Študentová: Univerzální onkolog už neexistuje, specializace je nutností
Dostupnost onkologické péče v regionech není jen otázkou přístrojů a léčiv, ale i organizace, sdílení informací a míry specializace lékařů, upozorňuje doc. MUDr. Hana Študentová, Ph.D., z Onkologické kliniky FN Olomouc. V rozhovoru popisuje potíže s logistikou péče ve strukturálně složitém kraji, nedostatky v předávání dat mezi centry i limity programu delegované preskripce. Upozorňuje také na rozdíl mezi teoretickou dostupností léku a reálnou schopností jej správně použít.
- Jedním z posunů v tom, jak přemýšlíme o organizaci onkologické péče, je přechod od sítě komplexních onkologických center ke komplexní onkologické infrastruktuře. Jak by podle vás měla být péče na regionální úrovni organizována, aby dávala smysl pro nemocné i pro systém? Jak by to mohlo fungovat v Olomouckém kraji?
Působím v Olomouci, takže znám situaci v Olomouckém kraji – a ten je poměrně rozsáhlý. Máme zde Fakultní nemocnici Olomouc a tři okresní nemocnice. Pro některé pacienty, třeba z Jeseníku, znamená cesta k nám až 200 kilometrů, což je opravdu daleko.
Dovedu si představit, že první fáze péče – tedy diagnostika a dostupnost odborníka pro stanovení diagnózy – by se měla odehrávat na úrovni regionu, tedy v nejbližší nemocnici, do které pacient dochází. Následný postup by pak měl být konzultován s komplexním onkologickým centrem, aby panovala shoda na léčebném algoritmu, zejména tam, kde je nezbytný multidisciplinární přístup.
Co se týká samotné léčby, její organizace by měla zohledňovat i pokročilost onemocnění. U pacientů v pokročilé fázi je dojíždění opravdu velký problém – a v takové chvíli je namístě, aby léčba probíhala co nejblíže jejich bydlišti.
U chirurgické léčby panuje konsensus, že má být centralizována. Počet výkonů na pracovišti se totiž přímo promítá do výsledků léčby. Proto řada větších operací probíhá ve fakultní nemocnici a mělo by to tak zůstat.
Pokud jde o systémové terapie před operací nebo po ní, tam už záleží i na preferenci pacienta. Často řešíme v ambulanci zcela praktické věci – například že se pacient nemá jak do centra dostat. Nemá auto, doprava nefunguje, nejede vlak, nejede autobus. Možná to zní banálně, ale pro pacienty to banální není.
Celkově se dá říci, že je to vždy individuální – záleží na konkrétní diagnóze, možnostech regionu i situaci pacienta. Máme vzácná onemocnění, která jednoznačně patří do centra, bez ohledu na místo bydliště. Ale u jiných diagnóz může péče probíhat klidně i v místě bydliště. Vaše otázka zní jednoduše, ale odpověď jednoduchá rozhodně není.
- Do jaké míry se vám daří sdílet potřebné informace o nemocných, kteří putují mezi regionálními onkologickými centry a komplexním onkologickým centrem – a také naopak?
Špatně. V době, kdy stále chybí digitalizace, to opravdu nefunguje dobře. Ať už jde o zdravotnickou dokumentaci jako celek, výsledky vyšetření, nebo třeba bioptické vzorky – všechno je problém.
Věřím, že role koordinátora, která se teď často zmiňuje, by mohla v tomto směru pomoci. Pokud bude někdo skutečně zajišťovat, aby se všechny potřebné informace dostaly tam, kam mají, mohlo by to fungovat lépe. V tuto chvíli to ale často zůstává na bedrech lékaře – musí si vše obvolat sám.
Stává se třeba, že je CT vyšetření provedeno v jiné nemocnici, ale jeho popis úplně neodpovídá skutečnosti. Takže si musíme zařídit druhé čtení. Nebo potřebujeme doplnit vyšetření k bioptickému vzorku, který byl odebrán jinde – a laboratoř ho odmítne vydat. Nabídnou jen, že vyšetření sami provedou, ale vzorek nám neposkytnou. Jsou to opravdu absurdní situace, které řešíme prakticky každý den.
V ideálním případě by veškeré informace měly dorazit tam, kde se pacient léčí. Bez nich nemůžeme pacienta správně a odpovědně léčit.
- Vaším užším odborným zájmem jsou nádory urogenitálního traktu. Které lékové skupiny si dovedete představit, že by se podávaly mimo komplexní onkologické centrum v rámci programu delegované preskripce?
Určitě si dovedu představit přípravky ARTA v léčbě karcinomu prostaty. Vývoj v této oblasti jde ale rychle dopředu – na výročním kongresu Americké společnosti klinické onkologie (ASCO) například zazněla nová data ze studie, která ukazuje, že u pacientů s určitými vrozenými mutacemi nebo mutacemi přítomnými v nádoru může cílená léčba významně prodloužit přežití.
Chci tím říct, že pokud má lékař k dispozici jen jeden nebo dva léky z celého spektra třeba osmi molekul, nemůže pacienta optimálně léčit. Dnes se navíc u těžších případů uplatňuje tzv. tripletová terapie – tedy intenzifikovaná léčba hned od začátku.
Je to složité téma. Přípravky ARTA si mimo centrum představit dovedu, ale musel by být nastaven systém průběžného vyhodnocování. Pokud lékař s těmito léky dosud nepracoval a najednou by je měl začít používat bez předchozí zkušenosti, není to pro pacienta ideální.
Já sama přípravky ARTA předepisuji už víc než deset let. A vidím týdně kolem 50 pacientů s karcinomem prostaty. To je samozřejmě jiná situace než u lékaře, který takového pacienta potká jednou za týden – a přitom se věnuje celé škále jiných diagnóz.
Zmiňovala jsem to i během právě proběhlého diskusního fóra: dnes už podle mě neexistuje univerzální onkolog. A představa, že lékař v regionálním onkologickém centru má mít k dispozici škálu molekul pro široké spektrum nádorů, podle mě není ideální scénář.
Rozhovor vznikl u příležitosti kulatého stolu „Kam kráčíš, česká onkologie?“, který uspořádala Onkologická platforma AIFP ve spolupráci s Medical Tribune.