Udržet se na evropské špičce je stále těžší

Řídíte největší urologickou kliniku u České republice s více než třicetiletou historií. U zařízení, která mají podobné postavení, se většinou předpokládá, že se do nich soustředí špičková péče a kvalitní odborníci a že do jisté míry udávají krok i ostatním pracovištím ve svém oboru. Platí to i pro vaši kliniku?

Myslím, že ano. Klíčový podíl na tom má prof. MUDr. Eduard Hradec, DrSc., který kliniku v roce 1976 založil, postavil, vychoval kvalitní tým a byl i jejím prvním přednostou. Kliniku koncipoval již při jejím vzniku jako špičkové pracoviště evropské úrovně. Časem se zde podařilo soustředit a vychovat tým, který tyto parametry splňuje a dále rozvíjí. I když je to čím dále tím těžší – nejen kvůli tomu, že pracujeme s deficitem moderní techniky.

Kdybyste měl říci, na co jste v případě své kliniky hrdý, co byste jmenoval?

Je toho hodně, ale mohlo by toho být podstatně více, kdybychom měli snazší přístup ke špičkovým technologiím a nebyli jsme tolik finančně limitováni. Dávno již neplatí, že „zlaté české ručičky“ dokáží vyřešit vše. Bez technického zajištění a vybavení to prostě nejde, a to nás hodně brzdí.

I tak se máme čím pochlubit a máme řadu priorit. Je to především dětské oddělení, které je největší v Česku a opravdovou chloubou kliniky, což se odráží mimo jiné i v tom, že je vyhledáváno také zahraničními pacienty. Mimořádných výsledků dosahují naši lékaři zejména při rekonstrukci močových cest, hlavně hypospadií. Vedoucí oddělení doc. Kočvara má v této problematice i několik světových priorit a přednáší a demonstruje tyto operace po celém světě. Výrazně jsme pokročili v laparoskopických operacích, které provádíme u nemocných všech věkových kategorií. K jejich nácviku máme k dispozici velice kvalitní simulátor, který využívají i medici a stážující urologové. Zde nám však velmi chybí absence operačního robota, který i k velkému překvapení našich zahraničních kolegů ve VFN ani 1. LF UK v Praze dosud není k dispozici. A tak medikům ukazujeme jenom obrázky a o možnosti práce s ním přednášíme podle literatury. Svůj podíl na tom asi má i fakt, že u nás robot stojí třikrát více než v USA a západoevropských státech.

Exkluzivitu máme i v komplexní péči o nemocné s močovými konkrementy. I zde s netrpělivostí čekáme na zakoupení drtiče konkrementů mimotělní rázovou vlnou poslední generace, jehož nákup se již několik let „zadrhává“ a je opředen neuvěřitelnými záhadami. U nemocných s močovými konkrementy v maximální míře využíváme endoskopickou techniku – až u 98 procent nemocných – a lasery. Významnou součástí naší práce jsou onkourologičtí pacienti – s karcinomy ledvin, močového měchýře, prostaty, penisu a varlat –, jejichž počet se každoročně zvyšuje. Při léčbě těchto nemocných spolupracujeme s onkologickou klinikou a dá se s trochou neskromnosti říci, že počty těchto operací i jejich výsledky nás řadí k absolutní špičce v oblasti onkourologie. Neméně dobré jsou i naše výsledky u nemocných s funkčními poruchami močových cest – neurogenním měchýřem či inkontinencí. V diagnostice těchto poruch hrají významnou roli tzv. urodynamické metody, které jsme v republice zavedli jako první a na jejichž inovacích a propagaci se i nadále aktivně podílíme. Zvláštní kapitolou jsou složité rekonstrukční výkony – většinou reoperace nemocných z jiných pracovišť – u dospělých nemocných s nádorovými onemocněními v „sousedních lokalizacích“, kteří jsou poškozeny po operačním výkonu či radioterapii primárního ložiska. Veškeré novinky, které se u nás na klinice objeví, jsou prostřednictvím Katedry urologie IPVZ zprostředkovány také dalším českým urologům.

Dobré jméno vaší kliniky nachází odezvu i v zahraničí. Jedním z konkrétních důkazů je i skutečnost, že se vaše oddělení dětské urologie stalo výukovým centrem Joint Committee of Paediatric Urology UEMS. Co to přesně obnáší?

Jedná se o oficiální, vysoce prestižní stvrzení vysokého mezinárodního standardu tohoto oddělení, které opravňuje k výuce zahraničních urologů z dětské urologie. Jak už jsem uvedl, o naši péči mají zájem i zahraniční pacienti, jejichž počet rok od roku narůstá, ale také lékaři, kteří k nám přijíždějí na stáže. Aktivní roli hrajeme také v Evropské škole urologie, která je organizovaná Evropskou urologickou společností (EAU) a v níž několik z nás působí jako lektoři.

Dalo by se ve stručnosti říci, co z odborného hlediska hýbe současnou urologií?

Těch hybných pák je několik, ale je to především onkologie. Ve výskytu konvenčního karcinomu ledvin jsme dokonce celosvětově na čelním místě. Nevíme zatím proč, o to větší je to pro nás výzva. Dále je to karcinom prostaty, na který u nás ročně umírá asi 1 400 mužů a u 3 500 je nově diagnostikován. Víme, že pouze včasná diagnóza je cestou k možné záchraně nemocného. Známe nádorový marker – prostatický specifický antigen (PSA), který nám významně pomáhá při záchytu i léčbě karcinomu prostaty. Přesto stále jen málo „osvícených“ mužů starších 50 let o tomto nádorovém onemocnění ví a vyšetření na přítomnost jmenovaného markeru si vyžádá.

Urologie je do značné míry chirurgický obor. Práce chirurga však v našich podmínkách není příliš finančně ohodnocena. V těchto podmínkách musí být obtížné zajistit rozvoj pracoviště tak, aby bylo srovnatelné s podobnými centry v zahraničí.

To je velmi smutná kapitola. Vinou diskriminačního sazebníku musíme pracovat v „plánovaném minusu“, což je demotivující. Paradoxem je, že právě ty nejnáročnější operace, pro které jsme vyhledáváni a „velebeni“, jsou nejhůře hrazeny. A věřte, že držet krok s některými nefakultními pracovišti u nás i s odpovídajícími zahraničními klinikami je vpravdě nadlidský úkol

Špičkovou kliniku však nedělá jen moderní přístrojové vybavení – samo o sobě je k ničemu, pokud je nepoužívají špičkoví odborníci. V českém zdravotnictví však není mnoho prostoru pro individuální motivaci takových profesionálů. Jak se vám je daří udržet je na klinice?

S tou motivací je to velmi problematické. Myslím tím v nemocničních zařízeních. Urologie je obor náročný jak intelektuálně – je kombinací interny, nefrologie a chirurgie –, tak fyzicky. Na klinice jsou nároky ještě podstatně vyšší. To se všeobecně ví, a proto pracovat u nás „Na Karlově“ příliš netáhne. Finanční motivace zní spíše jako vtip, a tak nezbývá než osobní příklad. Tady je to také problém, protože např. hrdost na to, že pracuji na „slovutném“ pracovišti, zejména těm mladším moc neříká. Přesto se nám díky úsilí celého managementu kliniky daří držet pohromadě vysoce kvalitní kolektiv, ve kterém je většina lékařů mladších 40 let. Nesmím zapomenout, že podstatnou částí naší party jsou i kvalitní zdravotní sestry, bez jejichž zázemí bychom se mohli „jít klouzat“.

Kromě léčebné péče se soustředíte i na pregraduální a postgraduální vzdělávání. Jak se výuka mediků a mladých lékařů změnila za posledních 30 let? Zůstává stále základem práce s pacientem v reálných podmínkách, u lůžka, na ambulanci či operačním sále, nebo při ní využíváte i moderní výukové pomůcky?

Pokud se týká mediků, tam se opravdu mnohé změnilo. Máme např. již zmíněný simulátor, výuku máme zpracovanou v elektronické formě, používáme audiovizuální techniku, k dispozici je e-learning, máme také kameru v operační lampě na jednom operačním sále s možností přenosu do posluchárny, ale jsou zde rezervy. Velkou brzdou, zvláště praktické výuky, je velký počet posluchačů, který zdaleka neodpovídá „propustnosti“ kliniky. Tady toho mnoho nenaděláme. Chtěli bychom do budoucna rozšířit škálu simulátorů a nabídnout některé atraktivní kapitoly urologie formou nepovinných přednášek. Největší problém je personální. Učit nikdo nechce, hlavně proto, že finanční hodnocení ve VFN je mnohem přitažlivější a akademická kariéra neperspektivní.

V postgraduálu vzhledem k disperzi z IPVZ i na fakulty a ČLK stagnujeme. Negativní dopad mělo i dlouhodobé, ne zcela vyjasněné a několikrát měněné akreditační řízení. Jsem jednoznačně přesvědčen, že většina kateder IPVZ dokázalo udržet úroveň na vyšším stupni, než je tomu dnes. Je to roztříštěné, nesystematické, a pokud není kontinuální vzdělání povinné, i nemotivující.

Jak využití simulátorů hodnotí sami studenti?

Je to pro ně nová kvalita, hodnotí to pozitivně, ale zase – při vysokém počtu studentů si toho během stáže moc neužijí.

Před časem se mnoho hovořilo o vytvoření univerzitních nemocnic. Jak by podle vás takové pracoviště mělo vypadat?

Univerzitní nemocnice, tedy zdravotnická zařízení nejvyšší kvality, kde jsou soustředěni špičkoví odborníci, kteří umějí nejen diagnostikovat a léčit, ale i učit, jsou jedinou možností, jak dosavadní neutěšenou situaci změnit. Vezměte si to absurdum, že já sám mám tři zaměstnavatele (lékařskou fakultu, nemocnici a IPVZ), a tím pádem i tři šéfy. Všem vyhovět je opravdu někdy velmi těžké. O úvazcích a na hlavu postaveném platovém hodnocení ani nemluvě.

Univerzitní nemocnice by měly být nejen personálně, ale také materiálně špičkou medicíny. Bez určité samostatnosti – zřizovatelem by měla být vysoká škola – a financování z více zdrojů to asi nepůjde. V současné době fakultní nemocnice živoří, protože ministerstvo preferuje jiná pracoviště, a přitom má na ně stejný ekonomický metr jako na ostatní. A to i přesto, že se zde soustřeďují ti nejtěžší pacienti, že musíme při naší práci učit, což je např. při operaci časově náročnější, neustále být up-to-date a ještě vědecky pracovat. U nás ve VFN k tomu přistupuje i trvalá existenční nejistota, panující vzhledem k její historické a stavební unikátnosti a atraktivnosti lokality.

Jak můžete medikům o něčem přednášet, třeba o robotu, když to sami znáte jen z přednášek a knih. Těch příkladů by bylo více a člověk se někdy diví, jak to vůbec může fungovat.

Většina zainteresovaných, včetně samotných pacientů, se shoduje v tom, že české zdravotnictví vyžaduje nějakou změnu. Názory se různí v tom, jaká by měla být. Co by podle vás našemu zdravotnictví prospělo nejvíce?

Změnu určitě potřebuje, ale odpověď, jaká změna by to měla být, není lehká, neboť nikde na světe neexistuje systém zdravotnictví, který by všestranně vyhovoval. Zdravotnictví je zvláštní „komoditou“, kde se pouze tržní mechanismus nedá uplatnit. My trpíme také politickou nestabilitou, která u nás panuje, takže každá vláda ruší rozhodnutí vlády předchozí a začíná s něčím novým.

Chybí dlouhodobá koncepce zdravotnictví, která musí být konsensem všech alespoň parlamentních stran. Je to vděčné politické a mediální téma, které nutně potřebuje skutky a ne jen blábolení a experimenty. Musí zde přestat kamarádíčkování a lobbování, např. proslulé „porcování medvěda“, které vedou k naprosto neodůvodnitelným „minelám“. Národu se musí jasně říci, co chceme, a především, na co máme. Na základě toho definovat, co je standard, a zavést „připojištění“ pro nadstandardní služby. Pokud se to udělá na začátku volebního období, nemusí jít o politickou sebevraždu. Přece když mám na trabanta, nemohu chtít mercedes! Stejně tak všichni nemohou jezdit do práce vlastním autem, většina používá hromadnou dopravu. Tak proč by třeba všichni měli mít nárok na bezplatnou laparoskopickou cholecystektomii, když to jde i otevřenou operací, která je levnější? Musíme také skoncovat s bludem, že za zdraví občanů je zodpovědný stát, a ne oni sami. Není také donekonečna možné chtít od zdravotníků, aby pracovali za jakýchkoli podmínek, a musí se podstatně zvýšit jejich společenské postavení, jak je tomu v ostatních státech EU. Nelze ani trvale suplovat všechny nešvary v našem zdravotnictví na úkor ohodnocení práce zdravotníků, kteří u nás představují jednu z nejlevnějších kvalifikovaných pracovních sil.

Víte o nějakých konkrétních zemích, kde by odpovědní činitelé mohli čerpat inspiraci?

Nevím, ale bez koncepce alespoň na deset let, bez konsensu napříč širokým politickým spektrem a bez spolupráce se skutečnými odborníky, jimiž nemohou být pouze ekonomové,  to určitě nepůjde.

Chybí však politická vůle. Mimochodem, stal se někdy třeba náměstkem našeho ministra zdravotnictví některý z úspěšných ředitelů velkých nemocnic? Já o tom nevím…

Zdroj: