně zavedené a objektivně posouzené systémy a procesy zajišťující kontinuální zvyšování kvality a bezpečí.

• Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.,

prezident elect, Česká stomatologická komora

Občané ČR žijí významně kratší život než geneticky bezmála identičtí občané Německa. Bylo by skvělé, kdybychom konečně přestali artikulovat líbivé nesmysly typu dostupnost moderní léčby bez limitů či zdravotnictví zdarma. V rámci prostředků, které máme, bychom se měli soustředit na to, abychom je použili s maximální efektivitou. Klíčová je motivace pacienta, ke které patří i finanční zainteresovanost (ano, poplatky a přímé platby!), která nutí člověka se zamyslet nad tím, jak žije, co jí a jakou péči čerpá. Vede občany i k tomu, aby vyžadovali adekvátní kvalitu, což nutí zdravotníky ke špičkovým výkonům a studiu. Řada spoluobčanů jistě doma najde prostředky na léčení metodami, které veřejné zdravotní pojištění nemůže z logiky věci ufinancovat. Samozřejmě, neplní to ono komunistické „každému dle jeho potřeb“. Čeští občané vlastní téměř dvojnásob nemovitostí než Němci, tedy není pravda, že jsme chudí a nemáme disponibilní prostředky, proč jich tedy více nesměřovat do zdravotnictví, ale průhledně a bez přerozdělování? Regulace péče doplatky; vícerychlostní zdravotnictví podle příjmů pacienta, což mimochodem lidi motivuje tvrdě pracovat i platit daně. Když přijdou kolegové do Německa, jsou překvapeni, že řada drahých postupů není tak samozřejmě k mání všem jako v Praze. V našem zdravotnictví se odehrála gigantická bitva, aby si pacienti nemuseli platit za jídlo v nemocnici, ale úkolem zdravotnictví je přece něco úplně jiného než bezplatně stravovat. Máme bezplatný oběd, ale žijeme kratší život. Dejme tedy podporu politikům, kteří nebudou vymýšlet, jak „poštelovat“ socialismus, ale budou nás přibližovat tomu, co jsme v listopadu 1989 chtěli – žít jako lidé na Západě. Dejme prostor zodpovědnosti každého občana, snažme se léčit pokud možno v ambulancích. Pro nezbytné situace mějme síť nemocnic skromnější co do počtu, ale lepší co do kvality. Pak nebudeme potřebovat tolik lékařů a dalších zdravotníků. Že je to těžké? Česká stomatologie takto funguje. Kvalita péče se díky platbám od pacientů dramaticky zvýšila, počet onemocnění klesl a zubní lékaři neodcházejí trvale na Západ. V české stomatologii potřebujeme jediné, aby se fondy na péči o chudé neumenšovaly převodem peněz do nemocnic, kde slouží místo prostředků, které by si pacienti mohli platit přímo. Pokud totiž nedáme bohatším lidem možnost platit si na „lepší“ zdravotnictví, nejvíce na to doplatí ti chudí.

• Ing. Ladislav Friedrich, CSc.,

prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR

Je téměř jisté, že pokud splní MZ své přísliby pro rok 2018, a je pravděpodobné, že do října sliby další přidá, pak způsobí úhradová vyhláška na rok 2018 deficitní financování. Zůstatky na účtech zdravotních pojišťoven sice mohou vykrýt krátkodobý deficit, ale již v roce 2018 se bude muset téměř jistě zase ze státního rozpočtu přidat.

Nedostatek financí pro zdravotnictví není ve většině vyspělých států nic neobvyklého. Země, kde populace stárne, kde se prodlužuje délka života a kde se snaží zavádět do solidárního pojištění pokrok v léčebných postupech a nové léky, má nutně vyšší růst nákladů, než jsou zdroje z pojistného. Prakticky všechny státy usilují o zvyšování efektivity léčby a kombinují je s navyšováním zdrojů, včetně přímé platby za nadstandardy a připojištění.

Smluvní vztahy a nákup zdravotní péče, kde by se největší část snah o efektivitu měla odehrávat, formálně sice provádějí zdravotní pojišťovny, ale fakticky vše řídí ministerstvo svou úhradovou vyhláškou. Již od r. 2014 je přitom nastavována tak, že zdravotní pojišťovny ji sice tak tak mohou naplňovat, ale pak už nemají zdroje pro motivaci zdravotnických zařízení. Jakékoli pokusy o smluvní, integrovanou a efektivní péči jsou navíc během na dlouhou trať. V podmínkách, kdy každá nová úhradová vyhláška je výsledkem nejasných intervencí a operativních změn, lze těžko očekávat posun v efektivitě.

Další překážkou pro efektivní využívání zdrojů je chybná představa o nutnosti, nebo dokonce prospěšnosti centrálního a plošně závazného řízení. Pro růst platů by mohlo být vyčleněno o třetinu méně zdrojů, kdyby si ho prováděla každá nemocnice sama. Cílem není opakovaný plošný nárůst mezd o 10 procent, ale to, aby v každé nemocnici bylo dost stabilizovaných zaměstnanců. Pro vyrovnání neodůvodněných rozdílů by některé skupiny měly dostat přidáno hned a více. Toho se tabulkovými platy a plošným přidáním nedosáhne.

Nevyužitou rezervou zvyšování efektivity je pacient. Je přesvědčován, že má na vše právo a nic se po něm nechce. Se zrušením poplatků jsme zrušili i poslední zbytky subsidiarity na straně pacientů. Dosud jsme nevytvořili žádnou významnější legislativní možnost, jak motivovat pacienta ke zdravému životnímu stylu, dávat mu průběžná doporučení a pomáhat kontrolovat, jak se mu je daří plnit. Přitom nové komunikační možnosti a technologie by mohly kvalitu a komplexnost péče o zdraví zásadně zvýšit, aniž by pacient musel vysedávat u lékaře. Ale zde opět platí, že zavádění takových postupů buď může být předmětem konkurenčního prostředí pojišťoven a lékařů, anebo státem organizovanou akcí. Stát však nejspíš bude až na další saturován tzv. elektronickým receptem a bitvou o jeho zavedení. Pokud neotevřeme prostor pro konkurenci, kde se účastníci dohodnou, pak kromě zvyšování státního příspěvku a pokusů o centrální řešení různých krizí nic nového nečekejme.

• PhDr. Robert Huneš,

ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna, o. p. s., prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče

Peněz ve zdravotnictví je dost. Je nutné hlídat jejich využití, za nákup identického přístroje nesmí zaplatit česká nemocnice dvojnásobek oproti nemocnici německé. Kvalita akutní medicíny je výborná, máme špičkovou robotickou operativu, transplantace orgánů jsou na denním pořádku, vybavenost nemocnic přístroji a pomůckami snese nejvyšší měřítka. Jen se nám v tom všem ztrácí člověk. Technika překonala vzdálenosti, nevytvořila však žádnou blízkost… Ve zdravotnictví je to viditelné. Zejména kvalita následné péče je rozporuplná, nadto značná část pacientů nemá na těchto lůžkách vůbec pobývat. Lidé si zdravotnictví málo váží, považují je za „nárokový erár“. Velkou chybou bylo zrušení hospitalizačních poplatků, které byly sociálně únosné, úsporné pro systém, zároveň motivační a výchovné, též snížily tlak na následná lůžka. Zcela nepochopitelný je pro mne vzdor zdravotních pojišťoven uzavírat smlouvy na domácí hospicovou péči. Ta je pro systém levná a pro umírající pacienty psychosociálně nejvhodnější. Přesto takoví pacienti obvykle končí v nemocnici, sami tam zpravidla nechtějí a pojišťovny za jejich péči hradí významně více. Nepochopitelné…

Takže milí politici, přeji vám špetku selského rozumu, odvahu „vyběhnout“ s těmi, kteří zdravotnický systém vysávají, jasnou mysl k rozlišení zrna od plev a dobrou míru naděje!

• MUDr. Zorjan Jojko,

předseda Sdružení ambulantních specialistů ČR a mluvčí Koalice soukromých lékařů

Mám za to, že v rámci oprávněných očekávání zdravotníků i pacientů chybějí českému zdravotnictví dvě věci. Dlouhodobá, politiky bez ohledu na stranickou příslušnost respektovaná vize a peníze. Pokud bych si něco přál, pak by to bylo alespoň zahájení celospolečenské diskuse o tom, kam chceme, aby naše zdravotnictví směřovalo. Cílem by mělo být to, aby se již neopakovaly skoky, kdy se po volbách vždy ve velkém rozsahu ruší to, co se před nimi zavedlo. Paralelně s touto diskusí by měly běžet kalkulace, z nichž by bylo jasné, že žádné zlepšení nebude bez navýšení peněz. Samozřejmým cílem by mělo být zajištění maximální dostupnosti moderní léčby, maximální racionalizace výdajů nejen na léky, zodpovědný přístup pacientů. Mimo to ale také stabilita finančních toků, která by dovolila jak plátcům (a tady bych byl rád, aby šlo nadále o zdravotní pojišťovny), tak poskytovatelům zdravotní péče klidné prostředí bez neustálých turbulencí, v nichž se cyklicky musejí obávat místy i o holou existenci.

• PhDr. Ivana Plechatá,

Ústav lékového průvodce

Každé volby jsou v posledních letech pro finanční udržitelnost zdravotnictví hrozbou, a zdá se, že volby v období relativní hojnosti hrozbou dvojnásobnou. Alarmující je, že všichni, co něco slibují, si náklady svých slibů uvědomují, což jim ale nebrání v tom, aby se napříč politickými stranami v populistických slibech trumfovali, a dokonce mnohé z kontroverzních slibů ještě před volbami uvedli do života. Takže místo toho, aby se už konečně definoval nárok z veřejného zdravotního pojištění, budou ti více nalevo slibovat univerzální dostupnost všeho, všem a „zadarmo“ (což v praxi nikdy neexistovalo a povede k přídělovému zdravotnictví a snížení jeho kvality pro všechny), ti ve středu budou vyzývat k větší efektivitě systému (zajisté bez konkrétních návrhů, jak na to) a ti napravo připustí větší zainteresovanost pacienta v podobě několika více či méně zbytných „nadstandardů“, které systém nespasí, ale hlavně nikoho nepobouří. Co by se mělo stát, se opět nestane, totiž říci nahlas pacientovi (a voliči), že zdraví je primárně jeho hodnota a zájem, nikoli zájem státu, a že by se měl významněji podílet (a to nejen finančně, ale spíše odpovědností) na nákladech běžných onemocnění, včetně těch chronických a preventabilních, a být motivován (to zejména finančně) k zachování svého zdraví. V následujících dvaceti či třiceti letech primární finanční hrozbou nebudou ani tak nové nákladné léky a technologie pro desetitisíce pacientů s vážnými diagnózami (regulační systém je sem nepustí a pacienti se o nich nedozvědí), ale spíše nezvládnutí péče o statisíce a miliony stárnoucích pacientů s chronickými nemocemi a jejich komplikacemi. Jenže ve volbách se vždy počítá – a „strašit“ s odpovědností miliony by se politicky nevyplatilo, že?

• Mgr. Jakub Dvořáček, MHA,

výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu

Účelnější vynakládání prostředků, zabránění ztrátám a plýtvání – určitě! Větší důraz na odpovědnost lidí za vlastní zdraví – rozhodně! Dostupnost moderní léčby bez limitů zní jako sen, ale buďme realisté. Toho nelze dosáhnout, vždy tu budou ekonomická omezení.

Naprosto zásadní je však nastavit jasná pravidla a zajistit, aby nebyly kladeny překážky ve vstupu do praxe těm inovativním lékům, které za odpovídající cenu přinesou pacientům jasný přínos. Tím mohou být měsíce i roky života navíc. Nebo roky života v plné nebo výrazně vyšší kvalitě. Mnozí vážně nemocní pacienti díky dobré léčbě mohou pracovat – a žít bez větších omezení.

V současnosti bohužel stejná pravidla pro všechny nemáme – panuje tak trochu „zákon džungle“. Přísné hodnocení, jakým procházejí léky, neplatí pro přístroje a technologie. Inovativní lék čeká průměrně rok a půl od schválení na vstup do praxe – výrazně víc než v okolních zemích. Zdravotní systém je oddělený od sociálního. Potom někdo vnímá léčbu jako spotřebu místo jako investici do zdraví, která se jinde vrací v podobě ušetřených výdajů.

Výhradu mám jen k heslu „zdravotnictví zadarmo“. Kdo je hlásá, nehraje fér. Můžeme mluvit o vhodné spoluúčasti, ale netvařme se, že je zdravotnictví zdarma. Po zrušení regulačních poplatků někteří opět začali nemocnice využívat jako sociální zařízení.

Do českého zdravotního systému aktuálně přiteklo velké množství peněz. Šly však hlavně na platy. Nejde o financování léčby samotné. Objem prostředků na nákup léků dlouhodobě stagnuje. I to by měli mít na zřeteli ti, kdo utvářejí pravidla. Bez dostatečného financování léčby začne úroveň péče o české pacienty upadat.

Zdroj: MT