Přeskočit na obsah

Syndrom vyhoření: prevalence, příznaky, diferenciální diagnostika a léčba

SOUHRN

Syndrom vyhoření (vyhasnutí) není obecně uznávanou lékařskou diagnózou. V současné době se asi 8 % výdělečně činných osob domnívá, že trpí tímto syndromem. Dvanáctiměsíční prevalence syndromu vyhoření činí v Německu 1,5 %. Syndrom vyhoření je stav vyčerpání, který se může podílet na vzniku psychického nebo somatického onemocnění. Dříve než se stanoví definitivní diagnóza syndromu vyhoření, je třeba vyloučit nejdůležitější psychiatrické a internistické diferenciální diagnózy. Syndrom vyhoření je stav vyčerpání vzniklý v důsledku nadměrné zátěže. K jeho příznakům patří únava, podrážděnost, poruchy spánku a výrazná omezení v profesním a sociálním fungování. Léčba a prevence: odstranění příčin vedoucích k vyčerpání, psychoterapie, příslušná opatření na pracovišti.

Klíčová slova: syndrom vyhoření | prevalence | příznaky | diferenciální diagnostika | léčba

 

RESÜMEE

Burnout ist keine anerkannte medizinische Diagnose. Subjektiv haben ca. 8% der Erwerbstätigen das Gefühl, an einem Burnout zu leiden. Die 12-Monatsprävalenz des Burnout-Syndroms beträgt in Deutschland 1,5 %. Burnout ist ein Erschöpfungszustand, der in eine psychiatrische oder körperliche Krankheit übergehen kann. Bevor man ein Burnout-Syndrom definitiv feststellt, sollten die wichtigsten psychiatrischen und internistischen Differenzialdiagnosen ausgeschlossen werden. Burnout ist ein Erschöpfungszustand infolge Überlastung. Symptome sind Müdigkeit, Reizbarkeit, Schlafstörungen, Überforderungsgefühl, deutliche Einschränkungen im beruflichen oder sozialen Funktionieren. Therapie und Prävention: Beseitigung der Ursachen für die Erschöpfung, Psychotherapie, Maßnahmen am Arbeitsplatz.

Schlüsselwörter: Burnout | Prävalenz | Symptome | Differenzialdiagnose | Therapie

 

  Doc. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D.

Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN v Praze

 

Syndrom vyhoření: prevalence, symptomy, diferenciální diagnostika a léčba autorů Kissling, Mendel a Förstl je velmi aktuálním a komplexním přehledem problematiky syndromu vyhoření z medicínského pohledu. Syndrom vyhoření je obvykle řešen v psychologickém kontextu a psychologické odborné literatuře, právě většinou s odkazem na to, že nejde o diagnózu, ale pouze o psychologický konstrukt.

Tuto skutečnost autoři plně zohledňují a vysvětlují, že syndrom vyhoření sice není diagnózou, pomineme-li doplňkové kódy v MKN-10, ale popisuje důsledky chronického stresu a vyčerpání, které zdravotní stav mohou i výrazným způsobem negativně ovlivnit. Autoři v této souvislosti ovšem upozorňují na velmi důležitou skutečnost, a to, že příznaky podobné syndromu vyhoření se mohou vyskytovat v časné fázi některých závažných psychických nebo somatických onemocnění a této problematice se v práci poměrně obsáhle věnují.

Článek je uveden velmi vhodnou kasuistikou pacientky, která je dlouhodobě ve velmi obtížné životní situaci, má specifické zdravotní obtíže, ovšem lékařská vyšetření nepřinesla žádnou informaci o somatickém nálezu. Autoři nechávají kasuistiku otevřenou, bez podrobnějšího komentáře. Kasuistika je nicméně dostatečně „čitelná“, aby z ní kvalifikovaný lékař vytušil, že velmi pravděpodobnou příčinou zdravotních potíží je právě dlouhodobý stres.

Autoři se následně věnují otázkám definice, epidemiologie a v podstatě uvádějí velmi podobnou situaci, jaká je v České republice. Syndrom vyhoření není lékařskou diagnózou, a proto je jeho sledování obtížné. Autoři se odvolávají na nedávnou epidemiologickou studii, která přinesla informaci o tom, že v Německu se domnívá, že trpí syndromem vyhoření, přibližně 8 % populace. Tento údaj je obtížné interpretovat nebo srovnávat, protože není uvedena metodika studie ani kritéria, podle kterých byly projevy syndromu vyhoření diagnostikovány. V České republice jsme realizovali v roce 2014 na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN v Praze první studii zaměřenou na výskyt symptomů syndromu vyhoření v České republice. Pro tyto účely byl použit dotazník „Shirom-Melamed Burnout Measure“ (dále jen SMBM), který byl pro tyto účely validován na populaci v ČR. V této studii byl ve spolupráci s agenturou STEM/MARK dotazován reprezentativní vzorek (n = 1 024) osob ve věku 25–65 let. Na otázku, zda se probandi cítí ohroženi syndromem vyhoření, odpovědělo 34 % osob, že ano. Při vyhodnocení standardizovaného dotazníku SMBM pak vyšlo, že hodnotitelné symptomy syndromu vyhoření vykazuje cca 20 % populace. Ve srovnání s citovanými daty z Německa je to do zdánlivě hodně, nicméně absence popisu metodiky znemožňuje jakékoliv srovnání. Obdobné je to i s jinými „národními“ studiemi, které hodnotí výskyt projevů syndromu vyhoření. Metodiky jsou obvykle příliš odlišné, než aby bylo možné jejich spolehlivé srovnání. Můžeme tak najít informace o prevalenci syndromu vyhoření např. v těchto zemích: USA (28,5 %), Belgie (11,5 %), Kanada (6 %). Při pohledu na tato čísla je patrné, že výsledky v ČR představují lehce zvýšenou střední hodnotu. Nicméně jak uvádíme, výsledky těchto výzkumů není možné porovnat.

Otázkou, kterou článek v zásadě neřeší, jsou projevy syndromu vyhoření u specifických populací. Jak víme z moderních studií, výskyt syndromu vyhoření se nemusí nutně omezovat na některé konkrétní profese, ale u profesních skupin, které jsou v intenzivnějším kontaktu s lidmi, tyto projevy mohou být častější. Jde například o lékaře a zdravotníky. Řada studií dokládá, že výskyt syndromu vyhoření a s ním spojená rizika mohou být u těchto profesních skupin vyšší než u profesí jiných. To dokládá i další studie Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, která byla zaměřena na hodnocení syndromu vyhoření u lékařů a realizována v roce 2013. Ve výsledném vzorku (n = 7 000) lékařů 92 % lékařů uvedlo, že se cítí ohroženo syndromem vyhoření, u 34 % byly pak hodnoceny zvýšené projevy, opět pomocí dotazníku SMBM.

Z těchto nálezů vyplývá velmi důležitá informace. Lékaři by projevům syndromu vyhoření, tedy projevům dlouhodobého stresu a vyčerpání, měli věnovat pozornost nejenom u svých pacientů, jak nabádá uvedený článek, ale též u sebe. I v případě lékařů platí, že důležitější než léčba je prevence. Předcházet dlouhodobému vyčerpání lze zdravým životním stylem, dostatkem času na vlastní aktivity, zájmy, rodinu a přátele.

 

LITERATURA

1. Ptáček R, Raboch J, Kebza V. Burnout syndrom jako mezioborový jev. Praha: Grada, 2013.

2. Ptáček R, Raboch J. Diagnóza českého zdravotnictví – Z 73.0? Tempus medicor 2013;22:3–8.

 

 

  MUDr. Jana Vojtíšková

Ústav všeobecného lékařství 1. LF UK v Praze, praktická lékařka, Praha 4

 

Syndrom vyhoření je aktuálně vnímán a probírán v diskusích, zejména v oblasti zdravotnictví, jako významný fenomén, který ovlivňuje kromě pohody zdravotníků také kvalitu a bezpečnost poskytované péče. Jak vyplývá z článku německých autorů dr. W. Kisslinga, dr. R. Mendel a dr. H. Förstla tento problém zdaleka nepostihuje jen pečující profesionály, ale zasahuje i do různých profesí a společenských skupin. Průzkumem v Německu se zjistil výskyt syndromu vyhoření u 8 % výdělečně činných osob. Autoři uvádějí důvody, které nejčastěji vedou k rozvoji tohoto syndromu, dále nejčastější příznaky, diferenciální diagnostiku a možné léčebné postupy. K názorné ilustraci daného problému je připojena typická kasuistika z praxe.

Na syndrom vyhoření lze nahlížet různou optikou: jednak perspektivou lékaře, který řeší syndrom vyhoření u svého pacienta, jednak perspektivou lékaře, který na sobě cítí příznaky syndromu vyhoření, popřípadě lékaře, u jehož kolegy se projevují příznaky vyhoření.

Syndrom vyhoření je především psychosociální porucha, která má somatický dopad. Syndrom provázejí polymorfní tělesné obtíže různé intenzity. Často to bývají bolesti zad, bolesti hlavy, poruchy trávení, únavnost a poruchy spánku. Diferenciálně-diagnosticky je třeba zvažovat řadu velmi závažných onemocnění, která se v časné fázi onemocnění mohou projevovat podobně. Jsou to nejen neurologické nebo psychiatrické diagnózy, ale také malignity, dysfunkce štítné žlázy a stavy provázené chronickou bolestí. Někdy je diagnostika velmi obtížná a lékař se při ní neobejde bez postupu per exclusionem, při kterém pacient absolvuje mnohá, i invazivní vyšetření.

V ordinacích dnes rychle narůstají počty pacientů s psychosomatickými poruchami a lékařsky nevysvětlitelnými příznaky. Společnost všeobecného lékařství (SVL) ČLS JEP v roce 2015 přijala odpovědnost za tento trend a ve spolupráci s odborníky ze Společnosti psychosomatické medicíny ČLS JEP vypracovala „Doporučené diagnostické a terapeutické postupy pro všeobecné praktické lékaře: Psychosomatické poruchy a lékařsky nevysvětlitelné příznaky“ a představila je na výroční konferenci SVL ČLS JEP ve Zlíně.1 Podobně jako v Německu jsou čeští lékaři nuceni označovat onemocnění pacientů diagnózou podle Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize (MKN-10), již od prvního vstupu do systému zdravotní péče a pak při každém pohybu v něm. To je zvláště u psychosomatických poruch a lékařsky nevysvětlitelných příznaků obtížné. Nejsou to jen pacienti, u nichž dochází k somatizaci psychických problémů, ale do somatizace diagnostikovaných poruch jsou systémem nuceni do značné míry i lékaři. To je zcela typické pro stanovení diagnózy, kterou je zdůvodňována pracovní neschopnost.

Popisovaná nizozemská kritéria pro stanovení diagnózy syndromu vyhoření v důsledku nadměrné zátěže jsou v souladu s našimi zkušenostmi z praxe a považuji je za vhodná a obecně přijatelná. Každé chronické nebo déletrvající onemocnění může být diferenciálně-diagnostickým oříškem a do těchto případů je často zapojena celá řada odborníků. Zkušenosti německých diabetologů s pacienty potvrzují i čeští odborníci. Někteří nemocní se totiž příliš soustředí na hodnoty glykémie a glykovaného hemoglobinu, a pokud požadované hodnoty nejsou dosahovány, narůstá v nich pocit frustrace.

Primární péči charakterizuje bio-psycho- sociálně-spirituální přístup k pacientovi, který umožňuje lékaři pochopit syndrom vyhoření v kontextu všech těchto charakteristik prostředí nemocného a hledat pro něj adekvátní podporu. Pokud je pomoc pacientovi v rámci tohoto přístupu nedostatečná, musí praktický lékař zajistit náležitou psychologickou nebo psychiatrickou pomoc. Na rozdíl od Německa je u nás obtížnější zajistit adekvátní psychoterapeutickou pomoc v rámci veřejné sítě zdravotnictví. Vzhledem ke kapacitním problémům pracovišť schopných přijímat pacienty s psychosomatickým onemocněním je tato péče pro sociálně slabší pacienty často nedostupná.

Na vzniku syndromu vyhoření se zásadně podílí nadměrná pracovní zátěž. V tomto směru není u nás dostatečně rozvinutá a funkční spolupráce ošetřujícího (praktického) lékaře a lékaře pracovnělékařské služby. Tato spolupráce v praxi systematicky probíhá pouze jako výměna výpisů ze zdravotní dokumentace, a ostatní kontakty jsou jen příležitostné. Zejména v profesích s nadměrnou zátěží – práce strojvůdců, letecký provoz, práce ve velmi rizikovém prostředí – je tato spolupráce velmi žádoucí.

Syndrom vyhoření u lékařů představuje zvláštní kapitolu, zejména s ohledem na možné ovlivnění kvality a bezpečnosti odborných činností. Často vzniká v důsledku nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností, v důsledku chronického stresu, zejména pracovního, někdy ještě potencovaného problémy v osobním životě. O tomto tématu se diskutovalo před několika lety na jednom z odborných setkání praktických lékařů v rámci výroční konference SVL ČLS JEP. Výstupy z této diskuse, tj. jak syndromu vyhoření v praxi předcházet a jaké preventivní strategie volit, byly publikovány v časopise Praktický lékař.2 Jako velmi významnou strategii vyhodnotili účastníci workshopu sdílení problémů, schůzky a diskuse s kolegy, výměnu zkušeností a informací z praxe, sledování aktuálního dění v oboru a školitelství.

Syndrom vyhoření a psychickou pohodu lékařů sledovali mimo jiné Ptáček a Raboch ve svém průzkumu v roce 2013.3 Z oslovených 30 000 lékařů bylo možno zařadit do výsledků průzkumu odpovědi od 7 428 lékařů, z nichž největší profesní skupinou byli všeobecní praktičtí lékaři (962 lékařů). Ze závěrů tohoto šetření vyplývá, že výkon lékařské profese je významným prediktorem rozvoje syndromu vyhoření. Z hlediska rozložení intenzity výskytu syndromu vyhoření jsou nejvíce ohroženi lékaři chirurgických oborů, zatímco riziko u všeobecných praktických lékařů je přibližně uprostřed. V kontextu celé medicíny se tento syndrom vyskytuje běžně. Výzkum mimo jiné potvrdil, že všeobecní praktičtí lékaři jinak vnímají zdroje stresové zátěže a jejich řešení, jsou více spokojeni s výkonem lékařské profese a méně často uvažují o odchodu z praxe. Praktičtí lékaři naopak velmi vnímají potřebu zvýšení kompetencí a zlepšení prestiže lékařů.

Vzhledem k tomu, jakou roli může vyhoření lékaře hrát z hlediska kvality a bezpečnosti poskytované péče, zaslouží si tento syndrom pozornost, včasné rozpoznání a účinnou prevenci. Prevence je do vysoké míry individuální záležitostí každého zdravotníka a může mít individuální podoby. Jak vyplývá z výše uvedených skutečností, významnou roli hrají i nejbližší kolegové a kolegyně, eventuálně další zdravotníci v okolí, a svůj díl odpovědnosti musí převzít i příslušná odborná společnost.

 

LITERATURA

1. Chvála L, Honzák R, Masner O, et al. Psychosomatické poruchy a lékařsky nevysvětlitelné příznaky. Doporučené diagnostické a terapeutické postupy pro všeobecné praktické lékaře. SVL, 2015.

2. Seifert B, Vojtíšková J. Syndrom vyhoření a praktičtí lékaři. Prakt Lek 2008;88:398–401.

3. Ptáček R, Raboch J. Burnout syndrom jako mezioborový jev. Praha: Grada Publishing, 2013.

Zdroj:

Sdílejte článek

Doporučené