Státní pokladna nejsou peníze od marťanů
Co je v politice víc: osobní přesvědčení, nebo stranická disciplína? Narážím na fakt, že třináct lékařů – senátorů (včetně vás) před časem v podstatě v rozporu se svým vzděláním i posláním hlasovalo pro zamítnutí návrhu zákona o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami.
Začnu tabákem. Tam je jeden rozpor a my jsme na něj upozorňovali. Evropská unie samozřejmě nedoporučuje, aby se dělala reklama na tabákové výrobky, ale zároveň bez jakýchkoli ochranných mechanismů dovoluje, aby tabákové firmy v podstatě sponzorovaly kulturní a jiné akce. To byl důvod, proč jsme v daném okamžiku nehlasovali pro. Nevidím v tom žádný rozpor mezi politikem a lékařem. Já sám jsem kuřák, takže možná je to „kon‑ flikt zájmů“. Ale k té základní otázce, kde končí lékař a začíná politik. Jako lékař jsem přísahal, že budu lidem pomáhat, jako politik jsem přísahal na Ústavu ČR, a to je v podstatě podobné. Podle mne je praxe v medicíně velmi dobrým odrazovým můstkem do politiky. Jako lékař jsem musel rychle analyzovat stav pacienta a následně se pokusit určit diagnózu. Totéž je v politice. Rychle analyzovat, kde má zákon slabinu nebo kde je dobrý, anebo kde se politická situace dostává do konfliktu se zájmem občanů. Takže si myslím, že to patří k sobě. Možná proto je nás, lékařů, v politice tolik.Přesto jsem přesvědčen, že se vám po medicíně musí stýskat. Senát rozhodně nepatří k nejoblíbenějším institucím.
Máte pravdu, je to tak trochu nechtěné miminko ústavy z roku 1993, ale od roku 1996 senát bojuje o své místo na slunci. Myslím si, že v jeho hlavní náplni, v legislativě, jsme dokázali mnohokrát zákony změnit, eventuálně zamítnout, a musím nás tak trochu pochválit. Máme v Evropě jednu z nejvyšších úspěšností ze všech horních komor parlamentů, pokud jde o souhlasná stanoviska dolní komory s našimi názory. Legislativa je pro nás, ale i pro občany to nejdůležitější, protože všichni se zlobí na náš komplikovaný právní systém, který je často „zaplevelován“, a rádi bychom ho zjednodušovali.Co ale senát při zjednodušování českého právního řádu, v jehož spoustě zákonů se orientuje už jen málokdo, může dokázat?
To je dobrá otázka, ale odpověď je velmi, velmi složitá. Jsme v situaci, kdy máme zákonů opravdu zbytečně moc. Ve sněmovně se stalo velkým nešvarem, že se k zákonu přilepí něco, co s ním vůbec nesouvisí, a potom mu vůbec nikdo nerozumí. V senátu se tomu bráníme napříč politickým spektrem a myslím si, že se nám to občas i daří. Ale sněmovna nás většinou přehlasuje tím svým dominantním číslem 111 hlasů sociální demokracie a komunistů. Je to škoda a je to špatné. O jedné věci se ale musím zmínit, a to, že v mnoha zákonech stát vlastně valí na obce a na kraje mnoho záležitostí, které patří do přenesené pravomoci. My se snažíme doplnit k tomu jediný paragraf, který zní, že tuto přenesenou pravomoc hradí stát. Každý starosta i hejtman by mohl potvrdit, že ta přenášená zátěž je obrovská a peníze na ni stát neposílá. U některých zákonů se nám to daří, u některých méně, ale minimálně je to signál. To, co by asi všichni očekávali, že začneme s každým novým zákonem rušit ten starý, se nám příliš nedaří. Ale to je spíše úkol pro jednotlivá ministerstva, aby si udělala pořádek ve svých resortních zákonech. Bohužel, tímto směrem tato vláda nejde a zatím ani neočekávám, že by se o to snažila.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 1/2006, strana 17
Zdroj: