Studie SCoP splnila očekávání

Pod názvem Od receptorů k velkým prospektivním studiím se na psychiatrickém kongresu WPA odehrálo další satelitní symposium společnosti Lundbeck. Prof. Chris Hawley z Anglie se věnoval problematice „switchování“ (i v Čechách zažitého výrazu pro převod na jinou léčbu), dr. Jørn Arnt ze spol. Lundbeck v Dánsku hovořil o vlastnostech antipsychotik druhé generace a jejich vlivu na kognitivní funkce. Poslední řečník, Prof. Nicholas Moore z University Hospital v Bordeaux, představil první výsledky studie SCoP, dosud největší postmarketingové studie u pacientů se schizofrenií.

Atypická antipsychotika mají schopnost ovlivňovat pozitivní psychotické symptomy a do jisté míry též negativní symptomatiku. Jejich výhodou je výrazně lepší snášenlivost a nižší výskyt nežádoucích účinků antipsychotik, jako jsou např. akutní extrapyramidové symptomy a tardivní dyskineze. Mají také nízký vliv na metabolické parametry, což je důležité, neboť pacienti se schizofrenií trpí častěji somatickými onemocněními (2x častěji kardiovaskulárními chorobami, 2x častěji diabetem), častěji na ně umírají a jejich život je celkově kratší, a to v průměru o 20 procent. Příčin tohoto stavu je několik: onemocnění samotné a jeho charakter, zejména pak výskyt negativních příznaků, dále skutečnost, že pacient se schizofrenií většinou nevyvíjí tělesnou aktivitu, špatně se stravuje, kouří, k tomu užívá antipsychotika, která mají různé spektrum nežádoucích účinků (zvýšení hmotnosti, laboratorních hodnot cholesterolu, lipidů, prolaktinu, ovlivnění srdeční aktivity).

Reakcí moderní psychiatrie je snaha ušít antipsychotickou léčbu na míru. V praxi to znamená např. přihlédnutí k osobní a  rodinné anamnéze, opakovaná interní vyšetření a edukace pacienta a jeho rodiny v oblasti zdravého životního stylu. Pokud tyto kroky selžou, je namístě zvážit změnu antipsychotika, směrem k šetrnějšímu. V tomto okamžiku psychiatr zvažuje psychický stav pacienta, riziko převodu na jiné antipsychotikum nebo naopak riziko zachování status quo. Velmi záleží na jednotlivém lékaři, ale i na pacientovi: zda se změnou medikace souhlasí.

Profesor Chris Hawley z Queen II Elisabeth Hospital v Anglii říká: „Převod na jiné antipsychotikum je častý fenomén a lze si zde všimnout jistého paradoxu: ačkoli pacient bývá většinou s léčbou spokojen, lékař jej stejně převádí na jiné antipsychotikum. Gasquet v roce 2006 dotazováním zjistil, že 29 % respondentů je s léčbou velmi spokojeno, 54 % bylo spokojeno a jen 2 % nespokojeno.“ Podle Burnse (2002) bývá nejčastější příčinou převodu na jiný lék nedostatečná účinnost, dále nežádoucí účinky a optimalizace léčby před jejím obnovením. Studie SCoP, o které bude řeč níže, odhalila nejčastější důvody převodu pacientů na antipsychotikum sertindol. Ve shodě s Burnsovými zjištěními to byla nejčastěji

(62 až 65 %) nedostatečná efektivita předchozí léčby, nežádoucí účinky a za třetí zhoršená kvalita života (viz tab. 1). „Switchování“ je tedy způsobem, jak co nejvíce optimalizovat individuální léčbu. Nejde ovšem o jednoduchý proces: hlavními problémy v procesu „switchování“ jsou rozdílné farmakodynamické a farmakokinetické vlastnosti léků (např. olanzapin versus sertindol) a syndrom z vysazení. „Tento syndrom byl adekvátně popsán, nicméně nebyl dostatečně kvantifikován a nebylo také dosud přesvědčivě potvrzeno, že by vysazení antipsychotik mělo za následek psychotickou ataku,“ řekl prof. Hawley. Co se týče sertindolu, jsou v současnosti doporučovány následující důvody k přechodu na tento lék: optimalizace pokračující léčby, potřeba vyhnout se sedaci, postižení psychomotoriky, pohybovému postižení a hyperprolaktinémii. Přechod na sertindol je vhodný také v případech, kdy je žádoucí dlouhý metabolický poločas nebo je třeba minimalizovat vliv léčby například na hmotnost pacienta.

Zlepšují antipsychotika druhé generace kognitivní deficit?

Doktor Jørn Arnt konstatoval, že o roli moderních antipsychotik (SGAs) v ovlivňování kognitivního deficitu se hodně diskutuje, ale účinek většiny dostupných SGAs na kognici (a negativní symptomatiku) je celkově malý. Cílem vědců je prostřednictvím zkoumání receptorů najít způsob, jak nezhoršovat existující kognitivní deficit a současně tento deficit normalizovat. Preklinické testy na zvířecích modelech mají velký význam, jsou však dobře realizovatelné jen u prvně uvedeného cíle. Tabulka č. 3 demonstruje žádoucí a nežádoucí účinky receptorů u antipsychotických profilů. „Sertindol je vysoce selektivní vůči limbickým dopaminergním neuronům, má vysokou afinitu k 5-HT₆ a nízkou afinitu pro histaminový H₁ receptor a muskarinový receptor, což nasvědčuje tomu, že jeho vliv na sedaci a kognitivní postižení je zanedbatelný. Dokonce se ukazuje, že sertindol může zlepšovat kognitivní funkce, a dokonce negativní symptomatiku. Na zvířecích modelech je patrné, že pozitivní vliv by měla mít blokáda 5-HT₆  receptorů.“

Studie SCoP

Prof. Nicholas Moore na světovém kongresu představil coby hlavní autor velkou postmarketingovou studii SCoP (The Sertindole Cohort Prospective Study), která byla zahájena v roce 2002 ve spolupráci s CHMP (Commitee for Medicinal Product for Human Use). Záměrem této prospektivní, otevřené, randomizované a částečně zaslepené multicentrické studie bylo potvrzení bezpečnosti sertindolu užívaného za běžných podmínek a potvrzení, že sertindol nezvyšuje mortalitu více než jiná atypická antipsychotika. Primárním cílem bylo zachytit a popsat mortalitu z jakýchkoli příčin a hospitalizace z důvodu kardiální arytmie (v minulosti byly spojovány právě s užíváním sertindolu). Kontrolní skupina pacientů (4 904 osob) užívala monoterapii risperidonem, který má podobný farmakologický profil jako sertindol, a 4 905 členů experimentální skupiny dostávalo sertindol. Průměrný věk pacientů byl 38 let, celkově se pohyboval v intervalu 18 až 85 let. V sertindolové skupině bylo více pacientů starších 65 let než ve skupině kontrolní. K jakým důležitým zjištěním dospěla studie SCoP, ukončená v únoru 2008? Obecně se potvrdila velmi nízká mortalita pacientů léčených sertindolem i risperidonem (0,8 na 100) s klesající tendencí během studie a léčba sertindolem nebyla asociována s větším počtem úmrtí než léčba risperidonem. Ukázalo se také, že vysazení léčby z důvodu nedostatečné efektivity bylo u obou skupin podobné.

Zdroj: