Špičkový čtenář genů
Co vás vede k tomu, abyste ten či onen čin ve vědě označil za „nejúspěšnější“ – musí to být nejelegantnější řešení, musí být publikován v nejlepším časopisu, musí mít nejvíce citací, nebo stačí, když vám to přinese nejvyšší intelektuální uspokojení?
Myslím, že pro vědeckého pracovníka je nejvyšší odměnou právě onen intelektuální požitek a euforie z toho, že se podařilo dosáhnout toho, co jste ve své výchozí hypotéze předpokládal. Tento pocit lze sotva přirovnat k čemukoli jinému a zná ho každý, kdo dělá vědu.
Pro instituci, jako je Akademie věd, je však nejspíše třeba hledat jiná kritéria úspěšnosti než intelektuální uspokojení. Je pro akademická pracoviště důležitější počet publikací v impaktovaných časopisech, anebo bezprostřední uplatnění poznatku v praxi?
Pro vědeckého pracovníka není lepší odměny, než když jeho poznatek může bezprostředně sloužit lidem v každodenní praxi. To nemůže nahradit žádná publikace ani v tom nejprestižnějším časopisu. Někdy se mi připisuje opačný pohled, ale to je jen v důsledku nesprávného výkladu mého názoru, že vědcům nelze předepisovat, co a jak mají zkoumat. Jsem totiž přesvědčen, že největší intelektuální vklad vědců spočívá v tom, že svobodně a volně bádají a že vědecká komunita se nemá nijak omezovat a svazovat tím, že se jim shora bude říkat, co mají či nemají dělat, že se bude omezovat jejich invence…
Když hovoříme o omezování – vy sám jste pozvedl hlas i proti snahám zakázat výzkum v oblasti využití kmenových buněk v terapii lidských chorob nebo klonování?
To je ovšem něco jiného, neboť v těchto případech jde o etický problém. Mně by se samozřejmě nelíbilo a nemohl bych souhlasit s tím, aby se např. pěstovala embrya jen za účelem získávání orgánů nebo kdyby se na nich prováděly jakékoli pokusy. Jenže zákon, který se u nás v této oblasti připravoval, byl natolik špatný, že jsem se musel ozvat. Určitě ho musel dělat nějaký úředník od zeleného stolu…
Mohla a měla by si akademie přivydělávat, třeba kontrakty se soukromými firmami nebo realizací komerčně zaměřených projektů?
Podílet se na řešení praktických problémů je samozřejmě schůdné a často žádoucí, vždy to však musí vycházet z vědeckých programů a aktivit. Věda musí sloužit, ale nesmí posluhovat. Má-li být užitečná pro praxi, musí ze všeho nejdříve především zůstat vědou a nemůže si nechat předepisovat, co má či nemá zkoumat. To určuje vývoj světové vědy a nikoli úředníci nebo obchodníci. Pokud se ovšem podaří vymyslet či vyvinout cokoli, co by mohlo přinášet bezprostřední užitek, musí vědec buď přímo založit firmu, anebo se alespoň stát konzultantem firmy, která to bude realizovat. Rozhodně bych ovšem nechtěl, aby ústavy akademie začaly přímo produkovat…
Jaký je podle vás význam popularizace vědy – nehrozí při ní někdy až přílišné zjednodušení?
O tom, co děláme, máme povinnost informovat veřejnost, neboť ji musíme neustále přesvědčovat o tom, že peníze na vědu jsou dobře investovány. A to se nedá dělat jinak, než že se budeme snažit lidem přiblížit i ty nejsložitější experimenty srozumitelně, neboť nelze očekávat, že všichni budou rozumět např. molekulární biologii či genetice. Proto se popularizaci vědy nejen nebráníme, ale naopak příležitosti k ní aktivně vyhledáváme. Musím bohužel konstatovat, že na besedách organizovaných tiskovým oddělením Akademie věd je často více našich vědeckých pracovníků než novinářů, kteří se o jejich práci zajímají.
Sedíte-li v Křesle pro Fausta, nemůžeme se nezeptat, jak si sám pro sebe interpretujete faustovskou legendu a zač byste vy sám byl ochoten upsat se Mefistovi vlastní krví.
Řekl bych, že u nás máme s upisováním se nedobré zkušenosti – příliš mnoho lidí se až příliš často upisovalo příliš vágním hodnotám. Já sám bych se nikdy neupsal za něco, co bych nemohl srovnat se svým svědomím. A věcí, za něž by měl člověk obětovat svou duši, je hodně málo.
Zdroj: