Světová krize ve věku postmoderny

Při aplikaci těchto poznatků v praxi, tváří v tvář individuálnímu nemocnému má lékař svobodu rozhodování omezenou jen podmínkami smlouvy se zdravotní pojišťovnou, má-li být jeho péče pojišťovnou hrazena. Jedná-li jinak, než vodítka doporučují, vystavuje se riziku, že ponese právní a ekonomické následky, jestliže jeho postupem bude pacient poškozen. Jde o oblast, pro kterou se o lékařské praxi uvažuje spíš jako o umění než jako o vědě. Někdy zde dochází k problémům. I při jejich řešení však bývá zpravidla dobrá shoda při posuzování, zda se lékař choval lege artis.

Lékař rozhoduje o zdraví a někdy i osudu několika desítek až stovek nemocných. Lidé, kteří se uchopili politické moci, rozhodují o stovkách milionů lidí. Dnes o nich rozhodují hlavně na základě rad ekonomů.

Od poloviny minulého roku nás média bombardují zprávami o blížící se světové ekonomické krizi, která vzhledem k postupující globalizaci postihne veškeré lidstvo včetně naší republiky. Varují před jejími důsledky. Média často vyčítají vládám, že nedělají proti krizi preventivní opatření. Téměř polovina ekonomů však naopak kritizuje vlády, že preventivní opatření dělají. Náš prezident tvrdí, že krize přejde jako chřipka, ať se léčí nebo neléčí. Diskutuje se o tom, kdy vlastně krize začala, vede se pře o to, kdy jde jen o přibrzdění růstu, kdy je to pokles, kdy recese a kdy už je to krize. Stačí, aby oficiální statistika přinesla překvapení, že až do konce minulého roku nebyla naše ekonomika v minusu, ale že jsme o jedno procento zbohatli, aby se hned objevili mudrci, kteří to zpochybní a prorokují, že k oživení ekonomiky nedojde koncem tohoto roku, ale nejdřív koncem roku 2010, a to kdoví jestli. Občan marně pátrá po tom, kde tyto své rozumy berou. Mají něco jako medicína, něco, co je „evidence based“? Slyšíme stereotypně jen „poučení z krizového vývoje“ – o krizi ve třicátých letech minulého století. Ptám se: to se za těch pětasedmdesát let svět nezměnil? Napadá mě, že si z nás někdo dělá katastrofální recesi.

Proroci špatných časů jsou vlastně zbabělci. Neriskují. Když se jejich předpověď nesplní, je každý rád a na jejich katastrofické vize nevzpomene. Když se splní, budou na koni: vidíte, já jsem to říkal. Je však třeba jim říct: to špatné se stalo právě proto, nebo aspoň hlavně proto, že média vaše slova šířila. Šířila je dokonce s jakýmsi požitkem. Za varující zprávy se platí víc než za ty utěšlivé. Zvlášť v časech, kdy to byla až nuda, že nám je a bude pořád líp a líp. Že to bude naopak, je proto senzace. Nechci při tom utajit svou radost. Naši občané falešným prorokům nenaletěli. Letos v lednu v době řádící krize si koupili o třináct procent víc aut (prý malých, ale to je snad dobré pro ekologii, není-liž pravda?) než loni. Napadlo mě přirovnat současné pesimistické předvídatele k panikářům („Už panikáři jedou…“). Voskovce a Wericha – kdybych se nebál, že ono to potom s námi opravdu na dlouhou dobu špatně dopadlo.        

Současná krize má epiteton „finanční“. Co není, jsou peníze. Veškerého zboží, továren a nových domů je dost. Chybí oběživo, měna, která umožňuje – jako posuzovací stupnice symptomatologie deprese – dohodnutou kvantifikaci hodnoty těchto statků. Potřebujeme je prodávat a kupovat za peníze, místo abychom se na trhu dohadovali, že za almaru, kterou jsme vyrobili, chceme pět, a ne tři krocany. Peníze jsou mazivo, které potřebuje k hladkému chodu složitý stroj trhu. Ať se nám to líbí nebo ne, i lékař prodává svou práci na trhu.

Peníze tiskne stát. Každý ví, že měna už není kryta zlatem. Je to dlužní úpis. Stát jako výrobce peněz dává záruku, že za ně koupíme, co potřebujeme. Nejsme v Zimbabwe, kde za půlmiliardovou bankovku nedostanu ani dva bochníky chleba. Obchodníci a výrobci žízní po našich korunách, dychtiví, aby mohli vyrábět a prodávat. Takhle rozumím tomu téměř trilionu dolarů, které dává Barrack Obama do americké ekonomiky. Proroci varují: astronomicky roste státní dluh a doplatí na to vnuci.

Rozumím hrozbě růstu státního dluhu České republiky. Kdybychom dlouhodobě populisticky zvyšovali platy, těmi korunami platili za importované zboží a málo vyráběli a nic neexportovali, brzo bychom na tom mohli být jako v Zimbabwe. USA prý jsou nepředstavitelně moc zadluženy v Číně. Jenže stále ještě barel ropy stojí v dolarech kolem poloviny částky, než stál před třemi roky. A Čína nevrhne na světový trh své dolarové pohledávky, poněvadž i ona je závislá na fungování světového obchodu. Přestávám rozumět tomu, kde je problém. Dostávám se do virtuálního světa příliš vysokých čísel. Jako ve fyzice zde asi platí jiné zákonitosti než při sestavování rodinného rozpočtu.          

Potřeboval bych nahlédnout do guidelines politických ekonomů, kteří chtějí – nebo nechtějí – léčit světovou krizi. Zajímalo by mne, na jakých vědeckých důkazech by byla taková vodítka určená pro praxi založena. Platí-li metafora prezidenta Václava Klause, chřipka s vysokou horečkou proběhne s menším trápením, dáme-li studené zábaly a dopustíme se chemické manipulace acylpyrinem.

Náš krajan, profesor univerzity v Torontu a čestný doktor brněnské Masarykovy univerzity, Lubomír Doležel ukazuje v knize Fikce a historie v období postmoderny, že z hlediska literární vědy musíme vymazat rozdíl mezi vyprávěním („narativem“) fikčním a historickým. Jako psychiatrovi uctívajícímu Karla Jasperse mi to je blízké. Jaspers prokázal, že k definici bludu nepatří, že jeho téma neodpovídá realitě, že je „nepravdivé“. Mám-li diagnostikovat emulační blud (žárlivosti), nepotřebuji soukromé detektivy, aby zjistili, zda pacientovi je skutečně jeho manželka nevěrná. Psychiatr musí poznat, že jde o blud, i kdyby mu opravdu nevěrná byla. Moderněji to říká Woody Allen. Jste-li paranoidní, neznamená, že po vás nejdou.

Dějiny lidstva ukazují, že celé civilizace žily po staletí v „bludech“. Mayští kněží před zraky davu vyřezávali zaživa dívkám srdce, aby přivolali za zimního slunovratu slunce zpět. Katolická církev ve spojení se světskou mocí trestala vyznavače víry, že země je kulatá. Dnes se vzájemně vyvražďují sunité a šíité, podobně jako se před šesti sty lety vraždili vyznavači přijímání pod obojí s vyznavači pod jednou.

Různá vyznání víry jsou narativy, povídky. Taky vědecké poznatky se vyjadřují slovy, i vědecká komunikace se děje pomocí jazyka. Postmoderní filosofie říká, že i vědecká literatura je jen jednou z plauzibilních povídek o světě a člověku. Totálnímu zrovnoprávnění fikce a historie se mohu bránit pragmatismem. „Vědecká povídka“ je lidstvu a jeho přežití užitečnější než jiné povídky. Mohu se pak bavit o definici, co znamená „užitečné“. Pro lékaře je to to, co prospívá zdraví a prodlužuje život. Diskuse může pokračovat o tom, co je to vlastně zdraví, zda k němu patří i štěstí a zda je „dobré“, aby člověk žil dlouho.

Svět žije pod knutou narativního imperialismu médií. Už dlouho. Není náhodou, že se Amerika jmenuje Amerika, a ne Kolumbie. Známe to: publish or perish! Dnes média lidem vnucují mínění, že je krize, že bude hůř a bude to trvat dlouho. Jestliže je toho času ekonomický pesimismus převládajícím trendem v médiích, budu rád, když Medical Tribune bude mezi sdělovacími prostředky pátou kolonou.              

Zdroj: