Stabilní angina pectoris – I. část
Stabilní angina pectoris je nejčastější chronickou klinickou formou ischemické choroby srdeční. Její diagnóza obvykle nečiní potíže a je založena na typické anginózní bolesti při zátěži, která mizí po užití krátkodobě působícího nitrátu. Anginózní bolest je obecně projevem ischémie myokardu v důsledku zvýšené spotřeby kyslíku myokardem při omezené dodávce, obvykle v důsledku fixního zúžení věnčité tepny aterosklerotickým plátem. Neinvazivní zátěžové testy a koronární angiografie jsou užitečné pro potvrzení diagnózy a pomáhají při stratifikaci nemocných podle rizika. Léčení zahrnuje pečlivou kontrolu rizikových faktorů aterosklerózy, léky ovlivňující prognózu nemocných, jako jsou antiagregancia, statiny a pravděpodobně i inhibitory ACE, a konečně symptomatické antianginózní léky. Mezi klasické antianginózní léky patří beta-blokátory, blokátory kalciových kanálů a nitráty. K nim v poslední době přibývají nové třídy antianginózních léků – metabolické modulátory, jako je trimetazidin, a zatím jen výzkumně ranolazin, nicorandil a perspektivně také inhibitory sinusového uzlu, tzv. bradiny. Revaskularizace, ať již katetrizační nebo chirurgická, je velmi účinná v odstranění anginózních potíží a u vybraných vysoce rizikových nemocných také zlepšuje jejich prognózu.
V posledních letech jsme svědky nevídaného rozvoje invazivní kardiologie. Stále více nemocných s akutními, ale i chronickými formami ischemické choroby srdeční (ICHS) je revaskularizováno. Diagnóze a léčbě stabilní anginy pectoris byla věnována relativně menší pozornost. Stabilní angina pectoris však zůstává závažným problémem, který postihuje stále více stárnoucí populaci. Mnoho nemocných s chronickou ICHS nemůže být z různých důvodů revaskularizováno nebo u nich přetrvává či se znovu objevuje angina pectoris i po revaskularizaci, buď proto, že revaskularizace byla neúplná, nebo pro progresi koronární aterosklerózy. V posledních letech se obevily v diagnóze a léčbě chronických forem ICHS významné pokroky. Tento článek stručně shrnuje epidemiologii, patofyziologii a současnou léčbu stabilní anginy pectoris. Epidemiologie
Stabilní angina pectoris je relativně častou chorobou. Její prevalence se zvyšuje s věkem a ve středním věku je přibližně dvakrát častější u mužů než u žen. Ve věkové kategorii 45–54 let se prevalence u mužů odhaduje na 2–5 %, zatímco u žen na 0,5–1 %, a ve věkové kategorii 65–74 let se odhaduje u mužů na 11–20 %, zatímco u žen na 10–14 %. Roční incidence anginy pectoris je u mužů starších než 40 let odhadována přibližně na 0,7 %, tento údaj ale musí být brán s vědomím, že pochází ze studií provedených před více než 20 roky. Další důležitý faktor, který musíme brát v úvahu, přinejmenším v rozvinutých zemích, je pozvolný a trvalý pokles mortality na ischemickou chorobu srdeční v posledních desetiletích. To má za následek posun v klinické prezentaci a epidemiologii ICHS – tak, jak mají nemocní větší šanci přežít úvodní epizodu akutní ICHS, stává se angina pectoris ve starších věkových skupinách častější. Nedávno dokončený průzkum stabilní anginy pectoris v rámci programu Euro Heart Survey, na kterém se podílela i Česká republika, by měl poskytnout aktuální epidemiologická data z evropských zemí. V USA se odhaduje, že se každý rok objeví 400 000 nových případů anginy pectoris. Patofyziologie
Chronická stabilní angina pectoris je klinickým projevem ischémie myokardu. Ta vzniká při nepoměru mezi spotřebou kyslíku v myokardu (MVO2) a dodávkou kyslíku. Myokardiální spotřeba kyslíku je zjednodušeně určována srdeční frekvencí, myokardiální kontraktilitou a napětím stěny komory – to je zase určováno objemem levé komory a tlakem v ní. Dodávka kyslíku je dána průtokem krve koronárním řečištěm a saturací arteriální krve kyslíkem. Ischémie myokardu proto může vzniknout buď zvýšením myokardiální spotřeby kyslíku při konstantní dodávce kyslíku, nebo snížením dodávky kyslíku.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 3/2005, strana 44
Zdroj: