Přeskočit na obsah

Stigmatizace duševně nemocných: Výsledky studií neukazují změny k lepšímu

Podle WHO se s duševním onemocněním setká alespoň jednou za život každý čtvrtý člověk. Přesto dodnes stále z historie přetrvává izolace a exkluze duševně nemocných, což je posilováno mimo jiné existencí institucionálních forem zdravotní nebo sociální péče. Jedním z cílů probíhající reformy psychiatrie je vedle deinstitucionalizace i boj proti stigmatizaci psychických chorob.



Závažným důsledkem stigmatizace je skrytá psychiatrická nemocnost. Lidé z obavy z diskriminace o svých problémech raději mlčí, což vede k tomu, že více než polovině těch, kdo trpí nějakou duševní poruchou, se nedostává potřebné odborné péče. Vedle diskriminace zde podstatnou roli hraje neznalost problematiky, předsudky a strach.

Tomu obsáhlému tématu se ve své přednášce Co můžeme udělat v oblasti stigmatizace duševních onemocnění věnoval německý psychiatr prof. Dr. med. Georg Schomerus, University of Greifswald. Konala se 29. května 2018 v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech a autor zde prezentoval řadu dat z recentních světových a zejména německých studií na téma stigmatizace duševních poruch.



Studie Velká Británie vs. Česká republika

Podle prof. Schomeruse je stigma i kulturním fenoménem, což dokládá mimo jiné porovnání anglické studie (2011, n = 1 720) a české studie (2013, n = 1 799), které sledovaly odstup veřejnosti od lidí s duševními poruchami. V porovnání s českou veřejností byl v Anglii kontakt s takovýmto člověkem mnohem běžnější než v ČR. Například téměř třetina dotázaných přišla do kontaktu s duševním onemocněním u svého blízkého přítele (v ČR okolo patnácti procent) – přitom prevalence onemocnění v ČR není nižší.

Výrazné rozdíly se ukázaly v akceptování tohoto onemocnění okolím. Zatímco v UK by duševně nemocného nechtělo za kolegu osm procent dotázaných, za souseda šest procent a za blízkého přítele pět procent, v ČR byla situace zásadně rozdílná. Jako kolegu v práci by člověka s duševními problémy nechtělo mít přes 35 procent dotázaných, přes 30 procent by ho nechtělo za souseda a 30 procent by nechtělo, aby byl jejich blízkým přítelem.



Studie Německo vs. Tunisko

V Německu byla provedena podobná studie (2011, n = 931), která se zaměřila na to, jak je okolím akceptován člověk se schizofrenií (jako kolega, soused, zda by jej představili přátelům, doporučili v zaměstnání či dovolili, aby pečoval o jejich děti). I v Německu byl odmítavý postoj daleko častější než v Anglii. Celých 75 procent dotázaných by si nepřálo, aby se takto nemocný člověk staral o jejich děti. „Tak velký rozdíl si vysvětlujeme i tím, že v této studii, která byla provedena i v Tunisku, jsme se neptali obecně na duševní onemocnění, ale prezentovali jsme konkrétní příznaky pacienta trpícího schizofrenií, kdy nebyla označena diagnóza, ale popsáno chování člověka, který si např. povídá sám pro sebe, je sociálně izolován atd.,“ vysvětlil prof. Schomerus. Výsledky studie provedené v Tunisku (2012, n = 404) ukázaly, že v této zemi jsou lidé mnohem více přístupní mít někoho s duševní poruchou za souseda (cca 30 procent vs. 10 procent) či kolegu (35 procent vs. 15 procent). Téměř 70 procentům Tunisanů by nevadilo s takovým člověkem sdílet pokoj, představit ho přátelům nebo doporučit do zaměstnání. V tom se výrazně liší od Němců, kteří by jej představili svým přátelům jen v deseti procentech. Naopak opatrnější by Tunisané oproti Němcům byli v uzavírání sňatku s psychicky nemocnou osobou nebo ohledně hlídání dětí (95 procent vs. 75 procent)

„Stigmatizace je vázána na společnost a každá kultura uznává jiné hodnoty. V Tunisku je kultura mnohem více orientována na rodinu a skupinu příbuzných, zatímco v Německu, kde máme spíše malé rodiny, vnímáme často na obdobné úrovni i přátele či blízké kolegy v práci, takže stigmatizace je rozšířena i na tyto vztahy. Zjistili jsme, že velmi záleží na tom, jakým způsobem jsou otázky ohledně stigmatizace kladeny. Pokud je podrobně popsána osoba s duševním onemocněním, lze provádět lepší porovnání jednotlivých zemí. Zdaleka neplatí, že v zemích s vyspělejším zdravotním systémem a lepší péčí o duševní zdraví je méně stigmatizace než ve státech s nedostatečně rozvinutým systémem psychiatrické péče. Velkou roli zde hraje kultura dané země,“ vysvětlil lékař.



Změna stigmatizace v čase

Zejména v zemích východní Evropy došlo v posledních 25 letech k mnoha změnám v myšlení, kultuře atd. Najdeme řadu skupin, které ze společenských a kulturních změn profitují, např. vnímání svobodných matek. Ty dnes nejen v Německu nejsou již naprosto ničím neobvyklým, naopak se stávají standardem, zatímco ještě před 30–40 lety byly stigmatizovány. Změnilo se i stigma hodnocení sexuálních minorit. Mohlo by se tedy očekávat, že s postupnou liberalizací ve společnosti se změní i stigmatizace duševních onemocnění. Lze sice pozorovat, že se změnila image těchto onemocnění, která jsou vnímána více jako biologická, to ale nezmenšuje míru jejich stigmatizace. Akceptování např. schizofrenie se naopak zhoršilo.

Metaanalýza provedená před šesti lety, zahrnující data z let 1990–2005 z Německa, USA, Skotska a Austrálie, porovnává vnímání schizofrenie a deprese. Výsledky jasně ukazují v průběhu let nárůst vnímání biologické podstaty těchto onemocnění. Spolu s tím narůstá i doporučení medikace a psychoterapie pro duševní poruchy, např. psychoterapie je doporučována zejména v případě schizofrenie výrazně častěji. Jak se tedy ukazuje, psychiatrická péče se stává více akceptovanou v řadě zemí.

Podle další německé studie zaměřené na vnímání psychiatrických nemocnic společností v letech 1990 (n = 2 044) až 2011 (n = 1 221) došlo v tomto období k mnoha změnám a tyto nemocnice jsou dnes více akceptovány než před dvaceti lety. Negativní chování vůči nemocnicím pokleslo v otázkách: Je obtížné se z nemocnice dostat, je jako vězení, neprovádí se léčba, ale jen sedace, dělá vás ještě více nemocným. Naopak přibylo těch, kteří jsou přesvědčeni, že je to nemocnice jako každá jiná a nabízí nemocnému nezbytnou ochranu. Přibylo ale i názorů, že je jí zapotřebí k ochraně společnosti před některými pacienty, což podle prof. Schomeruse zase ukazuje, že společnost jako celek se nestává tolerantnější k lidem, kteří se chovají odlišně, a to navzdory tomu, že psychiatrie se stává respektovanějším oborem.

Další z provedených průzkumů, který proběhl ve východním Německu, se zabýval otázkou, zda by osoba s duševní poruchou mohla být za určitých podmínek hospitalizována na psychiatrické klinice proti své vůli. V šetření provedeném v roce 1993 bylo obecně pro 77 procent dotázaných, okolo deseti procent bylo jednoznačně proti a stejný počet byl i nerozhodných. Druhé šetření provedené po dvaceti letech ukazuje, že tento postoj se vůbec nezměnil. Změnilo se ale posuzování důvodů k nedobrovolné hospitalizaci. Zatímco s tím, že proti své vůli má být hospitalizován ten, kdo je nebezpečný sobě nebo okolí, souhlasili téměř všichni jak v roce 1993, tak v roce 2011, na otázku, zda hospitalizovat v případě, způsobí‑li takový člověk veřejný delikt, se vnímání změnilo. Zatímco v roce 1993 souhlasilo jen 37 procent, v roce 2011 to byl již dvojnásobek. Přibylo i lidí, kteří by hospitalizovali nemocné proti jejich vůli v případě, neužívají‑li předepsané léky, straní‑li se svého okolí či si jejich hospitalizaci přeje rodina. Ani tato data tedy nenasvědčují o liberalizaci a akceptování lidí s odlišným chováním. Nasvědčují tomu, že společnost více uznává psychiatrii jako potřebný obor, ale vyžaduje od ní, aby „měla tyto lidi pod kontrolou“.

Strukturální stigmatizace se liší v různých zemích a kulturách. Často nediskriminují lidé jako takoví, ale struktura. Stigmatizace ovlivňuje sebevědomí pacientů a může hrát roli v rozvoji komorbidní sociální fobie, která negativně ovlivňuje další život nemocného. Je zřejmé, že vnímání psychiatrických diagnóz odráží i změnu preferencí v alokaci financí, což dokazuje další ze studií, která proběhla v Německu v letech 2001–2011. Dotázaní měli vybrat tři oblasti, kam by mělo směřovat nejvíce zdrojů. Jednoznačně nejpreferovanější oblastí byla v roce 2001 onkologie, následovaná AIDS a kardiovaskulárními chorobami, diabetem a Alzheimerovou chorobou. Naopak nemoci jako schizofrenie, deprese nebo závislost na alkoholu figurovaly až na konci seznamu. Když se v roce 2011 průzkum opakoval, u preferovaných diagnóz podstatně poklesl AIDS, ale ubylo i těch, kteří by zdroje směřovali do schizofrenie. Ve všech ostatních oblastech by lidé chtěli investovat více zdrojů než dosud, zejména pozitivní rozvoj zaznamenala deprese.



Nepodceňujme problém selfstigmatizace

Selfstigmatizace je asociována s vyšším výskytem symptomů, s „why‑try“ efektem, ztrátou sebevědomí, častější hospitalizací. „Stigmatizace a selfstigmatizace může např. u osob se schizofrenií významně ovlivňovat rozvoj onemocnění i jeho další průběh. Podceňování selfstigmatizace může vést k selhání identifikace vlastního psychického onemocnění. Proto je třeba podporovat každého s duševním onemocněním, aby o svých problémech hovořil, aby si mohl zvolit, s kým, kdy a jak o svých problémech bude hovořit. Lidé by měli cítit, že jsou podporováni. Hovořit o svých problémech je přínosné nejen pro konkrétního pacienta, ale přispívá to i k celkové destigmatizaci psychiatrie,“ zdůraznil prof. Schomerus.

K principům strategie změny stigmatizace patří podle něho kontakt, tedy přímá interakce mezi lidmi s duševním onemocněním a bez takového onemocnění, přínosný je cílený kontakt. Ukazuje se, že destigmatizace, na níž se podílí osoba, která má se stigmatizací konkrétní zkušenosti, tedy člověk s psychickým onemocněním, je efektivnější než aktivity, na nichž se podílejí pouze profesionálové. Zde může být problém, protože tito lidé se často nechtějí zviditelňovat. Další problém může souviset i s tím, jaký obraz o duševním onemocnění vytvářejí ve společnosti sami lékaři. V Česku dnes ještě téměř desetina lékařů například věří, že duševní onemocnění je zapříčiněno nedostatkem silné vůle.



Význam kontinua v psychiatrii

„Podobně jako u diabetu budeme jednoho dne schopni pacientovi říci: Trpíte depresí, ukazují to vaše laboratorní testy. Onemocnění pak bude akceptováno stejně jako např. zlomená noha. To je páka k odstranění stigmatizace,“ řekl v roce 2010 významný německý psychiatr Florian Holsboer. Podle prof. Schomeruse jde o optimistickou výzvu. „Až budeme schopni doložit, že vše spočívá na biologických podkladech a jde jednoznačně o nemoc, jako je jakákoli jiná, nebude existovat stigma,“ je přesvědčen.

Jak ale upozorňuje, u duševních poruch nejde o černobílou záležitost. Neexistuje jasná, ostrá hranice oddělující zdraví od nemoci, distres od choroby. Příznaky a symptomy duševních onemocnění je podle něho třeba vnímat na ose kontinua a je úlohou lékaře najít práh mezi zdravím a nemocí. „V podstatě nelze říci, že nemoc buď máte, nebo nemáte. Nikdy nenajdeme perfektní hranici, protože jde o kontinuum. Problémem ale je, jak s kontinuem pracovat, protože lékař potřebuje stanovit diagnózu pro komunikaci s pacientem. Dříve jsme říkali ‚tento pacient je schizofrenik‘, ale to již nepoužíváme, protože je to diskriminační. Nyní řekneme, že pacient má schizofrenii, ale zvolíme‑li formulaci ‚pacient má v současné době schizofrenii‘, je to ještě lepší. Zdůrazníme, že nejde o jasnou kategorii jednou provždy, ale jde o přechodné období, které se může opět změnit,“ vysvětluje profesor s tím, že člověk se nenachází ve stejném kontinuu po celou dobu. I když jde o chronické onemocnění, střídají se období krizí a zotavení. Velmi potřebná by taková změna byla u diagnóz závislostí, které na člověku ulpějí a je těžké se jich zbavit. Proto je podle něho třeba být při stanovování a sdělování diagnózy více flexibilní. Věří, že posuzování onemocnění podle kontinua symptomů pomůže v destigmatizaci psychiatrie.

Průzkum provedený v Německu v roce 2011 (n = 3 642), zaměřený na osoby trpící schizofrenií, depresí nebo závislostí na alkoholu, zjišťoval víru v kontinuitu symptomů a emoční reakce ve vztahu k těmto třem skupinám. Zatímco 42 procent respondentů souhlasilo s kontinuitou symptomů u deprese, u schizofrenie to bylo jen 25 procent a u závislosti na alkoholu 26 procent. Preference kontinua byla obecně spojena s pozitivnějšími emocionálními reakcemi, čím více lidé věří, v kontinuum, tím méně obav z nemoci vyjadřují.

Jak se ukazuje, stigmatizace duševních onemocnění se liší v čase i v jednotlivých zemích. Jde stále o nevyřešený problém, na který většina lidí s psychickými problémy doplácí. Důležitou roli hraje změna struktury péče, ale i informovanost veřejnosti. Ukázalo se, že ani striktně biologická perspektiva chápání duševních onemocnění nezmenšuje stigma, ale může je naopak u některých diagnóz zhoršit. Klíčové je mluvit o těchto problémech otevřeně, na veřejnosti a zaangažovat do boje proti stigmatizaci právě ty, kteří jí nejvíce trpí.


Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené

Den vzácných onemocnění 2024

28. 3. 2024

Jde o několik pacientů s konkrétní diagnózou. Avšak je již známo přes 10 000 klinických jednotek a jedná se o miliony pacientů. Česko patří k zemím s…