SYMPOSIUM: METABOLICKÝ SYNDROM: Klinický obraz metabolického syndromu
Metabolický syndrom je tvořen skupinou poruch s jedním zásadním důsledkem: výrazným vzestupem rizika kardiovaskulárních onemocnění. Od doby svého objevení Reavenem v roce 1988 byl tento syndrom nazýván různými jmény, jako syndrom X, syndrom inzulinové rezistence, dysmetabolický syndrom atd. Větší pozornost začala být metabolickému syndromu věnována po nedávném uvedení jeho definice v Národním cholesterolovém edukačním programu (NCEP) Adult Treatment Panel III (ATP III). Na základě pozorování vazby mezi jednotlivými metabolickými kritérii definovanými ATP III (tab. 1) a metabolickým syndromem byla za základní odchylku označena inzulinová rezistence. Plazmatické koncentrace inzulinu silně korelují s výškou krevního tlaku v různých populacích obézních i štíhlých osob. Normotenzní potomci rodičů s arteriální hypertenzí mají vyšší stupeň inzulinové rezistence než potomci rodičů s normálním krevním tlakem. Dyslipidémie u metabolického syndromu může být kauzálně spjata s inzulinovou rezistencí a se zvýšeným přísunem volných mastných kyselin, který podporuje jaterní produkci částic VLDL bohatých na triglyceridy. Inzulinová rezistence je zřejmým rizikovým faktorem (i když ne jediným), který přispívá ke vzniku porušené glykémie nalačno, porušené glukózové tolerance a diabetu 2. typu. Prokázaný diabetes nebo porušená glykémie nalačno (tj. mírně zvýšená na hodnoty < 7 mmol/l) tvoří pouze jedno z pěti diagnostických kritérií metabolického syndromu, což potvrzuje pozorování, že inzulinová rezistence a hyperinzulinémie zvyšují výskyt kardiovaskulárních chorob dokonce i bez přítomnosti manifestní poruchy glukózové tolerance.
…
Komentář
Autor: MUDr. Michal Vrablík, PhD
Číslo Medicíny po promoci, které se nám dostává do rukou, přináší několik článků zabývajících se „žhavou“ problematikou metabolického syndromu. Je to jistě dobře. Ve světle přibývajících důkazů se zdá, že metabolickému syndromu dlužíme pozornost, kterou jsme až donedávna věnovali jiným rizikům, o nichž jsme byli přesvědčeni, že ohrožují nás a naše nemocné více. V průběhu několika málo let se z nejednoznačně definovaného souboru metabolických odchylek vedoucích k akceleraci aterosklerózy stala všeobecně uznávaná nosologická jednotka soupeřící ve vyspělém světě o post „zabijáka číslo jedna“. Dr. Doelle ve svém přehledu shrnuje současné názory na příčiny metabolického syndromu, význam jeho jednotlivých složek a stručně komentuje i hlavní zásady léčby. Již v úvodu dr. Doelle naráží na fakt, že metabolický syndrom neměl až do roku 1998, kdy byla zveřejněna třetí revize amerického Národního cholesterolového edukačního programu (NCEP), jednoznačnou definici. O tom svědčí řada synonym (syndrom inzulinové rezistence, syndrom X, Reavenův syndrom atd.), z nichž některé se pro metabolický syndrom používají i dnes. NCEP staví diagnózu na přítomnosti alespoň tří z celkem pěti posuzovaných znaků (viz tab. 1). Stanovení diagnózy s použitím kritérií NCEP je jednoduché a dobře použitelné i pro českou populaci. Panuje všeobecná shoda v názoru, že hlavní úlohu v etiopatogenezi metabolického syndromu hraje centrální (viscerální) tuková tkáň a s ní spojená inzulinová rezistence. Vztah mezi inzulinovou rezistencí a manifestními poruchami glycidového metabolismu je zřejmý. Ale i samotná inzulinová rezistence a hyperinzulinémie ještě bez poruchy glukózové tolerance je spojena s výrazně vyšším rizikem kardiovaskulárních onemocnění.
…
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 5/2004, strana 5
Zdroj: