Spor, který má „ŠŤÁVU“
V úterý 12. srpna jsem knihu jedním dechem přečetl, protože obsah byl naštěstí mnohem lepší. Ve středu 13. srpna bylo oznámeno, že nejdelší obchodní spor v dějinách země – dvanáct let trvající arbitráž s firmou Diag Human Josefa Šťávy – končí tímto rozhodnutím arbitrů: „Žalovaná strana (stát) je povinna zaplatit straně žalující (Diag Human) na náhradě škody částku 4 089 716 666 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto konečného rozhodčího nálezu.“ Dále arbitři Šťávovi přiznali náhradu úroků z prodlení - dohromady 8,33 miliard… Což mě – díky výše uvedené shodě náhod – pranic nepřekvapilo. Pokud si přečtete Urbanovou knihu, nemůžete čekat nic jiného.
Na počátku byl v roce 1992 dopis tehdejšího ministra zdravotnictví za OF Martina Bojara, v němž (bez potřebných důkazů) varoval dánskou firmu Novo Nordisk před spoluprací s podnikatelem Josefem Šťávou a jeho firmou Diag Human. Kdo dnes ví, který z desítek poradců mu to v tehdejší revoluční době na ministerstvu zdravotnictví poradil a za koho tehdy kopal. Firma dopis zveřejnila a obchod s Diag Human skutečně přerušil a.
V roce 1998 rozhodčí tribunál rozhodl, že firma Diag Human byla neprávem poškozena a přiznal jí nárok na odškodnění a veřejnou omluvu za to, že ji stát v rozporu se zákony a dobrými mravy vytlačil z trhu. Od té doby se spor vedl už jen o výši škody, která firmě kvůli zásahům státu vznikla. A částka požadovaná vychytralým právníkem pana Šťávy Janem Kalvodou utěšeně tloustla o úroky z prodlení. Ty v posledních deseti letech pravděpodobně zcela zbytečně dramaticky narůstaly, aniž by stát měl jakoukoli naději ve sporu uspět.
A proč že se celá kauza vlekla až dodnes? I na to arbitři odpovídají: „Různé politické skupiny, po sobě jdoucí, zpravidla uchopily spor jako příležitost k osvědčení své efektivity při údajné obraně zájmů státu, tudíž také popularity. Zpravidla označily onu předchozí elitu za neschopnou a přislíbily nápravu - a úspěch ve sporu - bez ohledu na jeho stav.“ Jinak řečeno, všichni občanskofóroví i sociálnědemokratičtí ministři sice teď hrají hru „já ne, já ne – to ty, to ty,“ ale podepsali se na tom bez výjimky jeden jako druhý (druhá). Zdá se, že ze všech nejvíc pan Fišer a paní Součková.
Místo snahy o řešení vystupovala do popředí snaha odsunout okamžik konečného účtování až za nejbližší volby. Je tedy logické, že když teď dostal zcela nezaslouženě „peška“ ministr Julínek, nechce se platit účet ani jemu. Obě strany se teď mohou podle pravidel, které si dohodly již v začátku arbitráže v roce 1996, do třiceti dnů proti rozsudku odvolat. Stát tak podle dřívějších vyjádření svých zástupců nejspíš učiní.
V téhle situaci vám tedy rozhodně doporučuji přečíst si knihu Jana Urbana – abyste věděli, co lze čekat od politiků a úředníků čekat. Protože oni nakonec nejspíše zaplatí. Bohužel penězi, které jsou zatím ještě v našich kapsách. A tak mysleme na to, že škoda se každý den - až do zaplacení odškodnění - rozrůstá o dalších 1 287 877 Kč denně.
Zdroj: