Středověké a raněnovověké špitály v českých zemích
Nejstarší špitály vznikaly v západní Evropě od 8. století jako součást klášterů
Středověké špitály se vyvinuly z raně křesťanských útulků pro pocestné a poutníky. Slovo špitál (hospitale) souvisí s latinskými pojmy hospes (host, hostitel) a hospitium (pohostinství). Nejstarší západoevropské útulky pro poutníky nebo chudé a nemocné byly od 8. století zřizovány při klášterech, u sídel biskupů a kapitul, od 12. století také z iniciativy měšťanů, šlechty nebo panovníka. Již během 11. století započal proces oddělování funkcí hospiců pro poutníky do a špitálů určených k péči o osoby chudé, staré, nemocné nebo o opuštěné děti. Ačkoliv péče o bližního byla povinností každého křesťana, od 12. století se jí věnovaly především křižovnické a rytířské řády. Původně vznikly ve Svaté zemi, ale později přenesly těžiště své péče do Evropy. Nemoc nebývala prvotním důvodem k přijetí do špitálu, ale často jen průvodním jevem chudoby nebo stáří. Tehdejší špitály se svým posláním tak blížily dnešním léčebnám dlouhodobě nemocných, domovům seniorů nebo hospicům, spíše než moderním nemocnicím. Naprostá většina nemocných byla totiž ošetřována ve svých domovech, s výjimkou speciálních případů, pro které existovaly vlastní útulky (leproseria, morové lazarety, špitály pro syfilitiky). Zvláštním specializovaným zařízeníam určeným výhradně k péči o nemocné byla také klášterní infirmaria, určená ovšem pouze pro obyvatele daného kláštera, nikoliv pro příchozí zvenčí. Přesto i ve špitálech existovaly snahy postarat se o nemocné profesionálně, s pomocí ošetřovatelského nebo lékařského personálu.
O ranném špitálnictví v Čechách není dostatek historických informací
Počátky špitálnictví v našich zemích jsou v důsledku nedostatku pramenů zahaleny v temnotách. Prvním doloženým špitálem v Praze byl tzv. týnský špitál P. Marie, jehož kořeny lze hodnověrně prokázat nejdříve pro polovinu 12. století. Od přelomu 12. a 13. století jsou v českých zemích doloženy špitály johanitské (maltézské), templářské i řádu německých rytířů. Nejslavnější a nejdéle existující český špitál vznikl nikoliv z popudu tradičních evropských špitálních řádů, ale z iniciativy příslušnice domácího panovnického rodu Přemyslovců, Anežky České (1211-1282). Podobně jako slavné urozené fundátorky středoevropských špitálů Hedvika Slezská a Alžběta Durynská, prohlášené stejně jako ona za svaté, rozhodla se Anežka pro službu bližním. Pravděpodobně roku 1231 založila v Praze klášter klarisek se špitálem. Původně laické bratrstvo pečující o špitál bylo záhy (1237) papežem povýšeno na samostatný řád křižovníků s červenou hvězdou, který se posléze usídlil na přelomu 40. a 50. let 13. století na staroměstském konci Juditina mostu. Výstavba na tomto místě byla typická pro umístění středověkého špitálu: strategická poloha skýtala nejen dobré hygienické zázemí a zdroj vody, ale také finanční přínos z mostného. Špitál přežil období válek i sekularizací jako charitativní instituce až do 20. století. Do správy křižovníků s červenou hvězdou se během druhé půle 13. a první půle 14. století dostala postupně řada dalších špitálů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, založených panovníkem, městskými radami, bohatými měšťany nebo šlechtickými donátory.
Dominikánský řád pronikal do našich měst kolem poloviny 13. století. Zásluhou Zdislavy z Lemberka (+1252) a jejího manžela Havla byly součástí několika nově založených řeholních domů v severních Čechách i špitály. Svatá Zdislava patří v našich podmínkách vedle svaté Anežky k prototypům středověké charitativní péče vycházející z urozených vrstev. Zakladatelkami špitálu při cisterciáckém klášteře ve Žďáru nad Sázavou (1251/52) byly ostatně již její matka Sibyla a sestra Eufémie. Na některých z uvedených fundací se kromě řádů, panovníků a šlechticů podíleli měšťané (nejstarší brněnský špitál sv. Ducha, spoluzaložený 1238 patricijem Rudgerem, některé mimopražské špitály křižovníků s červenou hvězdou). V nejvýznamnějších městech bylo již před polovinou 14. století špitálů více (Praha, Brno).
Komu špitály sloužily a kdy začali nemocné léčit lékaři
O tom, komu špitál bude poskytovat svou péči a v jakém rozsahu, rozhodoval jak záměr zakladatele a výše finančních zdrojů, tak jeho správa a organizace. Špitální fundace byla úkonem právním a současně vyžadovala dostačující ekonomické zabezpečení (nemovitý majetek, platy, daňové úlevy, výnosy mýt a pokut, dary, odkazy, almužny apod.). V organizaci jednotlivých špitálů bývala oddělena správa majetku od vlastní péče o chovance. Pramenů (písemných, obrazových, archeologických) pro postižení stavební podoby nebo vnitřního členění nejstarších špitálů se u nás zachovalo velmi málo. Stejně nedostatečné jsou přesnější údaje o počtech chovanců a personálu. Ve druhé polovině 13. století je pro chebský křižovnický špitál doloženo 28 chovanců a pro pražský křižovnický špitál dokonce okolo 85 osob ubytovaných přímo ve špitále. U menších špitálů se jejich počet obvykle blížil 12 – symbolickému počtu apošolů. Ačkoliv původně u staroměstských křižovníků pečovali o nemocné a chudé muži i ženy, od vydání nových statut roku 1292 péči převzali výhradně muži. Působení lékaře ve špitále se alespoň v Praze zdá být doloženo až pro počátek 15. století. Z té doby exituje dokonce zpráva o tom, že známý profesor lékařské fakulty a královský lékař Albík z Uničova navštěvoval nemocné ve špitálech se svými žáky, aby je učil lékařskému umění v praxi. Samotná péče o nemocné kromě poskytnutí útulku a stravy (standard poskytovaný všem chovancům) zřejmě nešla za pouhé ošetření a obvázání ran, podávání desinfekčních a utišujících prostředků, nebo pouštění žilou. Samozřejmostí byla péče o duše špitálníků (a také fundátorů a dobrodinců špitálů), z tehdejšího pohledu důležitější, než péče o jejich těla.
Středověké špitály se začaly hodně měnit od dob Karla IV.
Síť středověkých špitálů procházela od počátku vlády Karla IV. až do počátku 17. století složitým vývojem. Druhá polovina 14. století přinesla množství nových nadací v Praze a dalších královských i poddanských městech v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Nadace se lišily postavením svých zakladatelů i majetkem. V Praze tak například vznikly dva nové špitály založené patricijskými rodinami a dva arcibiskupem. Husitské období se vyznačovalo vlnou sekularizace stávajících špitálů, které přešly do přímé správy městských rad, pokud zcela nezanikly. Druhá polovina 15. století pak přinesla novou éru zakládání špitálů i v menších městech, která dosud vlastní špitál neměla, a dalších špitálů ve větších městech.
Počátkem 17. století vstoupil na naše území nový fenomén v péči o nemocné, řád milosrdných bratří, s jehož činností je spojeno budování prvních specializovaných nemocnic (nazývaných ovšem stále ještě špitály). Jejich první nemocnice byla v českých zemích otevřena roku 1605 v jihomoravských Valticích. Do Čech přinesli milosrdní bratří zásady své péče o nemocné v duchu řádového hesla Tělem k duši v osudovém roce 1620, odkdy se odvíjí historie nejstarší, dodnes fungující nemocnice hodné toho jména v Praze.
Špitály byly prvním profesionálním zařízením o potřebné
Pro financování a správu špitálu platily i v raném novověku nadále v podstatě stejné zásady jako v předhusitském období. Úroveň vlastní péče kolísala v závislosti na majetkových poměrech, odborná péče se v některých případech zlepšila především v souvislosti s rozvojem institutu městských lékařů, k jejichž povinnostem patřily i návštěvy nemocných ve špitálech. Ze 16. století pochází i více konkrétnějších údajů o vybavení špitálů (oddělené místnosti pro ženy a muže, pokoje pro personál, mj. chirurga a lékaře, místnost pro pouštění žilou, skříň s léčivy, zahrada léčivých rostlin, kaple, hřbitov). Pohusitské špitály se od starších nelišily ani počtem chovanců, které se pohybovaly v řádu jednotek, výjimečně desítek, tedy hluboko pod skutečnými potřebami. Také ošetřování nemocných se příliš nezměnilo (s výjimkou pozdějších špitálů milosrdných bratří). Denní režim určovaly od 16. století domácí řády, postulovaná čistota, zbožnost a pořádek, vyjádřené mj. stejnokrojem, měly ovšem ke skutečnosti dosti daleko.
Přestože jejich vliv na zlepšení zdravotního stavu nebo sociálních podmínek byl jen minimální, patří středověké a raně novověké špitály nepochybně zaslouženě k prvním profesionálním zařízením institucionální péče o potřebné – nemocné, staré, chudé nebo opuštěné děti.
Zdroj: