Technologie zdravotní náklady neeskalují

Váš profesní život se evidentně odehrává v devítiletých cyklech. Co očekáváte od té třetí – minimálně – devítky?

Dostal jsem šanci reprezentovat nadstranickým způsobem celé odvětví průmyslu, se kterým jsem byl spjatý posledních devět let. Jsou stavy a diagnózy, u kterých přináší využití zdravotnických prostředků zásadní posun v kvalitě života pacientů. To je nezanedbatelný fakt, o kterém s veřejností, myslím si, dosud málo komunikujeme.

Upřímně řečeno, trh zdravotnických prostředků je vnímán spíše jako dobrý byznys. Není divu, moderní léčebné postupy pacientům život zachrání, resp. prodlouží, ale často za cenu trvalých následků vyžadujících kompenzaci – což opět nahrává výrobcům zdravotnických prostředků.

Vaše otázka naznačuje, že zdravotnické prostředky především kompenzují následky onemocnění – to je sice pravda, ale pouze v menší míře. Daleko více se pomocí zdravotnických prostředků diagnostikuje a léčí. Ale to jsem odbočil.

Myšlenka, že když se nám podaří vyléčit pacienta, zachováme ho často pouze pro další a ještě dražší nemoci, je velmi kacířská, na pomezí ekonomiky a filosofie. Myslím, že tak bychom o tom přemýšlet neměli. Mysleme spíše na to, jak prodloužit kvalitní život. Domnívám se, že zdravotnictví a eskalace jeho nákladů nesouvisí s tím, že se nalézají stále nové a nové technologie, to se podle mne zbytečně přeceňuje. Lidé se dožívají vyššího věku, a trpí proto více a déle chronickými onemocněními. To je to, co žene náklady zdravotnictví nahoru.

V souvislosti s cenou nových technologií je možná chyba, že se náklady vidí často jen prismatem okamžitého výdaje ze zdravotního pojištění a neposuzují se možné budoucí úspory v systému pojištění sociálního – díky tomu, že se pacient např. rychleji vrátí do pracovního procesu.

To je určitě jistá dlouhodobá vize řešení problému, který existuje zcela jistě v nemalé míře i za hranicemi ČR– a tím je tzv. silážní rozpočtování. Tedy že ten, kdo hradí určitou technologii a vyřešení zdravotního problému, není zároveň tím, kdo za to v konečném důsledku sklidí ekonomické ovoce. Tuto otázku je třeba neustále připomínat a pokoušet se najít nějaké sblížení pohledů systému zdravotního a sociálního.

Nějaký systémový pohled na užití a úhradu zdravotnických prostředků v ČR dlouhodobě chybí.  Tyto prostředky nikdy nebyly na rozdíl od léků kategorizovány. Nicméně ředitel SÚKL před půl rokem naznačil, že se blíží doba, kdy se regulátor i do oblasti zdravotnických prostředků pustí…

Očekáváme tyto kroky s napětím a s vírou ve vzájemnou diskusi. Musím říci, že průmysl se vždy bude bránit tomu, aby se snaha o vytvoření systému spojovala jen s čistě regulačními a arbitrážními opatřeními, která by odvrátila pohled od toho, o co usilujeme a co máme jako své motto: „Technika pro zdraví.“  

Ten, kdo rozumí klinickému vývoji u svého pacienta, umí pro něj najít i správný zdravotnický prostředek, pokud je jeho indikace vhodná. Pro nás jako pro průmysl je ideální moci za tímto poskytovatelem péče přijít a nabízet na otevřeném kolbišti konkurence a volného trhu ta nejvhodnější řešení za přijatelnou cenu.

Otevřené kolbiště vám už ale začínají kazit – a nadále kazit budou – východoasijské plagiáty a padělky. Máte šanci se tomu bránit?

Tyto výrobky se nesnaží konkurovat ničím jiným než cenou. Nemají za sebou žádné klinicky ověřené zkušenosti, žádné publikace vědeckých kapacit, které by s nimi pracovaly a potom by byly schopny srovnávat jejich vlastnosti s originály. Paradoxem je, že kvalitu zdravotnických prostředků leckdy prokáže až nesprávná praxe. Příkladem je resterilizace jednorázových prostředků, které se bráníme a která není lege artis. Jejím jediným pozitivním dopadem byl průkaz toho, že originální nástroj byl i po několikáté resterilizaci stále ještě schopen sloužit svému účelu. Padělky se při první či druhé resterilizaci rozpadnou. Tudíž je daleko vyšší pravděpodobnost, že se rozpadnou hned při svém prvním použití. Zdravotnické zařízení musí samo zvážit, zda bude nákupem neoriginálních zdravotnických prostředků riskovat komplikace i celkovou úspěšnost chirurgického výkonu.

Lze tedy předpokládat, že ty nejtvrdší padělky postupně v konkurenci neobstojí a trh kvalitních zdravotních služeb je nechá odumřít? Nebo by se raději už teď měly najít restriktivní mechanismy, které je na trh nepustí vůbec?

Pokud na jedné straně usilujeme o liberální prostředí a především o přístup pacientů ke zdravotnickým technologiím a informacím o nich, nemůžeme zároveň licoměrně volat po regulativním zamezení vstupu některých výrobků na trh. Lepší je moci otevřeně hovořit o kvalitě a spolehlivosti originálních výrobků, a to s poskytovateli zdravotní péče i s pojišťovnami. A samozřejmě také s institucemi, které jsou odpovědné za vigilanci, aby evidovaly nežádoucí události a činily z nich závěry.

Zmínil jste se o přístupu pacientů k informacím. Také na tom se bude asociace CzechMed podílet?

Chceme usilovat o to, aby laická veřejnost porozuměla v tom velmi širokém spektru zdravotnických technologií a prostředků různým výrobkům i tomu, co pro konkrétního pacienta znamenají a jaký užitek mu mohou přinést. Aby i laik mohl, jsa vybaven ověřenými a vhodnými informacemi, přistupovat jako svéprávný partner ke svému lékaři a diskutovat s ním, zda jeho léčebný proces může zahrnovat tu či onu technologii, zda je pro něho vhodná apod. Doba tomu přeje, protože dnes je možné vybavit se na internetu informacemi z různých zdrojů a přijít k lékaři s celou baterií cílených otázek. Nikdo nezpochybňuje finální autoritu lékaře, který rozhoduje o léčebném procesu, ale jeho kvalitě určitě napomůže informovanost pacienta, který se s léčbou pak i lépe ztotožní.

Na rozvíjející se možnosti zdravotnických technologií, stejně jako farmakoterapie, bude nutno dříve či později reagovat definicí standardů, které určí, co bude „bazálem“ hrazeným ze zdravotního pojištění a co už nikoli. Taková diskuse se dnes už rozbíhá třeba kolem umělých náhrad kyčelních kloubů, a to ve vztahu k věku pacientů.

Dovolte mi začít bonmotem. Víte, co mají společného politika, fotbal, sex a endoprotézy? Každý si myslí, že tomu rozumí! Umím si představit, že ortopedům se při těchto debatách leckdy může v kapse otevírat nejen chirurgický nožík.

V diskusi se prezentuje pouze jeden aspekt – životnost endoprotézy. Nikdo se ale už nezabývá tím, že endoprotézy různých výrobců, stejně jako různé typy jednoho výrobce, jsou přece designovány pro různé klinické situace a pro různě poškozený terén kloubního pohybového aparátu. Jen těžko se dá nakreslit tlustá čára a říci: „Je vám 70 let, podle tabulky můžete dostat tuhle či onu endoprotézu, která vydrží 15 let, protože stejně nebudete žít déle.“

Jako každé arbitrážní regulování to vede k pokřivení pohledu na to základní. Tomu člověku, jenž má nějakou zažitou pohybovou aktivitu, kterou ve svém věku už nebude zásadním způsobem měnit, máme přece poskytnout určitou kvalitu života! Podle toho je třeba se v  široké paletě nabídky zorientovat a najít nejvhodnější endoprotézu – nikoli brát to podle nějakých tabulek. Nemluvě o tom, že endoprotéza není jen vlastní umělý kloub, ale také celé instrumentárium, které operatéři používají podle toho, s kolika výrobci jejich oddělení spolupracuje. Stejně jako hudebníci ovládají hru na více nástrojů a nelze je nutit hrát jen na jeden jediný, protože pro každou klinickou situaci musejí mít portfolio možností, ze kterých mohou vybírat.

Zdroj: