Tři „nepohodlné pravdy” o zdravotní péči USA
Překážky bránící reformě amerického zdravotnictví jsou mnohočetné a komplikované a dosud se ukazují býti nepřekonatelné. Reformní kroky avšak nejsou volbou, nýbrž nutností. „Divergující zájmy a cíle musí najít společnou platformu a všechny zúčastněné strany musí společně uznat, že současné status quo již není udržitelné, zvlášť uvážíme-li tři následující „nepohodlné pravdy“ o
americké zdravotní péči,“ uvedl Victor R. Fuchs, emeritní profesor ekonomie na americké Stanford University.
Pravda č. 1
Na redukci nákladů nemají zájem podnikatelské kruhy
Během posledních 30 let americké výdaje na zdravotní péči rostou v průměru o 2,8 % ročně rychleji, než zbytek ekonomiky země. Pokud tento diferenciální trend bude pokračovat, za dalších 30 let objem těchto výdajů až 30 % hrubého domácího produktu, což je podíl, jenž přesahuje všechny současné vládní výdaje dohromady. Negativní dopady tohoto nárůstu budou obrovské a nutně se promítnou v systému vzdělávání, v infrastruktuře, národní bezpečnosti a dalších oblastech.
„Mnoho diskusí o reformě se koncentruje na téma, jak pokrýt zdravotním pojištěním velký podíl nepojištěných osob. Tento úctyhodný cíl však nebude udržitelný bez trvalého úsilí o redukci výdajů na zdravotnictví na všech úrovních,“ poznamenal Fuchs. Podle něj hlavním důvodem, proč je tak obtížné náklady redukovat, je skutečnost, že každý dolar výdajů na zdravotní péči je současně dolarem příjmu na straně poskytovatelů zdravotního pojištění nebo zdravotní péče.
„Administrativní náklady jsou bezesporu příliš vysoké, pojišťovací společnosti vykazují nadměrné zisky a vedoucí pracovníci pobírají vysoké platy. Ačkoli jsou tyto okolnosti často považovány za příčinu finanční náročnosti systému, ve skutečnosti představují jen malou část příběhu. Největší část plateb totiž připadá na desítky tisíc telefonních a počítačových operátorů, pojišťovacích agentů, soudních znalců, benefit manažerů, konzultantů a dalších nízko- a středněpříjmových pracovníků,“ připomněl Fuchs.
Jedním z parciálních důvodů, proč není snadné korigovat tento systém předimenzovaných služeb, je skutečnost, že všechny zbytečné nebo marginální úkony, testy, vyšetření atd. jsou zdrojem dalšího příjmu poskytovatelů zdravotní péče a souvisejících služeb.
„Více regulace však nepřinese kýženou redukci administrativních nákladů nebo spotřeby služeb, naopak dle ukušeností z mnoha odvětví znamenají regulace obvykle zvyšování nákladů. Jedinou
cestou vedoucí k restrikci nákladů, aniž by tím byla poškozena kvalita zdravotních služeb, jsou zásadní změny v konstrukci financování zdravotního pojištění a v organizaci zdravotní péče,“ navrhuje Fuchs. Podle něj realistickým a z dlouhodobé hlediska nejdůležitějším cílem reformy zdravotnictví je ve skutečnosti nikoli redukce nákladů, ale zpomalení jejich růstu.
Pravda č.2
Ať si USA vezmou vzor z britského zdravotnického systému
Pokroky v medicíně jsou hlavním důvodem, proč výdaje na zdravotní péči rostou o 2,8 % ročně rychleji než zbytek ekonomiky. Ale pokroky v diagnostických a terapeutických intervencích přinášejí i prodloužení délky života a jeho vyšší kvalitu. „Jak můžeme do budoucna udržet tempo pokroku v medicíně a zároveň snížit tempo růstu výdajů na zdravotní péči?,“ pokládá si řečnickou otázku Fuchs. Část odpovědi tkví v etablování velké, zpola nezávislé organizace, podobně jako je v Británii National Institute for Health and Clinical Excellence, jež by vyhodnocovala benefity a náklady nových diagnostik a terapií a porovnávala jejich efektivitu s existujícími intervenčními postupy. Druhá část odpovědi spočívá v připravenosti poskytovatelů zdravotní péče inkorporovat vyhodnocovací procesy do své každodenní praxe. Musí být k tomu vybaveny potřebnou informační infrastrukturou a motivačním systémem, jenž by podněcoval k poskytování vysoce kvalitní a nákladově efektivní péče.
Pravda č.3
Lidé si myslí, že pojistné neplatí z vlastní kapsy
Univerzální pokrytí zdravotním pojištěním nejen vyžaduje dotace pro finančně slabou část populace a pro příliš nemocné jedince, kteří si nemohou dovolit platit adekvátní pojistné, ale také vyžaduje zavedení legislativně zakotvené povinnosti pro ty, kteří nechtějí přispívat na uvedené dotace nebo pro ty, kteří nechtějí platit žádné pojistné a spoléhají se na to, že se jim v případě potřeby poskytne základní péče. „V žádné zemi neexistuje všeobecné zdravotní pojištění bez dotací a všeobecné povinnosti odvodu pojistného. Avšak američtí politici navrhují reformní plány, jež tuto realitu skrývají. Politicky nejvíce atraktivní plány uvádějí voliče v omyl, že pojistné za ně platí někdo jiný. Mnoho lidí se domnívá, že jejich zaměstnavatel nese největší část nákladů na zdravotní péči,“ uvedl Fuchs.
Zaměstanavatel však tyto finanční prostředky získává redukcí potenciálního nárůstu mezd a zvyšováním cen produktů firmy (což znamená nižší reálné mzdy všech pracovníků). Během posledních tří desetiletí výše zdravotního pojistného vzrostla o 300 % (po adjustaci vzhledem k inflaci). Na druhou stranu firemní zisky vzrostly (po úpravě vzhledem k inflaci) o 232 % před zdaněním (284 % po zdanění).
Odkud se berou finanční prostředky na úhradu pojistného? „Z nárůstů mezd, který by jinak obvykle doprovázely růst produktivity firem,“ vysvětlil Fuchs.
Během těchto tří desítek let nedošlo u průměrného pracovníka k žádnému zvýšení mezd po adjustaci na inflaci. „Všeobecné mínění, že zaměstnavatel platí za své pracovníky pojistné spíše z firemních zisků, než z reálných mezd, představuje překážku pro získání veřejné podpory pro implementaci efektivnějšího a spravedlivějšího systému plateb zdravotního pojistného,“ upozornil Fuchs.
Sociální přístup se ukazuje jako ekonomicky nejvýhodnější
Další paralelní zkreslenou představou řadových Američanů je vládní role v platbách pojistného. „Politici totiž často tvrdí, že vláda „dává“ lidem zdravotní pojištění. Ve skutečnosti každý dolar, jenž vláda vynakládá na zdravotní pojištění, musí pocházet z veřejné kapsy,“ podotkl Fuchs. Podle něj nejefektivnější a spravedlivou cestou k dosažení univerzálního pokrytí je učinit základní zdravotní pojištění dostupné každému bez ohledu na jeho příjmy, zaměstnanost, rodinné poměry a podobně a zavést úhrady pojistného formou daní zhruba proporcionálním k výši příjmu nebo výši spotřeby.
„V takovém systému ovšem bohatí a zdraví dotují platby pojistného za chudé a nemocné. Dlouhodobé debaty o zdravotním pojištění a zdravotní péči, které pokračují i během letošního podzimu by byly více konstruktivní a eventuelně i plodnější, pokud by všichni účastníci tyto uvedené „nepohodlné pravdy“ akceptovali jako výchozí bod jednání,“ uzavřel Fuchs.
Zdroj: