Udělat osteosyntézu není jen tak
S určitou nadsázkou lze říci, že chirurgický obor, který v tomto ještě nad jiné vyčnívá, je asi traumatologie. Obzvláště pak, když je řeč speciálně o kostech. Mít možnost vidět rentgenový záběr zlomené a dislokované kosti před osteosyntézou a po ní poskytuje zvlášť intenzivní zážitek profesionální satisfakce a pocit dobře vykonané práce. Nejen pro operatéra samotného, ale i pro všechny, kdo jsou na sále přítomni. Autor hovoří z vlastní zkušenosti fiškusování na traumatologickém sále v dobách studií.
A jsme u dnešního tématu – osteosyntézy. Jako málokterý medicínský zásah poskytuje osteosyntéza tak přímočarý a očividný zážitek toho, že lékař „napravil, co bylo špatně“. Tento pohled, který po právu naplňuje aktéry operace určitou hrdostí, však působí na veřejnost trochu klamně. U laika se totiž vzbuzuje dojem, že téměř není takového poškození kostí, které by nešlo „spravit“. Není už tak rozšířená vědomost o tom, že k úspěchu osteosyntézy je vedle odborné dovednosti také zapotřebí zachovaná schopnost kostí „hojit se“, tedy vytvářet novou kost a modelovat ji tak, aby mohla opět nést zátěž či vykonávat funkci.
Zdravotnické prostředky osteosyntézy – interní i externí fixátory, kovové dlahy, vruty, instrumentárium atd. – napomáhají jednomu ze zázraků moderní medicíny, na který jsme si trochu neprávem už i zvykli. Reponovat úlomky roztříštěné kosti a zafixovat je, aby se mohla opět vytvořit funkční kost, není jen tak. Ať už jde o mladého člověka, kterého čeká ještě hodně sportovních aktivit, anebo o starce, u kterého schopnost pohybovat se významně ovlivňuje jeho šanci dožít se dalšího léta. Není to „jen tak“. Jde o citlivou kombinaci špičkové moderní technologie spojené s chirurgovou dovedností, časnou mobilizací a vhodným následným režimem, jež dohromady způsobí ten „zázrak“, že kost sroste a plní svůj účel. A o tom je dnešní díl Světa zdravotnických prostředků.
Zdroj: