Socotra – perla Indického oceánu
Socotra (Sokotra, Soqotra, Suqotra, Soqotora) je obestřena mýty a legendami – dle jedné z nich byla skořicí a kadidlem provoněným ohnivým hnízdem bájného ptáka Fénixe, který je opouštěl jen jednou za 500 let, aby oblétl lidská obydlí a obdaroval je životodárným ohněm. Podle báje nese jiskru tohoto ohně každý, a proto bychom měli mít k sobě úctu a lásku. I o původním názvu jsou jen báje. V sanskrtu prý znamenalo původní jméno „Ostrov blaženosti“. Což je docela možné, neboť tento ostrov je doslova perlou Indického oceánu, Jemenu i celé Arábie. Ne neprávem se považuje za jednu z největších pokladnic přírodního bohatství světa a říká se mu též Galapágy Indického oceánu.
Turistický průmysl ho zatím nedobyl. Socotra je jakýmsi „ztraceným dítětem“ – kdysi totiž tvořila součást území Afriky a Arábie, nyní oddělených Adenským průlivem, ale někdy před dvaceti či deseti miliony let se „utrhla“ a od té doby jako by se zde zastavil čas. Ostrov si žije ve „splendid isolation“ pod téměř rovníkovým sluncem mezi mořem a nebem. K izolaci ostrova přispívala jeho poloha a fakt, že až do roku 2001 byl dostupný pouze po moři, a to jen necelou polovinu roku (po zbylé měsíce tomu bránily silné monzunové větry). Teprve v roce 2001 byla vybudována nová přistávací dráha a první zpevněná silnice. Od té doby zájem o návštěvu ostrova roste. Najdete zde úžasné pláže se sněhobílým pískem, nádherná údolí plná zeleně, náhorní plošiny vysušené slunečním žárem a monzunovými větry do okrové barvy, i nejvyšší horu ostrova v Dračích horách, která svými tmavě zbarvenými 1 570 metry dosahuje k bílým oblakům na modrém nebi.
Život v naprostém souladu s přírodou
Izolovanost ostrova a koktail biodiversity, míchaný po miliony let mořskými proudy ze zdrojů v Arábii, východní Afriky a Indo-pacifické oblasti, vytvořily mimořádně výhodné podmínky jak pro zachování prehistorické flóry a fauny, tak pro evoluční proces a vývoj zcela specifických druhů živých tvorů i rostlin, jaké nenajdete nikde jinde na Zemi. Za endemické se považují všichni zdejší pozemští měkkýši, devadesát procent zdejších plazů, většina ptactva a třetina zde rostoucích rostlinných druhů.
Když k izolaci ostrova přidáte fakt, že zde nebyl žádný vhodný přístav a že ostrov nijak neoplývá pitnou vodou, máte před sebou vysvětlení, proč i obyvatelé Socotry tvořily po staletí zcela unikátní a nijak rychle rostoucí populaci. Museli se naučit – a dodnes to dokonale umějí a činí – žít v naprostém souladu s přírodou a svým prostředím a být prakticky zcela nezávislí. Využívají přírodní zdroje, aniž by svou aktivitou narušovali zdejší výjimečný ekosystém. Živí se masem domácích i divokých zvířat (koz, ovcí a krav), rybami a mořskými plody, kozím mlékem a sýrem, datlemi, zeleninou a plackami pečenými v domácích pecích. Někdy si přilepší dováženou rýží, jiné potraviny z dovozu jsou však pro většinu zdejších obyvatel nedostupné. Sami „vyvážejí“ nejvýše sušené ryby a rozinky, a když cestují na návštěvu ke svým příbuzným do Jemenu, vezou nejčastěji kozu. Většina obyvatel žije v hlavním městě ostrova Hadiboo, zbytek ve vnitrozemí – vesnicích tvořených několika domy zbudovanými z kamene, ale často také v jeskyních, a někteří i nomádským způsobem života. Kolem 8 000 Socotřanů odjelo pracovat do Emirátů, odkud posílají vydělané peníze domů. Jsou to zčásti Afro-arabové, jejich oficiálním jazykem je stejně jako v Jemenu arabština, ale již po tisíciletí se zde mluví vlastním, prastarým jazykem preislámského původu z rodiny semitských, bez vlastního písma.
Jedinou jejich skromnou obživou je rybolov (u pobřeží), lov divokých koz (ve vnitrozemí) a sběr bylinek, plodů a pryskyřic ze stromů myrhovníků a dračích stromů. Jakákoli práce, mimo sběr a lov, je údajně proti jejich tradicím. První obchody a jídelny vznikly na ostrově až s příchodem Jemenců. Žijí zcela prostým způsobem života, a možná proto jsou velmi mírumilovní, přátelští a bezelstní. Když přijde do vesnice cizinec, seběhne se veškeré obyvatelstvo k jeho přivítání, nebo jen prostému zírání. Pozorování kolemjdoucích a „lelkování“ je zjevně jejich hlavním denním zaměstnáním.
Stromy s dračí krví
Nejznámější rostlinou Socotry je „strom s dračí krví“(Dracaena cinnabari). Podle legendy se kdysi dávno na ostrově utkali slon a drak. Během zápasu se drakovi podařilo vysát slonovi většinu krve a ten, v poslední bojové křeči, srazil draka k zemi a rozdrtil jej. Jejich společná krev potřísnila půdu, ze které vzápětí vyrostl strom s dračí krví. Hory ostrova jsou dračími stromy doslova poseté, zdejší Firmihin – ekosystém dračincového lesa – je jediným a také jedním z nejstarších lesních ekosystémů světa. Na koruně má strom dlouhé, husté, zelené jehlice a žije z rosy, která na jehlice v noci padne. Stromy mají červenou mízu, kterou Socotřané užívají jako antiseptikum, medikament a barvivo, ženy si jí zdobily obličej a malovala se jí zdejší keramika. V dávných dobách to byl ceněný vývozní artikl – mimo Socotru se užívala k barvení nábytku a hudebních nástrojů, zejména italských houslí. Římští válečníci se potírali jeho mízou, a když byli zraněni, rána se rychle zahojila.
Na ostrově roste také léčivá aloe, bizarní lahvovníky čili pouštní růže (Adenium obesum) a stromovité okurkovníky. Též pravděpodobný prapředek granátového jablka (Punica protopunica) roste pouze na Socotře. Kmeny těchto stromů netvoří dřevo, ale spíše jakási jemná síť pletiva schopného nasávat a udržovat vodu. Když už nám při toulkách mezi stromy bylo horko, našlo se přírodní koupaliště s křišťálově čistou vodou, a když byl hlad, tak placky nebo koza.
Mohammed Al Kabanee s námi mluvil česky, neboť se už řadu let podílí na projektu záchrany dračích stromů, který zde založili čeští odborníci. Sazenice je nutno řadu let opatrovat v oplocených školkách, jinak by je spásly všudypřítomné kozy. Ostrov je neskutečně plodný a úrodný. Časté vzezření polopusté krajiny způsobuje, že zdejší vegetace, mající sama o sobě velmi tvrdé podmínky k životu, je prakticky nepřetržitě spásána – na ostrově žije nejméně 25 000 koz, 8 000 ovcí, 3 000 krav, půl tisícovky velbloudů, desítky oslů.
Zdroj: