Štědrovečerní vizity a jejich lidský význam
Když jsem v roce 1971 jako mladý vědecký aspirant II. ústavu lékařské chemie a biochemie, tehdy ještě Fakulty všeobecného lékařství (dnes 1. LF) UK v Praze začal pracovat na III. interní klinice 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice, existovala na této klinice již mnoho let krásná vánoční tradice – štědrovečerní vizita. Tuto tradici založil zakladatel a první přednosta III. interní kliniky prof. Josef Charvát. Nevím, zda to byl jeho nápad, či zda ho od někoho převzal či se někde inspiroval, nepátral jsem po tom. Ten rok předal prof. Charvát kliniku prof. Vladimíru Pacovskému, ten pak o 20 let později prof. Josefu Markovi a dnes kliniku vede prof. Štěpán Svačina. Přednostové se tedy střídali, ale hezká tradice štědrovečerní vizity zůstává. A protože III. interní klinika byla doslova líhní budoucích přednostů jiných interních pracovišť a protože příklady a zejména ty pěkné táhnou, existuje dnes, pokud vím, štědrovečerní vizita i na mnoha jiných nemocničních lůžkových zařízeních.
Za těch 37 let, co na III. interní klinice pracuji, nejprve jako host, později jako kmenový zaměstnanec, jsem štědrovečerní vizitu vynechal pouze dvakrát. Poprvé hned v roce 1972 – to jsem absolvoval základní vojenskou službu a Vánoce jsem trávil pohotovostní službou v posádkové ošetřovně v kasárnách krále Jiřího z Poděbrad na Náměstí republiky (to je tam, kde je dnes „shopping mall“ Palladium). Podruhé pak v roce 1986, kdy jsem byl na několikaměsíčním pobytu v zahraničí a Vánoce jsem prožil v Los Angeles.
A věřte, že pokaždé jsem při těchto dvou příležitostech dlel myslí na III. interně. Štědrovečerní vizita má samozřejmě minimální význam odborný. O to větší ale má význam společenský a lidský. Kdo pracuje či pracoval v nemocnici, dobře ví, že o Vánocích zůstanou na nemocničních lůžkách pouze ti, jejichž zdravotní stav je natolik závažný, že neumožňuje ani krátké propuštění domů na Štědrý večer, nebo ti, kteří by doma byli sami, a tedy dobrovolně dají přednost tomu zůstat v nemocnici, kde je s nimi alespoň nemocniční personál. Obě dvě situace jsou samozřejmě smutné. A představte si, jaký psychologický význam pro tyto nemocné má, že jejich ošetřujícím lékařům (ale také staničním sestrám, vrchní sestře, lékařům z ostatních oddělení, vedení kliniky v čele s přednostou) stojí za to, aby o „nejsvatějším“ a „nejsvěcenějším“ svátku roku opustili alespoň na několik hodin rodinný krb a přišli jim do nemocnice podat ruku, poptat se, jak se jim daří, a popřát klidné Vánoce a brzké uzdravení.
Štědrovečerní vizita má ale význam nejen pro nemocné. Domnívám se, že má ohromný a nezastupitelný význam i pro ty, kteří se jí zúčastňují tak říkajíc z druhé strany, kteří se s pacienty obvykle vídají v bílých pláštích či sesterských uniformách, ale dnes k nim přicházejí slavnostně v tmavém obleku, byť přes něj mají bílý plášť.
Ve zdravotnickém kolektivu to posiluje pocit sounáležitosti, pocit, že patříme k velké rodině, jiné, než je ta, která na mne doma čeká se štědrovečerní večeří. Pohotovostní a noční služby v nemocnicích, ať již lékařské nebo sesterské, slouží obvykle ti nejmladší, kteří ještě nejsou ženatí či vdané a nemají děti. Měl jsem vždy pocit, že i pro ně má význam to, že je v jejich „údělu“ na Štědrý večer přijdou podpořit kolegyně a kolegové.
Tak, jak šly roky a měnily se podmínky, tak se také měnila formální stránka naší štědrovečerní vizity, nikoli však obsah. V sedmdesátých letech začínala již v časném odpoledni vizita v Bohnicích, kde tehdy měla III. interní klinika v jednom z pavilonů Psychiatrické léčebny oddělení prodloužené péče. Později se toto oddělení prodloužené péče přestěhovalo do nemocnice v Dušní ulici a vizita začínala tam.
Od roku 1984, kdy 31. ledna zakladatel kliniky i tradice štědrovečerní vizity profesor Josef Charvát zemřel, začíná tato vizita na Olšanských hřbitovech, kde několik starších lékařů kliniky položí květiny na jeho hrob. Dříve krátce před 17. hodinou, dnes o hodinu dříve, se všichni, kteří se chtějí vizity zúčastnit, shromáždí na sekretariátu kliniky, kde je uvítá přednosta sklenkou sektu, a než vyrazí na vizitu, tak si vzájemně popřejí hezké Vánoce.
V průběhu let se spontánně vytvořilo několik rituálů, bez kterých jsme si štědrovečerní vizitu v určitém čase nedovedli představit. V určitém čase proto, že tyto rituály byly obvykle vázány na konkrétního člověka.
Tak například, naše hematoložka doc. Radana Neuwirthová roky připravovala pro všechny účastníky štědrovečerní vizity na III. interně plněné šneky. Podávaly se při onom neformálním shromáždění na sekretariátu kliniky spolu se sklenkou sektu a pojídaly se stříbrnými vidličkami. Paní docentka pak vidličky vždy pečlivě přepočítala.
Kupodivu se nikdy žádná neztratila. Paní docentka přinášela plněné šneky dokonce i poté, co v rámci reorganizace VFN a koncentrace odborníků určitého oboru na jednu kliniku odešla na jiné pracoviště.
Pozdější pokusy nahradit plněné šneky jinou laskominou, např. domácím jablečným štrůdlem, se neujaly. Jiný rituál vytvořil bývalý rentgenolog kliniky MUDr. František Piťha. Ten přinášel, a přestože je již několik let v důchodu, tak stále přináší na štědrovečerní vizitu náruč větviček zeleného jmelí, které na jednotlivých odděleních rozdává sloužícím sestřičkám.
Před lety, když byla nynější přednostka Geriatrické kliniky 1. LF UK a VFN Praha prof. Eva Topinková mladou sekundářkou, ozýval se při vizitě i zpěv vánočních koled. Jestli se nemýlím, jako dítě zpívávala prof. Topinková v Kühnově dětském pěveckém sboru. I po letech to bylo na jejím hlasu znát. Kdo zná III. internu, tak si asi dovede představit, jakou nevšední atmosféru dokázal takový zpěv v zešeřelých dlouhých chodbách bývalé jezuitské koleje, kde dnes sídlí hlavní část kliniky, vytvořit. V posledních letech se mi však zdá, že se průměrný věk těch, kteří se u nás štědrovečerní vizity účastní, každoročně zvyšuje. Převažují pamětníci, mladých tváří je vidět poskrovnu. Je to škoda. Že by u mladé generace tradice ztrácely na významu? Nebo se mění význam hodnot?
Zdroj: