Studium apoptózy a nové terapeutické naděje
Již v roce 1858 Virchow pozoroval a popsal odumření buněk a pojmenoval je jako degeneraci, změknutí a nekrózu. Pojem nekróza se používá dodnes a označuje se jím jakékoli odumření buněk. Přibližně o 20 let později popsali Veigert a Conheim zvláštní variantu nekrózy vyznačující se pomalým rozpadem buněk. Pojmenovali ji koagulační nekróza, na rozdíl od tzv. kolikvační nekrózy, která je provázena rychlou lýzou (zkapalněním) nekrotických buněk. Později byla popsána karyolýza (prosté rozpuštění jádra), karyorhexie (rozpad jádra) a karyopyknóza (svraštění jádra). Je velmi pravděpodobné, že v těchto případech šlo o první pozorování apoptózy. V současné době je snaha sjednotit terminologii odumření buňky a jsou de- finovány dvě hlavní cesty vedoucí k nekróze. První formou buněčné smrti je onkóza. Její mechanismus je založen na poruše plazmatické iontové pumpy; nejčastěji vzniká na podkladě ischémie nebo vlivem toxických látek a zpravidla při ní dochází k denaturaci bílkovin a jejich následné hydrolýze. Fragmentace DNA, která onkózu provází, je nespecifická a náhodná. Mechanismem apoptózy, další formy buněčné smrti, je aktivace specifických endonukleáz a fragmentace DNA. Projevuje se svraštěním a rozpadem buněk, vznikem tzv. apoptotických tělísek a karyorhexií.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 11/2005, strana 14
Zdroj: