SYMPOSIUM I: PNEUMONIE: Pneumokoková pneumonie a rezistence k penicilinu
Rezistence k antimikrobním léčivům je mezi vyvolavateli komunitně získané pneumonie omezena na typické bakteriální patogeny — Streptococcus pneumoniae, Haemophilus influenzae a Moraxella catarrhalis. U atypických plicních patogenů se nevyskytuje. Mechanismus a faktory rezistence k antibiotikům jsou rozmanité. Produkce β-laktamáz kmeny M. catarrhalis započala před několika desítkami let a pokračuje dodnes. V současnosti je běžný výskyt kmenů H. influenzae rezistentních na ampicilin, který se liší v závislosti na zeměpisné poloze. Teoreticky přichází v úvahu rezistence k penicilinu u kmenů S. pneumoniae, má však omezený klinický význam. Výskyt penicilin-rezistentního S. pneumoniae je způsoben rozšířením rezistentních klonů, které se vyvinuly z bodových mutací a vlivem nadměrného užívání antibiotik s vysokým rezistenčním potenciálem. S užíváním některých (ne však většiny) antibiotik je spojen všeobecný vzestup minimálních inhibičních koncentrací (MIC) nebo pokles citlivosti k penicilinu. S rezistencí na penicilin byly spojovány antimikrobní přípravky s vysokým rezistenčním potenciálem, jako jsou makrolidy, co-trimoxazol a ciprofloxacin. Antibiotika s nízkým rizikem vzniku rezistence – amoxicilin s klavulanátem draselným s řízeným uvolňováním [Augmentin SR], clindamycin [Dalacin C, Klimicin], doxycyklin (Deoxymykoin), meropenem [Meronem], cefepim dihydrochlorid [Maxipime], linezolid [Zyvoxid], levofloxacin [Tavanic], gatifloxacin, moxifloxacin hydrochlorid [Avelox] a vancomycin [Edicin, Vancocin CP), stejně jako většina β-laktamů – zůstávají navzdory všeobecnému používání vůči S. pneumoniae účinná. Chybné představy Rezistence k antimikrobním léčivům se stala celosvětovým problémem. Ačkoli přesný mechanismus zůstává nejasný, má jasně genetický podklad. Některá antibiotika vyvolávají v bakteriích genetické změny, výsledné rezistentní kmeny se množí a v důsledku všeobecného užívání nebo klonování vedou k rezistenci. Bodová mutace, vyskytující se náhodně, s užíváním antibiotik nesouvisí. Rezistence není ve skutečnosti spojena s dávkou antibiotika, ani s délkou léčby, což je všeobecně rozšířená chybná domněnka. Tyto mýty o rezistenci k antibiotikům přetrvávají u mnoha lékařů, a to pak činí kontrolu rezistence k antibiotikům obtížnou. Rozdíly v rezistenčním potenciálu antibiotik stejné skupiny nelze vysvětlit mechanisticky, nezbytné je vzít v úvahu vývojové aspekty.
...
Komentář
Autor: Doc. MUDr. Vilma Marešová, CSc.
Článek je věnován významnému celosvětovému problému a podporuje přesvědčení o správnosti zásad antibiotické politiky ve smyslu nejenom ovlivnění spotřeby antibiotik, ale daleko významněji kvalitou preskripce. Streptococcus pneumoniae zůstává nejvýznamnějším bakteriálním respiračním patogenem. Je příčinou běžných komunitních infekcí, ale také infekcí závažných, ohrožujících život. V důsledku nárůstu rezistence se v řadě států staly pneumokokové infekce terapeutickým problémem, závažnost se však mezi zeměmi významně liší. I když je u nás zatím situace poměrně příznivá, také v ČR od poloviny devadesátých let každoročně vzrůstá antibiotická rezistence (AR) hlavních původců komunitních bakteriálních infekcí k antibiotikům první nebo alternativní volby, a také k dalším antibiotikům. V období let 1996–2000 se zvýšila rezistence Streptococcus pneumoniae k penicilinu dvojnásobně a stoupla i rezistence k makrolidům. Komunitní pneumonie mohou být kromě Streptococcus pneumoniae vyvolány i dalšími typickými patogeny: H. inluenzae, Moraxella catarrhalis. S. pneumoniae je však nejvýznamnějším původcem z hlediska četnosti i závažností průběhu onemocnění.V článku jsou uvedeny velmi důležité informace; autor upozorňuje na několik významných aspektů rezistence k uvedenému agens:
1. Riziko šíření rezistentních klonů, které vznikají spontánně bodovou mutací a v souvislosti s nadbytečnou spotřebou antibiotik s vysokým rezistenčním potenciálem.
2. Zvyšující se MIC či pokles citlivosti penicilinu je sice většinou ve vztahu ke spotřebě, ale není to jedinou příčinou.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 6/2003, strana 7
Zdroj: