Smrádek, ale teploučko
Nespokojenci, a je lhostejno, zda z řad pracovníků veřejnoprávní televize, učitelů, zdravotníků, dotovaných zemědělců či divadelníků (a dosaďte si dle svých zkušeností další profese), totiž používají zcela shodný rétorický základ: svými protesty vždy konají “službu veřejnosti”, pranic jim nejde o jejich zájmy, o jejich peníze, o jejich pozice a jejich vliv. Vždy ušlechtile chrání nás, nevědomý a tupý dav, před zvůlí a zpupností momentálních vládců. I hesla jsou v podstatě stejná: zabráníme “kšeftování se zdravím”, zachráníme “českou kulturu”, nenecháme “ukrást televizi”, zamezíme “dovozu nekvalitních potravin”…
Za všemi těmi hesly, za všemi těmi ušlechtilými slovy a ještě ušlechtilejšími deklarovanými pohnutkami ovšem vždy jsou osobní a skupinové zájmy mnohem a mnohem přízemnější. A jako vždy jde o peníze, o vliv a o židle v zaběhnutém systému, který sice tak nějak upoceně a slepeně vznikl, v němž se však už všichni naučili pohybovat, všichni mají vyšlapané cestičky k penězovodům, všichni se už naučili znát výhody kolektivní neodpovědnosti, prostě všichni se naučili lovit v kalných vodách, a všichni se proto jako čert kříže bojí jakékoli změny, neboť ta pro ně může být docela dobře změnou k horšímu.
A tak každý, kdo si dovolí tento systém – a to bez ohledu na politickou příslušnost a ideové cíle – kritizovat, či nedej bože měnit, je okamžitě označen za škůdce národa a davy u cecíků finančních žláz se proti němu semknou v jeden nerozborný, hlučný šik.
Jediné změny, které jsou všichni ochotni okamžitě, za potlesku a hlasitého volání slávy akceptovat, jsou pak zvýšení množství oběživa v příslušných penězovodech, převedení jejich rozdělování do rukou samosprávných profesních orgánů a umenšení či likvidace jakékoli další kontroly.
Pak je samozřejmě i všude jinde běžná akciová společnost dílem ďáblovým: vždyť členové představenstva a dozorčí rady jsou v případě špatného vedení a hospodaření vystaveni tlaku přímé trestně právní osobní odpovědnosti, a to už je jiná káva než příspěvková organizace, která je často “černou dírou” na peníze, kontrola v nich je velmi schematická a vždy končí v bažině “kolektivní neodpovědnosti”.
A tak za křikem o “kšeftování se zdravím” vidím spíše “kšeftování se strachem”, a to přenosem vlastního strachu z hospodaření podle závazných pravidel a ze skládání účtů na veřejnost. Vylekáme občany natolik, že nám pomohou udržet stávající smrádek, ale teploučko.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 17/2008, strana B2
Zdroj: