Strach v boji s COVID‑19 rozhodně nepomáhá
Úspěšné zvládnutí epidemie COVID‑19 v Česku mělo i řadu stinných stránek, o kterých se příliš nehovořilo. K těm, kdo byl onemocněním zasažen nejvíce, jednoznačně patří domovy pro seniory a další obdobná zařízení. Na to, jak tuto situaci zvládaly, jsme se zeptali ředitelky Gerontologického centra v Praze 8 a proděkanky pro zahraniční vztahy Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy doc. MUDr. Ivy Holmerové, Ph.D.
- Jak podle vás současná situace dopadá na starší populaci, zejména na seniory v pečovatelských domovech nebo v domovech pro lidi s Alzheimerovou nemocí?
Zde je řada rozdílů. Za starší populaci jsou považovány osoby 65+ a mezi nimi jsou lidé naprosto fit, kteří sportují a mají obrovské funkční rezervy, někteří COVID‑19 již prodělali a uzdravili se. A pak jsou skupiny lidí, kteří mají nějaká rizika a musejí se chránit. Lidé, kteří jsou v různých domovech, tam zpravidla nejsou jen tak z rozmaru nebo že se jim nechce být doma. Jsou tam proto, že nejsou soběstační v důsledku nějakého onemocnění a potřebují nějakou pomoc a asistenci. Zpravidla se jedná o velmi závažné stavy. Může se to týkat jak psychické stránky, zejména demence, Alzheimerovy nemoci, tak i křehkosti vyššího věku a dalších syndromů. Zde je to hodně specifický problém a moc záleží na tom, jaké se v konkrétním zařízení v rámci péče vytvoří podmínky a prostředí. Určitě to nelze paušalizovat, tak, jako je jiný každý člověk, je jiné i každé zařízení. Jsou taková, kde pečují obětavě, láskyplně až na hranici možností, a možná i za ní, dodržují s klienty karanténu a setrvávají s nimi, aby opravdu minimalizovali riziko nákazy. A jsou zařízení, která tak dobře nepečují, ale to je nyní těžké soudit.
- Kvůli karanténě a izolaci trpí tito lidé značným osamocením, nemůže strach ze samoty, izolace a z umírání v osamění u někoho převyšovat strach z koronavirové infekce?
Asi je potřeba vždy zvážit situaci. Žije‑li člověk doma, je to na uvážení rodiny a jeho samotného.
- V zařízeních si ale vybrat sám asi nemůže…
Ano, a to je velký problém. Z mnoha míst jsem již zaslechla, že i my jako společnost bychom měli zvažovat, do jaké míry jsou tyto velké domovy únosné, protože jsou to ústavy, kde je třeba lidi opravdu chránit, když takováto situace nastane. To znamená, že se tam musejí přijmout opatření, která jsou skutečně nepříjemná, jedná se o izolaci lidí, o to, že všichni samozřejmě nosí ochranné obleky. Lidé s demencí, kteří mají problémy s orientací, se pak ještě hůře orientují, celé situaci nerozumějí… Je to těžké pro všechny. Víme, že v ústavních zařízeních žijí lidé nejkřehčí, ale kde je ta správná mez, kde ještě riskovat a kde chránit? A je fakt, že doma můžeme riskovat, když se pro to rozhodneme my a naše rodina, ale personál v zařízeních musí své klienty chránit. Zanese‑li se infekce do takového zařízení, viděli jsme, jaké jsou to katastrofy. Víte, po mnoho let poukazujeme na to, že velkokapacitní zařízení by se neměla dále stavět, a to z mnoha důvodů. Nikdo tomu nenaslouchal – a ejhle, další důvod.
- Můžete již nyní říci, zda a jak jsme se z této epidemie poučili?
Musíme asi počítat s tím, že do budoucna se může něco podobného opakovat… To, jestli jsme se poučili, se teprve ukáže. Myslím si ale, že spousta věcí se už ukázala. Řada problémů zde existovala, odborné společnosti na ně poukazovaly a nikdo to nechtěl řešit. Ukázalo se, že v těchto zařízeních je málo personálu. Ukázalo se, že je tam obrovská feminizace, což je všeobecný trend, ale je to dáno také tím, že jde o podceněnou práci, která je špatně financována, nesmírně těžká a náročná. A v této situaci navíc nebezpečná. A vykonávají ji ženy, které jsou často starší. Naše odborná společnost léta upozorňuje na to, že zajištění zdravotní péče v těchto zařízeních je nedostačující. Pak se stává, že vypadnou lékaři, kteří tam mají poskytovat služby…
- … jsme zase u léta diskutovaného problému rozhraní sociální a zdravotní péče a nespolupráce ministerstev zdravotnictví a práce a sociálních věcí…
Ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce a sociálních věcí pořád definují jakási pomezí, hranice, ale místo aby spolupracovala, stavějí mezi sebou bariéry, což se nyní ukázalo v plné nahotě. Ministři se mezi sebou nedovedou domluvit. Ukázalo se i to, že zejména v sociálním resortu panuje jakési prapodivné ústavnictví, atmosféra, kdy nikdo nechce o ničem mluvit, nikdo si na nic nestěžuje. Přitom víme, že v těchto zařízeních není dostatek ochranných pracovních pomůcek a zaměstnanci tam nasazují své zdraví. Zdravotnický obor je na tom lépe, lékaři se hlásí o svá práva, otevřeně se vyjadřují. Ale i tam byla následná péče, o níž víme, že je nesmírně důležitý segment, a navíc je to péče o ty nejkřehčí a nejzranitelnější, kde jsou velmi náročné podmínky, při zásobování ochrannými pomůckami až ve druhé vlně. Ano, chápala bych, že nejprve je třeba udělat zásadní protiepidemická opatření. Ale hned potom se musejí ochránit ty nejzranitelnější skupiny, a k tomu nedošlo. Zatímco lidé v kombinézách a totálně ochránění měřili teplotu zdravým lidem na hranici, v téže době již domovy pro seniory a jiná obdobná zařízení pracovala s velkým rizikem. A tam měli jen ústenky, které si notabene šili sami. A dostatek pomůcek tam není ani dnes.
- Vláda ale neustále opakuje, že všude dostatek pomůcek je. A pokud v ojedinělých případech chybějí, je třeba komunikovat s krajskými úřady, které zásoby mají. To se netýká těchto zařízení?
Nevím, zeptejte se jich, bojí se mluvit, o tom víme. Já jsem o tom opakovaně hovořila, trvalo to, a nyní omezené množství pomůcek máme, ale musíme s nimi hodně šetřit. Není to rozhodně tak, že by se navezlo dostatečné množství ochranných pomůcek a začalo se s nimi nehorázně plýtvat, jako tomu bylo právě třeba na těch hranicích. To šlo o mediální show, která měla deklarovat, jak všechno zvládáme, všemu rozumíme – a všechno zakazujeme… opojenost mocí. Cenné pomůcky, které tehdy byly, se takto vyplýtvaly, pak nastalo období, kdy nebylo nic. Nyní již ve zdravotnictví zásoby máme, ale v sociálních ústavech ne a mlčí se. Ten, kdo se ozval, byl ministerstvem označen za konfliktní osobu… Mnozí jsou loajální ke svým zřizovatelům, a tak.
- Kdo konkrétně by za tento problém měl bojovat?
Domnívám se, že MPSV. Pan premiér řekl, že toto vláda nemůže řešit, že zřizovatelem jsou kraje, ale nejsou to zdaleka jen kraje. Problém je, že nejprve se zarazilo zásobování, takže ústavy si nemohly pomůcky nakoupit, jak bylo zvykem. Dříve jsme si běžně objednávali pomůcky pro normální provoz, protože v našich zařízeních se setkáváme s MRSA, klostridiemi a dalšími nebezpečnými a rezistentními infekcemi atd., musíme se chránit. Ale pak přišlo období, kdy jsme neměli ani to, protože se vše zarazilo a byli jsme závislí jen na dodávkách zprostředkovaných státem, které ale nepřicházely. Následně kolega musel stále jezdit do nějakého příděliště, kde nějaké přidělené minimum pomůcek či dezinfekce „nafasoval“. Vždy večer jsme dostali pokyn, kam se máme druhý den dostavit… Nyní je kolega, který příděly objížděl, nemocný a většina technického a pomocného personálu v karanténě.
- Jak to vypadá s testováním pracovníků?
Ani otestování jsme se nemohli domoci. Museli jsme si dojet pro sety na Bulovku, opět ten zmíněný kolega. Strašně se snažíme dávat si na sebe opravdu pozor, s nikým se nestýkáme, kvůli tomu, abychom chránili své pacienty. Teprve v posledních dnech máme nějaké testy k dispozici a rozjíždějí se laboratoře.
- Odpověď na otázku, co nejvíce v období pandemie tato pečovatelská zařízení postrádala, je asi zřejmá…
Ano, jednoznačně pomůcky, testování a samozřejmě chronicky postrádala a nyní velmi akutně postrádají personál. Jestliže nyní hygiena pošle část i normálně nízkého počtu personálu do karantény, dochází samozřejmě ke kritickému nedostatku. Obdobné je to s lékaři. Všechny příklady dobré praxe, včetně shánění pomůcek, se podařily hlavně díky obětavosti a inteligenci našich lidí, nikoli proto, že by to bylo nějak zajištěno. Shora se rozdávaly hlavně příkazy a zákazy, zatímco mladí i staří začali šít a distribuovat roušky, takže jich byl zanedlouho dostatek. Zdá se ale, že v poslední době se začíná trochu blýskat na lepší časy, i když se to zatím týká, pokud to mohu sledovat v praxi, spíše zdravotnictví než sociálních věcí– ministerstvo začíná komunikovat i s odborníky, funguje tam expertní tým infektologů, epidemiologů, hygieniků, začíná se vycházet ze znalostí a dat, nikoli z momentálních nápadů a dojmů. Ale abych nebyla přehnaně optimistická – to je na té centrální a expertní úrovni, která se týká epidemie. Ve zdravotní péči zatím doznívá chaos prvních překotných opatření. Současná situace ale jasně ukázala, že by se měla posilovat geriatrická péče jak v nemocnicích, tak v ambulantní sféře a v následné péči. Bariéry mezi zdravotní a sociální péčí se ukázaly jako naprosto neúnosné právě v této krizové situaci. Je zapotřebí vytvořit funkční systém odborné a integrované péče pro lidi s dlouhodobou závažnou zdravotní problematikou. A hlavně: konečně už by se neměly stavět a provozovat velkokapacitní instituce v sociální sféře, ale co nejvíce přesunout služby za lidmi.
- V souvislosti s karanténou a izolací se nyní hodně mluví o psychickém strádání…
Ano, a to souvisí zejména se strašením, toho bylo až přespříliš. Říká se, že média mají ráda krev, tady jí bylo hodně. Televizi však můžeme vypnout, ale pak zde máme nějaké zodpovědné představitele, kteří by nás měli uklidňovat. Ale když jednou tvrdí, že máme pomůcky, a my víme, že je nemáme, potom jak vše zvládáme, a přitom je zjevné, že to až tak skvělé není, hned poté, že budeme posílat lidi z ústavů domů… Myslím si, že jsou kapacity na to, aby se komunikovalo s veřejností lépe, s úctou a důstojností. Nejen odněkud lidi vyhnat, někam je nahnat a všechno jim zakázat, pak je naopak zase začít promořovat, mluvit o lidech hanlivě a jinak si užívat své okamžiky slávy a moci. To k psychické pohodě opravdu nepřispívá.
- Zdá se, že přestala platit demokracie…
Ano, navíc je třeba si uvědomit, že člověk se přirozeně bojí o svůj život. Bude‑li nás někdo takto strašit, je to způsob, jak nás ovládat. Ochromování, omezování je vlastně jednoduché – stačí k tomu neustále zabezpečovat přísun strachu, jak říká kolega Benyovszky: strašit, strašení stupňovat a prodlužovat je v čase. A je vidět, že to funguje, vidíme, jak jsou lidé loajální. Za celý svůj život jsem nedostala tolik sprostých dopisů, jako když jsem teď někde řekla, že se moc straší. Lidé jsou rádi, že jsou v bezpečí, ale to bezpečí je za velkou cenu, za cenu omezení svobody. Takže zde určitě musejí být určité meze. Lidé jsou někdy strachem paralyzováni a nemohou za to jen média. Přispěla k tomu i celková nedůvěryhodnost, např. zásobování čínským materiálem, kde chyběly návody, certifikáty, to, co měly být respirátory, byly roušky atd.
- Co si myslíte, že tato doba ukázala o naší společnosti?
Myslím, že se ukázala řada pozitiv. Lidé se začali chovat vstřícně, inteligentně, začali se chránit, pomáhat si. Zase jsou k sobě jaksi ohleduplnější a přátelštější, více se například zdraví. Vznikla spousta různých iniciativ. Většina lidí setrvává na svých místech a dobře vykonává své role, nejen ve zdravotnictví, ale i na úřadech, v dopravě, zásobování, takže vlastně normálně žijeme. Ukázalo se, že společnost respektuje to, že starší lidé jsou ohroženi. Jak na úrovni rodin, tak i obcí najednou vyvstala spousta iniciativ pomoci starším lidem. Tak jak se odhalila nemohoucnost vlády a establishmentu, tak se odhalilo mnoho dalších věcí, například že funguje mezigenerační solidarita. Ukázalo se, že se lidé bojí o své starší příbuzné a známé. Důležité je i to, že starší lidé nezačali úplně panikařit, chovají se ukázněně a pečují o sebe. Další důležitá věc je, že se najednou začaly úžasným způsobem využívat moderní technologie. Poučit z této situace bychom se měli i proto, že stojíme před dalším velkým problémem, kterého já se obávám ještě více než COVID‑19, a to je klimatická krize. Až příliš rozmařile jsme cestovali, létali, konzumovali, kupovali a vyhazovali věci, jídlo… a myslím si, že toto je dobré poučení, že můžeme žít skromněji, jednodušeji, pokorněji, můžeme komunikovat s cizinou, třeba Austrálií, Amerikou, i po Skype a je to vlastně stejná kvalita komunikace. Proč toho nevyužívat a jako blázni se zase hrnout na letiště a za každou cenu stále cestovat? Cestujme, až to bude možné, ale uváženě, třeba za přátelskými setkáními a za radostí. Važme si naší planety a toho, co na ní dosud máme. Máme už jen pár let na to, abychom zabránili nevratným změnám.
Zdroj: MT