Současné neurovědy: vztah mozku a složitého chování

„Prosím znovu, aby mi bylo dovoleno toho thema opustit,“ opakoval Petr Alexandrovič, „ale místo toho vám povím, pánové, jinou příhodu o samém Ivanu Fjodorovičovi, velmi zajímavou a příznačnou příhodu. Není to víc než pět dní, co zde ve společnosti, byla to hlavně dámská společnost, při sporu slavnostně hlásal, že na celém světě není naprosto nic, co by lidi nutilo milovat své bližní, že neexistuje přírodní zákon, podle kterého člověk miluje lidstvo, a že jestliže byla a dosud na světě je láska k lidem, není to způsobeno přirozeným zákonem, nýbrž jedině tím, že lidé věřili ve svou nesmrtelnost. Ivan Fjodorovič k tomu mimochodem dodal, že právě v tom záleží přirozený zákon, takže kdyby byla v lidstvu zničena víra v nesmrtelnost, vyhasla by v něm hned nejen láska, ale vůbec každá živá síla udržující na světě život. A nejen to: pak už by nic nebylo nemorální, všechno by bylo dovoleno, i lidojedství. Ale ani to nestačí, a skončil tedy tvrzením, že pro každého jednotlivce, jako jsme třeba my, nevěří-li v Boha a ve svou nesmrtelnost, musí se mravní zákon přírody okamžitě změnit v pravý opak dřívějšího náboženského zákona, a že sobectví zahrnující i zločin má být člověku nejen dovoleno, ale i uznáno v takovém jeho postavení za nutné, nejrozumnější a takřka nejušlechtilejší východisko. Podle tohoto paradoxu můžete posuzovat, pánové, i všechno ostatní, co ráčí hlásat náš milý výstředník a milovník paradoxů Ivan Fjodorovič, a co ho snad ještě napadne.“ „Promiňte,“ náhle a nečekaně zvolal Dimitrij Fjodorovič, „abych se nepřeslechl: zločin má být nejen dovolen, ale dokonce uznán za nejnutnější a nejrozumnější východisko pro každého atheistu? Bylo to tak, nebo ne?“ „Ano, tak to bylo,“ odpověděl otec Paisij.
(Fjodor Michailovič Dostojevskij: Bratři Karamazovi I. Knihovna klasiků. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, s. 82–83. Přeložil Prokop Voskovec)

Přečetli jste si odstavec vrcholného románu napsaného jedním z největších evropských spisovatelů. Ztotožňovat spisovatelův pohled na svět s tím, co říkají postavy jeho díla, bývá ošidné. Znalci Dostojevského však mají za to, že v Bratrech Karamazových má Dostojevského vnímání, chápání, prožívání i výklad lidského chování, cítění a myšlení ke spisovatelovu niternému přesvědčení přinejmenším velmi blízko, podobně jako v jeho dalších dílech. Je známo, že se v průběhu psaní Bratrů Karamazových Dostojevskij o vývoji románu radil s vrchním prokurátorem Nejsvětějšího synodu, Konstantinem Petrovičem Pobědonoscevem, představitelem nejkonzervativnějšího křídla tehdejší mocenské elity. Ponechme literární, historickou, filosofickou, náboženskou, sociální, právní, kriminalistickou, psychologickou a psychiatrickou analýzu Bratrů Karamazových povolanějším. Pokusím se zaměřit na věcnou povahu čtyř výroků v citovaném odstavci. Domnívám se, že:1. neplatí:
„Na celém světě není naprosto nic, co by lidi nutilo milovat své bližní, že neexistuje přírodní zákon, podle kterého člověk miluje lidstvo.“
Platí:
Existují přírodní „zákony“, na jejichž základě člověk „miluje“ svou skupinu (nikoli nutně celé lidstvo, nebo lidské skupiny). Pojmem přírodní zákony mám na mysli biologickou evoluci. Pojmem „miluje“ mám na mysli altruismus, altruistické odměňování a trestání i kooperaci, které se opírají zejména o mentalizaci neboli schopnost „číst“ duševní stavy svých bližních a empatii, schopnost modelovat ve svém nitru citový stav svého bližního a dále o sebeuvědomování a jazyk.2. neplatí:
„Jestliže byla a dosud na světě je láska k lidem, není to způsobeno přirozeným zákonem, nýbrž jedině tím, že lidé věřili ve svou nesmrtelnost, že právě v tom záleží přirozený zákon.“
Platí:

...

Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 4/2006, strana 92

Zdroj: