Statut primární péče v ČR neodpovídá jejímu významu

Úvodem si dovolím použít definici, která je v souladu s naplňováním strategie WHO „Zdraví pro všechny v 21. století“. Zněla by asi takto: „Primární péče je koordinovaná komplexní zdravotně-sociální péče poskytovaná zejména zdravotníky jak na úrovni prvního kontaktu občana se zdravotnickým systémem, tak na základě dlouhodobě kontinuálního přístupu k jednotlivci. Je souborem činností souvisejících s podporou zdraví, prevencí, vyšetřováním, léčením, rehabilitací a ošetřováním. Tyto činnosti jsou poskytovány co nejblíže sociálnímu prostředí pacienta a respektují jeho bio-psycho-sociální potřeby.“
Ukazuje se, že ani rozvinuté státy zatím nedokázaly vyvinout takovou soustavu zdravotnictví, která by se pružně adaptovala potřebám společnosti a přitom by se vyvíjela v rámci hospodárných proporcí.
Ve všech zdravotních systémech je však možno pozorovat jisté trendy. Od kurativy je přenášen důraz na prevenci a podporu zdraví, namísto drahé nemocniční péče je tendence posilovat levnější péči ambulantní, vedle vysoce specializované péče je podporována péče všeobecná, integrující péči zdravotní a sociální, pro náročné a drahé postupy je hledána stejně efektivní a přitom levnější alternativa. Všechny uvedené faktory vedou k posilování role praktického lékaře a primární péče jako klíčového článku zdravotnické soustavy poznamenané dobou socialistického zdravotnictví. Tehdy se primární péče profilovala do budování společných pracovišť, zdravotních středisek a poliklinik, což sice přinášelo soustředění zdravotní péče na jedno místo, ale její poskytování se začalo vzdalovat od občana, a to i v souvislosti s nakupením množství specialistů na těchto pracovištích. Péče se pak postupně začala přesouvat právě do ambulancí specialistů a postupně klesal statut praktických lékařů jako lékařů s širokým spektrem znalostí a praxe.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 8/2005, strana 21

Zdroj: