Třicet let s monoklonálními protilátkami
Sto let si lékaři uvědomovali obrovský potenciál nejrůznějších sér a v nich obsažených protilátek. Praktické využití však vázlo na řadě technických obtíží. Snahy léčit nádory a další závažná onemocnění protilátkami se objevily už koncem 19. století. V roce 1895 francouzští lékaři Charles Rochet a Jules Hericourt zkoušeli nahradit chirurgické odstranění nádorů podáváním séra psů, kterým předtím vpíchli do těla buňky lidského nádoru a nabudili u nich imunitní reakci proti nádorovým buňkám. U některých pacientů dosáhli určitého zlepšení zdravotního stavu. Psí sérum však dráždilo lidský imunitní systém samo o sobě a pacienti je špatně snášeli. Léčbu provázelo tolik nepříznivých nežádoucích účinků, že od ní její autoři raději upustili. Odhaduje se, že lidské tělo je vybaveno bílými krvinkami zacílenými proti 100 milionům struktur, jež imunitní systém vnímá jako cizorodé. Přitom jedna protilátka rozezná většinou jen malou část cizorodé molekuly. U bílkovin je to jen osm aminokyselin. Proto se reakce na jednu jedinou molekulu účastní celá řada různých protilátek. Ještě širší spektrum protilátek se účastní likvidace mikroba nebo nádorové buňky, protože ty dráždí imunitní systém širokou škálou molekul.Geniální spojení lymfocytů s buňkami myelomu
Imunitní odpovědi se účastní mnoho linií (klonů) B lymfocytů, jejichž protilátky se navzájem liší. Takovou masovou odpověď imunitního systému označujeme jako polyklonální. V řadě situací ale biologové či lékaři potřebují získat protilátky jen jednoho jediného klonu, protože reakce polyklonálních protilátek s sebou nese určitý chaos. Až do roku 1975 nebylo před tímto „polyklonálním protilátkovým chaosem“ úniku. Zažehnali jej až César Milstein a Georges Köhler objevem elegantního způsobu produkce prakticky neomezeného množství čistých protilátek reagujících jen s jedinou přesně určenou strukturou. Oba vědci si uvědomovali, že nedokážou lymfocyty produkující danou protilátku udržet v laboratorních podmínkách při životě déle než pár dnů. Na druhé straně ale věděli o buňkách, které v laboratoři žijí a množí se bez jakéhokoli omezení. Bohužel, na rozdíl od lymfocytů neumějí vyrábět protilátky. Na počinu Milsteina a Köhlera je geniální právě myšlenka spojit lymfocyty produkující protilátky s nekonečně se množícími buňkami myelomu. Vzniklí buněční hybridi – tzv. hybridomy – přebírají od buněčných „rodičů“ žádoucí vlastnosti, tj. produkci protilátek a neomezené množení. Množí se tak ochotně, že z nich lze odebrat jeden jediný hybridom a namnožit jej v masu buněk. Všechny buňky z této hybridomové masy produkují stejnou protilátku jako výchozí buněčný hybrid-zakladatel. Získaná protilátka reaguje s jedním jediným místem – epitopem – a s ničím jiným. Protože je produkována jediným klonem hybridomů, ujalo se pro ni označení monoklonální protilátka, v laboratorní hantýrce zkráceně „monoklonál“.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 12/2005, strana 4
Zdroj: