Svědectví globální pestrosti oboru je hlavním přínosem
Je nutno připomenout, že přidělení světového kongresu České republice představuje jeden z nejvýznamnějších úspěchů české psychiatrie v celé její historii, srovnatelný například se založením první české psychiatrické kliniky v roce 1886 na Univerzitě Karlově v Praze nebo se sepsáním první české psychiatrické učebnice Karlem Kuffnerem v roce 1897. Praha se v době kongresu stala centrem světového psychiatrického dění, a to jako první metropole ze všech bývalých komunistických zemí. Zásluhu na tom z českých psychiatrů mají především profesoři Raboch, Libiger, Höschl, profesorka Češková a další. Celkově lze říci, že se kongres vydařil po stránce odborné i společenské a přispěl k výborné propagaci České republiky v zahraničí. Snad jediným nedostatkem bylo neuvedení spoluautorů přednášek a posterů v tištěném programu, což způsobilo komplikace lékařům, kteří svou akademickou činnost musejí vykazovat.
Bez farmaceutických společností by se vývoj téměř zastavil
Za jeden z vrcholů kongresu považuji například plenární přednášku prof. Maria Maje z Itálie o konfliktu zájmů v psychiatrii. Prof. Maj je nově zvoleným předsedou Světové psychiatrické společnosti. Ve svém sdělení zdůraznil, že konflikt zájmů může mít také nefinanční povahu a tato problematika byla doposud spíše opomíjena. V léčebné praxi někdy může nastat rozpor např. mezi zájmem nemocného a pedagogickými či vědeckými zájmy lékaře, jeho potřebou dosáhnout služebního postupu, osobního uznání či politické pozice. Typickým původcem finančního konfliktu zájmů jsou pak nadnárodní farmaceutické společnosti, jejichž ekonomické zázemí je ve srovnání s konkrétním lékařem, ale i některými zeměmi výrazně vyšší. Až 90 % publikovaných lékových studií je sponzorováno farmaceutickými společnostmi. V těchto případech je nejvhodnějším opatřením povinné zveřejňování finančních vztahů lékařů a vědců s farmaceutickými společnostmi. V zájmu objektivity je však nutno uvést, že farmaceutické společnosti jsou dnes prakticky jediným zdrojem nových léků pro naše nemocné a bez jejich účasti by se pokrok v psychiatrii i dalších oblastech medicíny téměř zastavil.
Psychiatrie z globální perspektivy
Na kongresu zaznělo velké množství úzce zaměřených odborných sdělení, např. o genetice, neuroanatomii, neurofyziologii, elektrofyziologii a biochemii duševních poruch, klinické neuropsychofarmakologii, dětské psychiatrii, gerontopsychiatrii, neuropsychologii, psychoterapii či socioterapii. Přestože je prezentovali přední světoví odborníci, dle mého názoru tyto poznatky jádro konference netvořily – většinu z nich je možno vyhledat na internetu a úzce specializované konference mohou dané téma postihnout více do hloubky. V čem však byl přínos světového psychiatrického kongresu zásadní, je představení různorodosti a pestrosti oboru psychiatrie z globální perspektivy. Pokud v některých zemích Afriky připadá na jednoho psychiatra několik milionů obyvatel, zatímco v některých částech New Yorku několik stovek potenciálních pacientů, jedná se ještě o stejný obor? V České republice jsme někdy příliš zahleděni do svých lokálních problémů a vnímáme je jako palčivé a zásadní, např. nemožnost předepsat každému pacientovi nejnovější psychofarmakum či poskytnout časově náročnou psychoterapii. Jak však zaznělo v symposiu o postgraduálním výcviku psychiatrů v různých zemích světa moderovaném prof. Montenegrem z Argentiny,
70 % pacientů se schizofrenií ve světě vůbec není vyšetřeno či léčeno psychiatrem a pečuje o ně praktický lékař nebo lidový léčitel. Pouze polovina zemí má sepsány písemné požadavky na kvalifikaci budoucího psychiatra a třetina zemí na světě vůbec psychiatrický výcvik lékařům neposkytuje. Poněkud komicky na mě působil poster autorů z Velké Británie, kde je jinak psychiatrie na velmi dobré úrovni, popisující organizační změnu chodu psychiatrického oddělení všeobecné nemocnice v jednom větším městě. Původně na oddělení nebyl přítomen žádný „kmenový lékař“, za svými pacienty docházeli ošetřující psychiatři z ambulancí ve městě. To činilo potíže při organizaci několika vizit denně, také nebylo možno dostatečně rychle reagovat na zhoršení stavu pacienta v době, kdy jeho lékař na oddělení přítomen nebyl. Vedení nemocnice učinilo revoluční krok a funkci stabilního psychiatra na oddělení zřídilo. Poté se péče o pacienty zlepšila, zkrátila se doba hospitalizace a nemocní méně často museli být rehospitalizováni. Tyto výsledky byly hrdě prezentovány na světovém kongresu v Praze. V České republice jsou přitom kmenoví lékaři na psychiatrických odděleních všeobecných nemocnic odnepaměti. Jako nepochopitelná se mi jevila informace doktora Pretiho z Itálie, že není možno určit, kolik je vlastně v Itálii psychiatrických lůžek. V některých všeobecných nemocnicích nejsou lůžka pro duševně nemocné vyhrazena, takže se na nich střídají pacienti s hypertenzí, depresí a artritidou. I když vybudování dostatečného počtu psychiatrických oddělení všeobecných nemocnic je v naší zemi doposud nenaplněnou potřebou, alespoň ta stávající psychiatrická oddělení jsou stavebně a personálně oddělena od jiných částí nemocnic a mohou poskytovat péči kvalifikovanou. Obdobně jako v Itálii směřuje česká psychiatrie od dlouhodobého umisťování tisíců nemocných ve velkých psychiatrických léčebnách na periferii měst k léčbě akutních stavů na psychiatrických odděleních všeobecných nemocnic a chronických stavů pokud možno v původním sociálním prostředí. Ale přeci jen mi český způsob připadá šetrnější a kultivovanější. V Itálii byly zrušeny velké psychiatrické léčebny v sedmdesátých letech minulého století politickým rozhodnutím prakticky ze dne na den, pacienti pak končili ve vězeních, na nádražích, na ulici či pod mosty. Naštěstí je v Itálii o něco tepleji než v ČR.
Antidepresiva nejsou neúčinná
Z úzce zaměřených sdělení mě zaujala např. přednáška dr. Grabeho z Německa, který prosazoval hodnocení stresujících životních událostí současně s vyšetřováním genetických polymorfismů v rámci genetických asociačních studií duševních poruch. Pokud zůstanou faktory zevního prostředí opomenuty, genetické vyšetřování samo o sobě příčiny duševních nemocí neodhalí. Jelikož každý z genetických polymorfismů má sám o sobě jen malý vliv pro rozvoj psychiatrického onemocnění, je třeba vyšetřit stovky až tisíce pacientů, aby daná studie byla dostatečně statisticky průkazná. Vývoj v psychiatrické genetice směřuje k vyšetřování celého genomu pacienta oproti dosavadním asociačním studiím, zaměřeným jen na jeden či několik genů.
Velmi zajímavé poznatky o stimulačních metodách mozku v léčbě duševních poruch přinesl profesor Padberg z Mnichova. V současné době se již nejedná jen o klasickou elektrokonvulzivní terapii, ale také o repetitivní transkraniální magnetickou stimulaci, magnetickou záchvatovou terapii, hlubokou mozkovou stimulaci, vagovou nervovou stimulaci či přímou transkraniální elektrickou stimulaci. Řečník shrnul základní principy těchto metod ve srozumitelném přehledu. Některé z uvedených moderních postupů se dobře rozvíjejí také u nás, o tom referoval např. doc. Přikryl z brněnské Psychiatrické kliniky.
Ve své plenární přednášce profesor Möller z Německa didaktickým způsobem posluchačům vysvětlil, proč výsledky jedné metaanalýzy akutní účinnosti antidepresiv z roku 2008, kdy rozdíl oproti placebu není velký, nelze interpretovat tak, že „antidepresiva jsou neúčinná“. Na podporu svého postoje přinesl celou řadu solidních klinických i vědeckých argumentů.
Škola demagogie
Zábavným zpestřením byla opakovaná vystoupení scientologů, většinou ze zahraničí, proti účastníkům psychiatrického kongresu. Jejich ústní či písemná sdělení, zaměřená proti psychiatrii, byla skvělou školou vytrhávání jednotlivých skutečností ze souvislosti, manipulace a demagogie. Není pouze jasné, proč si za svůj cíl vybrali právě psychiatrii, vždyť např. výrok „Psychiatři dávají léky, které zabíjejí“ by byl v upravené podobě využitelný také v jiných odvětvích lidské činnosti, např. „Továrny vyrábějí automobily, které zabíjejí“ nebo „Zemědělci produkují potraviny, které zabíjejí (cestou metabolického syndromu)“ apod. Jediní, kteří to s lidstvem myslí dobře, jsou zřejmě scientologové.
Příští Světový psychiatrický kongres bude uspořádán v roce 2011 v Buenos Aires, na pražské odborné setkání však budou kolegové z celého světa ještě dlouho v dobrém vzpomínat.
Zdroj: