Stáří na přelomu tisíciletí
Mám‑li se „s nadhledem“ zamyslet nad problematikou stáří a konce života, asi bude nejlepší začít krátkým příběhem. Zdůrazňuji, že jde o příběh, nikoli anekdotu, přestože jsem jej už vyprávěla na mnoha místech včetně rozhlasového Toboganu. Je to ale příběh skutečný, na rozdíl od anekdot nikterak přikrášlený a hodně se týká našeho podvědomého vztahu ke stáří; proto si dovolím jej zopakovat i na stránkách Medicíny po promoci.
Kolegyně se ve zralém věku rozhodla završit své vzdělání v oboru ošetřovatelství a získat doktorský titul Ph.D. Zdárně splnila veškeré podmínky a úspěšně obhájila disertaci. Přiblížil se tedy onen slavný den – promoce. Kolegyně si jej chtěla patřičně užít, pozvala celou rodinu a samozřejmě také milovanou vnučku Bětušku, která v té době chodila do první třídy. Všechno hezky Bětušce vysvětlila, a holčička se na událost začala tak těšit, že se rozhodla vyjednat si na ni u paní učitelky volno ještě dříve, než to stihli rodiče. O přestávce tedy šla za paní učitelkou a řekla jí, že nutně potřebuje příští čtvrtek omluvit, protože její babička bude mít promoci. Paní učitelka se zatvářila velmi vstřícně a chápavě, pohladila holčičku po vlasech a řekla jí: „Bětuško, volno ti samozřejmě dám, ale u babiček se tomu neříká promoce, nýbrž kremace.“ Jeden pedagog za všechny či většinu spoluobčanů – tak se tedy díváme na stáří. Nikoli jako na období, kdy se ještě mohou naplnit mnohá naše životní očekávání, ale jako na pouhý konec života. Proto to máme v oborech zabývajících se stářím a koncem života v naší společnosti tak složité.
Naše společnost stáří stále stereotypizuje jako chudé (přestože nyní již i u nás žije mnoho bohatých starších lidí), choré (přestože mnoho lidí seniorského věku se těší velmi dobrému či dokonce výtečnému zdraví), nemohoucí, šedé, nezajímavé, asexuální a vcelku všeobecně politováníhodné. Tomu odpovídá i stále převažující mediální obraz starších lidí, včetně reklamy výrobků a služeb, které jsou jim nabízeny – kromě prostředků na inkontinenci, poruchy erekce, bolesti kloubů, zácpu, zubní protézy či jejich správnou fixaci se nezřídka setkáme i s různými typy pobytových zařízení pod lákavými názvy jako například „senior parky“ či „Alzheimer parky“. Není v tom mnoho radosti, co naše společnost starším lidem podsouvá. Na druhou stranu je zapotřebí říci, že na vytvoření tohoto obrazu mají starší lidé nemalý podíl sami, a to svými postoji a chováním, které mnohdy postrádá vstřícnost a porozumění jiným. To vše je navíc ještě deformováno stále přežívajícím pojetím důchodového věku jako odchodu z aktivního života, „zaslouženého odpočinku“, jak bylo po mnohá minulá desetiletí deklarováno – a přitom na tento věk stačí nahlédnout jako na prostou změnu životního programu, jež má či může mít, jak se dnes říká, nejeden bonus – třeba určité finanční zajištění nebo další angažmá v rodině, obci či jiné komunitě, která je člověku blízká.
Také v mnoha oborech medicíny máme tendenci dívat se na staré lidi pohledem „co již nemohou“ nebo „co již nesmějí“. Lidé si na to podvědomě zvykají a považují to za normální. Dokládá to další příběh, tentokrát z ordinace hradecké paní primářky Juraškové, k níž přišel její gymnaziální pan profesor s hromadou léků a lékařských zpráv, ve kterých se již ve svých 92 letech přestával orientovat, a vyrazil tedy na poradu za svou bývalou studentkou. Paní primářka probrala jednotlivé zprávy a množství léků, které měly tak, jak je pan profesor posbíral od jednotlivých specialistů, mnoho nežádoucích účinků. Vyložila je na stůl a dobrou třetinu dala stranou. Potom pročetla zprávy a dověděla se, že by pan profesor neměl sladit, kořenit, jíst tučné maso, ale ani mladé maso, omezit sůl, vejce… V 92 letech, kterých se dožil v relativní pohodě a soběstačnosti. Paní primářka se podívala na pana profesora a řekla mu, aby přišel na kontrolu za měsíc a do té doby aby neužíval onu třetinu léků, které dala stranou. A veškeré ty zákazy, které má v těch zprávách napsané, že také dodržovat nemusí – ať jí to, co mu chutná a co mu dělá dobře. Povzbudivě se na něj usmála – ale výsledek ji překvapil. Pan profesor ztuhl a vypadal úplně vyděšeně: „Aha… Tak to mi chcete říct, že už je se mnou konec…“
Konec s ním zdaleka nebyl, dožil se stovky – ve zdraví a pohodě, bez zbytečných omezení, zákazů a obav. Vysokého věku se zatím stále obáváme, protože se jej nedožíváme v dobrém zdraví. Naděje dožití se nám výrazně prodloužila k osmdesátce, ale naděje zdravého dožití za ní zatím jen závistivě pokulhává a setrvává někde u šedesátky, i když poslední údaje Eurostatu jsou poněkud optimističtější a zdá se, že ve zdravém dožití se Česká republika začíná vymykat z obvyklého průměru zemí Evropské unie a dostává se mezi ty úspěšnější. Podílí se na tom řada faktorů – zejména zdravý životní styl, prostředí a společnost, ve které žijeme, a také, byť nikoli největším dílem, zdravotní péče. Ta by se ale měla přizpůsobit potřebám starších lidí, zaměřit se nikoli na jednotlivé diagnózy, ale právě na schopnosti daného člověka a možnost, jak je zachovat a podporovat, vracet lidi i v těch nejvyšších decenniích do normálního života, umožnit jim třeba s podporou různých služeb a moderních technologií žít co nejdéle kvalitním životem. Nedávno to stručně a výstižně formulovala jedna kolegyně: „To stárnutí je mnohdy docela příjemné: můžeme si libovolně hrát – a přitom už si na nic hrát nemusíme.“
S přispěním Boženy Juraškové a jejích příběhů z geriatrické ambulance.
Zdroj: MT