Současná diagnostika a terapie dráždivého tračníku
Dráždivý tračník je častým onemocněním v klinické praxi lékařů primární péče nebo specialistů. Ve většině monografií je uváděn v kapitolách: „Poruchy motility tlustého střeva“, „Funkční poruchy tračníku“, nebo „Dolní dyspeptický syndrom“. Ve stejných kapitolách jsou obvykle nosnými tématy obstipace a průjem. Tyto příznaky jsou relativně dobře definovatelné. Průjem je častá vodnatá stolice (více než třikrát denně), zácpu definujeme jako méně frekventní (méně než třikrát týdně, i když je to individuální) obvykle obtížnou defekaci tuhé stolice. Jestliže ale vyslovíme diagnózu dráždivého tračníku, mnozí se ptají: co je to? V anglické terminologii se nemluví o nemoci, ale o syndromu. Jiní užívají pro dráždivý tračník názvy „spastická kolitida“, „mukózní kolitida“, „katarální kolitida“, „emocionální průjem“, či „nestabilní tračník“. Říká se, že čím květnatější a obsáhlejší pojmenování, tím méně exaktních poznatků. To platí i o syndromu dráždivého tračníku, který považujeme za onemocnění funkční, s dosud neznámou, ale nejpravděpodobněji multifaktoriální etiologií a patogenezí. Hlavní charakteristikou syndromu dráždivého tračníku jsou spastické bolesti břicha provázené břišním diskomfortem s vazbou na defekaci. Mimo to je nemocný stále obtěžován pocitem nemoci, který jej nutí k opakovaným návštěvám lékaře nebo i více lékařů či léčitelů. Opakovaně vyžaduje někdy i náročná a pro něj samého nepříjemná vyšetření. Příznaky provázející jakékoli funkční onemocnění stěžovaly lidem život již od nepaměti. Vzpomeňme Argana z Molie` rovy hry Zdravý nemocný (Molie` re, 1622–1673). Již tehdy si lékaři, ale i laici kladli otázku, zda jde o chorobu duševní či somatickou. Obecně jsou funkční choroby, mezi které syndrom dráždivého tračníku také patří, charakterizovány nejen velmi pestrou symptomatologií, ale hlavně chyběním prokazatelných strukturálních změn. Tato okolnost je hlavním důvodem, že syndrom dráždivého tračníku se převážně i dnes diagnostikuje metodou per exclusionem. Diagnostický proces tedy není ve zkoumání, zda symptomatologie odráží syndrom dráždivého tračníku, ale v konstatování, že se o syndrom dráždivého tračníku nejedná. Až tedy po vyloučení organických, strukturálních změn lékař vyřkne diagnózu funkčního původu obtíží, což mnozí nemocní, ale i jejich okolí chápou, že se buď o nic vážného nejedná, nebo jde o problémy z oblasti psychosociální nebo psychiatrické. Nemocní se syndromem dráždivého tračníku jsou však často inteligentní, vzdělaní lidé a snižování a přehlížení jejich potíží nejen že nevede k léčebnému úspěchu, ale naopak k frustraci a nedůvěře nemocného v lékařskou instituci.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci Suppl. 3/2006, strana 64
Zdroj: