Soudy a reklama na doplňky stravy
Vzdělávání reklamou? Co to je?
Z rozsudku MS v Praze, 10Ca 227/2007-41: Především je třeba vyjít ze skutečnosti, že zákon č. 40/1995 Sb. ve svých ustanoveních chrání spotřebitele, který jako adresát reklamy má pozici toho, komu jsou předávány konkrétně zaměřené informace o výrobcích. Tyto informace nejsou však podávány ve své kompletnosti, nýbrž zcela účelově, selektivně, se zaměřením na propagaci konkrétního výrobku. Reklama vždy slouží k podpoře prodeje či nákupu výrobku nebo služeb, toto je její definiční znak, od kterého nelze odhlédnout, a proto zákon ve svých ustanoveních chrání toho, komu jsou takovéto výběrové informace předávány. Z tohoto pohledu má adresát reklamy (spotřebitel) pozici slabšího subjektu, jemuž výše uvedený zákon poskytuje ochranu tím, že reklamu reguluje s ohledem na celospolečenské zájmy, nikoli zájmy jednotlivce, které upozaďuje.
Komentář: Tato pasáž se možná zdá být samozřejmou. Její formulace jsou však nepříjemně výstižné. Bude problém je dát teoreticky i prakticky nějak dohromady s obhajobou široce se rozvíjející marektingové disciplíny – „vzdělávání reklamou“. Tedy teoriemi o tom, jak může být reklama užitečná a jak je vlastně jejím novým cílem oblast společensky odpovědného vzdělávání populace. Nelze si totiž dost dobře představit žádnou učebnici, která má původně svých odborných deset kapitol, z nichž se sedm méně vhodných či nepotřebných vytrhne, tři ponechají, a stále ještě bychom měli hovořit o textu vhodném ke vzdělávání.
Regulace reklamy není
porušením práva na informace
Z téhož rozsudku (viz výše): Soud by měl při posouzení závaznosti reklamních tvrzení užitých v reklamě na přípravek dle žalobce (firmy) vzít v úvahu obecnější – ústavně právní - aspekt pohledu na danou problematiku. Žalobce poukázal na praxi Evropského soudu pro lidská práva a soudů národních, dle nichž je reklama, stejně jako jakákoli další informace, kryta obecným právem na šíření a přijímání informací. Právo na šíření informací je vždy prvotní, různá omezení tohoto práva jsou až druhotná. Existují-li pochybnosti o tom, zda šíření určité informace je v souladu či v rozporu s tímto právem, možnost šíření informace má mít jednoznačně přednost. Lidská práva mohou být dotčena nejen šířením určitých informací, ale především bráněním jejich šíření.
Komentář: Velmi významná pasáž, ve které advokacie klienta rozehrála velkou hru. Pokud by bylo její tvrzení správné, ve svém důsledku by to znamenalo, že pokud obsah informace přímo nepoškozuje něčí lidská práva, může být taková informace libovolně šířena, protože neexistuje v podstatě nic, co by mohlo „přebít“ přednostní právo na její šíření. Celý systém regulace reklamy a mnoha jiných právních norem by lehl popelem nicotnosti. Takže se pouze čekalo, jakou formou bude tato argumentace vrácena nohama na zem. Což se také stalo a ze strany MS v Praze to bylo napoprvé jemné až otcovské:
Není na místě regulaci reklamy na ochranu spotřebitele uvádět do souvislostí s obecným právem na šíření a přijímání informací. Důvody, které vedly k regulaci reklamy, jež je nedílnou součástí právních systémů všech civilizovaných zemí, odráží celospolečenské zájmy a jsou vyjádřením určitých společností respektovaných hodnot.
Ale v rozsudku č. 9Ca 391/2007 byl již pražský městský soud důraznější:
Zcela od věci je regulaci reklamy v zájmu ochrany spotřebitele uvádět do souvislostí s obecným právem na šíření a přijímání informací tak, jak to žalobce činí v podané žalobě. Právo na informace je založeno na adekvátním vztahu práva a povinností, kdy právu žadatele o informaci odpovídá povinnost povinného subjektu informaci poskytnout za zákonem stanovených podmínek, přičemž realizace práva na informaci vzchází ze samotného žadatele o konkrétní informaci a povinný subjekt na ni reaguje. V případě reklamy tomu je naopak.
K výše uvedenému případu se váže i rozhodovací činnost NSS, která také obsahuje několik zajímavých pasáží. Budu se věnovat jen jednomu příkladu za všechny.
Z rozsudku NSS, 7As 27/2008-76: Nejvyšší správní soud si je vědom náročnosti, kterou zákon o regulaci reklamy v oblasti ochrany spotřebitele klade na zadavatele reklamy na doplňky stravy, ovšem za daných zákonem stanovených pravidel je nezbytné zdůraznit ochranu spotřebitele jako subjektu, jemuž jsou mnohá reklamní sdělení adresována především za účelem zvýšení prodeje výrobku, a nikoli za účelem zlepšení zdravotního stavu či fyzické kondice adresátů. Proto nelze přijmout argumentaci účastníka řízení, že sdělované informace jsou pravdivé. Doplněk stravy je v souladu s platnou právní úpravou potravinou, a proto nelze akceptovat reklamní sdělení, které tuto potravinu způsobem prezentace a charakteristikou přiblíží léčivům, až dokonce vyvolá dojem, že se v podstatě jedná o léčivo.
S klinickou studií
si může firma naběhnout
Velmi důležitý strategický moment zachycuje pro změnu jiná kauza. Jedná se o dostatečnost důkazů předkládaných výrobci v podobě různých typů klinických studií.
Z rozsudku MS v Praze, 9Ca 391/2007 (pozn. aut.: výrobce pro svá tvrzení předložil tři slušné klinické studie realizované autorskými kolektivy v ČR, mezi nimiž byly i jména nepochybných oborových autorit.): Rada dále měla k dispozici stanovisko žalobce (firmy) ke zprávě Státního ústavu pro kontrolu léčiv, v níž se tento státní ústav vyjádřil k otázce účinnosti předmětného přípravku v tom smyslu, že na základě prováděných studií se k otázce účinnosti nelze vyjádřit.
Komentář: Dobrý návod pro správní orgány jak postupovat v každém podobném případě. Zeptat se je opravdu na místě. SÚKL navíc příliš jinak odpovědět nemůže. Kdyby totiž potvrdil léčivé účinky přípravku vyplývající z doložených studií, musel by ještě dále přihlédnout k obsahu komunikace, která tyto léčivé účinky uvádí či naznačuje (viz Pokyn UST-30), a už bychom tu měli pro výrobce větší problém, než si vůbec představoval! Takový přípravek lze legitimně považovat za hraniční a dožádat se přezkumu, zda vlastně není léčivem ve smyslu zákona. Tedy hrát reálně o zrušení jeho současné registrace a nechat nařídit povinně jeho registraci jakožto léčiva. Tu však nemůže výrobce rychle splnit, a tudíž by přípravek vypadl z trhu. V tomto řízení by byly výrobci jeho původně „obhajovací“ klinické studie již výrazně na obtíž, o to více, pokud by se SÚKL již předtím vyjádřil, že léčivé účinky u přípravku skutečně prokazují. Za dostatečný důkaz léčivých účinků přitom může SÚKL označit pouze takové studie, které mají v tomto ohledu parametry srovnatelné s registračními studiemi léčiv. Proto dnes mohou správní orgány důvodně pochybovat o mnohé argumentaci o léčivých účincích doložených podobnými klinickými studiemi, pokud neexistují ještě jiné dokumenty potvrzující takové závěry (např. rozhodnutí European Food Safety Authority - EFSA, nebo metaanalýzy klinických studií v této oblasti, či všeobecně vědecky uznávané skutečnosti publikované vícečetně na mezinárodní úrovni).
Perlička na závěr
aneb každý pokus dobrý
Přepis rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30Ca 2/2006-29, ve znění rozsudku NSS č. 7As 49/2007-66: Krajský soud neshledal důvodným tvrzení stěžovatele, že předmětné reklamní tvrzení není uváděním v omyl, pokud jde o přisuzování účinku nebo vlastností, které přípravek jako potravina nevykazuje, protože jde o běžný způsob reklamy, u níž je určitá přiměřená jednostrannost přípustná. K tomu krajský soud uvedl, že argumentace praxí, která je v rozporu s právními předpisy, nemůže anulovat zákonnost (vládu práva).
Zdroj: