Ústecké Diabetologické centrum pořádalo 3. ročník Pátkova diabetologického dne
Krajský seminář, který nese jméno MUDr. Františka Pátka, dlouholetého primáře interního oddělení a významného podporovatele rozvoje diabetologie v Ústeckém kraji, se konal 10. září 2026 v ústeckém zámečku Větruše. Lékařskou část akce pořádala vedoucí lékařka ústeckého diabetologického centra MUDr. Lucie Radovnická, Ph.D. Odborný program, jehož byla také odborným garantem, byl bohatě zastoupen lékařskými kapacitami nejen z oboru diabetologie, ale také infektologie, pediatrie a kardiologie. Ústecké diabetologické centrum klade velký důraz také na vzdělávání sester v oblasti edukace pacientů. Součástí sesterské části, kterou připravila staniční sestra Marcela Nemejtová, byl proto i workshop, během kterého se sestry mohly seznámit s předepisováním senzorů, péčí o nohy diabetiků a základním ošetřením v ambulantní péči a tipy a triky při redukci hmotnosti u DM2T.
Diabetes a infekce bez zažitých mýtů
„Pacienti s diabetem mají přibližně dvakrát až čtyřikrát vyšší riziko hospitalizace kvůli infekci než běžná populace. Častěji se u nich objevují pneumonie, pyelonefritidy, osteomyelitidy a infekce měkkých tkání dolních končetin. Vyšší riziko však neznamená, že každý diabetik musí být automaticky považován za imunokompromitovaného pacienta,“ upozornil MUDr. Hynek Bartoš, Ph.D., přednosta Kliniky infekčních nemocí 3. LF UK a FN Bulovka.
Diabetes ovlivňuje kožní a střevní mikrobiom, bariérové funkce i vrozenou a adaptivní imunitu. Významnou roli hraje glykemická kompenzace. S rostoucí glykémií a hodnotou glykovaného hemoglobinu klesá například fagocytární aktivita makrofágů, která se po zlepšení kompenzace může obnovit. Např. britská studie ukázala, že dobře kompenzovaní diabetici měli přibližně dvojnásobné riziko infekce oproti osobám bez diabetu, zatímco u špatně kompenzovaných pacientů s DM1T bylo až osminásobné. Zvýšené je rovněž riziko tuberkulózy. Normoglykémie proto zůstává žádoucím cílem, je ale třeba snažit se jí dosahovat s ohledem na klinickou situaci. Studie NICE‑SUGAR u pacientů v intenzivní péči neprokázala při těsné kontrole glykémie snížení mortality ani výskytu infekcí, zato potvrdila vyšší riziko hypoglykémie.
Diabetes není důvodem pro širší ani delší antibiotickou léčbu
„Přestože mají diabetici vyšší riziko infekce vyvolané multirezistentními bakteriemi, samotný diabetes není důvodem k empirickému nasazení širokospektrých antibiotik ani k prodlužování léčby. Při volbě terapie je třeba zohlednit především dřívější kolonizaci či infekci multirezistentním mikroorganismem, antibiotika užívaná v posledních měsících, nedávnou nebo dlouhodobou hospitalizaci, pobyt na jednotce intenzivní péče a závažnost aktuální infekce,“ uvedl MUDr. Bartoš a doplnil, že stejně tak se nemá léčit ani asymptomatická bakteriurie; výjimku představují těhotné ženy a pacienti před urologickým výkonem spojeným s předpokládaným porušením sliznice močových cest.
Infekce diabetické nohy je klinická diagnóza
Samotný defekt na noze ani pozitivní kultivační nález nejsou automatickou indikací k antibiotické léčbě, protože infekce diabetické nohy je především klinickou diagnózou a hodnota CRP má pouze podpůrný význam. Pro infekci svědčí přítomnost alespoň dvou místních známek, mezi něž patří erytém, zvýšená teplota, otok či indurace, bolestivost a hnisavá sekrece. U lehkých infekcí bez významných celkových příznaků obvykle postačuje léčba zaměřená na grampozitivní původce, zejména streptokoky a stafylokoky, zatímco u středně těžkých a těžkých infekcí je zpravidla nutné pokrýt také gramnegativní bakterie a anaeroby. Antibiotika, jako jsou amoxicilin s kyselinou klavulanovou, ampicilin se sulbaktamem nebo piperacilin s tazobaktamem, již působí proti většině klinicky významných anaerobů, proto k nim není nutné rutinně přidávat metronidazol.
Očkování chrání také před kardiovaskulárními komplikacemi
Důležitou součástí prevence je očkování proti chřipce, pneumokokovým infekcím, hepatitidě B a herpes zoster. Očkování proti chřipce snižuje nejen riziko závažného průběhu infekce, hospitalizace a potřeby umělé plicní ventilace, ale může omezovat také výskyt kardiovaskulárních příhod, protože chřipka podporuje zánětlivé změny endotelu a protrombotický stav. Proočkovanost české rizikové populace však nedosahuje ani 25 procent a u diabetiků starších 65 let je dokonce nižší než v celkové seniorské populaci.
Glifloziny nezvyšují významně riziko močových infekcí
Přestože glifloziny vyvolávají glykosurii, dostupná data nepotvrzují, že by jejich užívání významně zvyšovalo riziko běžných nebo závažných bakteriálních infekcí močových cest. Léčba je však spojena s vyšším výskytem mykotických infekcí genitálu.
„Diabetes sice zvyšuje náchylnost k infekcím a jejich závažnému průběhu, léčebný postup se však musí řídit konkrétním klinickým stavem; dobrá glykemická kompenzace, uvážlivé používání antibiotik, správné posouzení diabetické nohy a aktivní podpora očkování mohou infekční riziko podstatně snížit,“ shrnul MUDr. Bartoš.
Gestační diabetes: správný screening a uvážlivé využití senzorů
„V nejbližších letech lze očekávat nárůst počtu těhotných žen s DM1T. Pediatrická data totiž ukazují, že jeho výskyt se v posledních desetiletích zvyšuje, a ženy, kterých se toto onemocnění týká, postupně vstupují do reprodukčního věku. Výskyt gestačního diabetu se naproti tomu prakticky nemění a dlouhodobě se pohybuje kolem 14 procent,“ uvedla MUDr. Hana Krejčí, Ph.D., z III. interní kliniky 1. LF UK a VFN Praha.
Screening gestačního diabetu probíhá ve dvou fázích. V prvním trimestru se vyšetřuje glykémie nalačno. Pokud je normální, následuje mezi 24. a 28. týdnem těhotenství druhá fáze zahrnující laboratorní glykémii nalačno a následně orální glukózový toleranční test. Diagnózu potvrzuje opakovaně zvýšená glykémie nalačno nebo překročení kterékoli diagnostické hodnoty při oGTT. Ženy s nekomplikovaným gestačním diabetem mohou být sledovány v běžné diabetologické ambulanci, pacientky s komplikovaným průběhem nebo pregestačním diabetem mají být odeslány do specializovaného centra.
Kontinuální monitoring u gestačního diabetu zatím nelze doporučit plošně
„Glukózové senzory nabízejí podrobnější pohled na průběh glykémie než měření glukometrem. Přesto zatím nemáme dostatek důkazů, že jejich plošné používání u žen s gestačním diabetem zlepšuje výsledky těhotenství,“ uvedl MUDr. Ondřej Krystyník, Ph.D., z III. interní kliniky LF UP a FN Olomouc.
Riziko těhotenských a novorozeneckých komplikací stoupá s glykémií kontinuálně, bez jednoznačné prahové hodnoty. Diagnostická kritéria gestačního diabetu proto byla stanovena na úrovni spojené přibližně s 1,75násobně vyššími odds vybraných nepříznivých výsledků. Léčebnými cíli jsou glykémie nalačno < 5,3 mmol/l a dvě hodiny po jídle < 6,7 mmol/l. Jejich dosažení snižuje riziko makrosomie a závažných perinatálních komplikací, není však jisté, zda jsou tyto cíle optimální, nebo zda by mohly být přísnější, či naopak mírnější.
Kontinuální monitoring glykémie (CGM) se stal standardem u DM1T, a to včetně těhotných žen s pregestačním diabetem. U gestačního diabetu však nejsou výsledky jednoznačné, což ukázala například randomizovaná studie GRACE. Ta porovnávala průběh a výsledky těhotenství u žen s gestačním diabetem, které používaly buď CGM, nebo standardní selfmonitoring pomocí glukometru. Ve skupině používající senzory se narodila čtyři procenta dětí velkých vzhledem ke gestačnímu věku (LGA), zatímco ve skupině se standardním měřením glukometrem činil jejich podíl deset procent.
„Na první pohled se tedy zdá, že jde o přesvědčivé výsledky studie, které by mohly podpořit zavedení senzorů u všech žen s gestačním diabetem. Studie má však také několik háčků. Ačkoli se mezi oběma skupinami výrazně nelišily ukazatele kompenzace, nebyl zaznamenán rozdíl v růstu plodu. Navíc byl ve skupině s CGM numericky vyšší, nikoli však statisticky významně vyšší, výskyt plodů malých vzhledem ke gestačnímu věku,“ řekl MUDr. Krystyník s tím, že jedním z možných vysvětlení tohoto zjištění by mohla být příliš intenzivní farmakoterapie (50 % žen kontrolovaných glukometrem a 60 % žen používajících senzory) a snaha snížit glykémii na hodnoty, které již nemusely být pro vývoj plodu optimální.
Kontinuálním monitoringem u přibližně 1 220 žen s gestačním diabetem se také zabývala metaanalýza 11 studií z posledních let. Ukázala, že ženy používající senzory měly větší pravděpodobnost přiměřeného hmotnostního přírůstku v těhotenství. Metaanalýza však neprokázala významné zlepšení základních ukazatelů kompenzace, včetně glykovaného hemoglobinu, ani snížení výskytu závažných těhotenských a perinatálních komplikací. Potvrdila tak, že výsledky dosavadních studií nejsou jednoznačné a síla důkazů zatím nepostačuje k plošnému doporučení kontinuálního monitorování všem ženám s gestačním diabetem.
„Kontinuální monitoring by nám mohl v budoucnu pomoci již v diagnostice gestačního diabetu, zatím však nadále platí standardní diagnostická kritéria založená na glykémii nalačno a výsledcích oGTT. Uvítali bychom také možnost nabídnout senzory pacientkám bezprostředně po edukaci, abychom získali podrobnější přehled o individuálním průběhu glykémie. Při respektování současných doporučení a úhradových kritérií lze však hrazený kontinuální monitoring využít zpravidla až po zahájení farmakologické léčby inzulinem nebo metforminem. Tehdy může pojišťovna uhradit jeho časově omezené použití, které umožní zmapovat glykemický profil pacientky a lépe individualizovat další léčbu,“ vysvětlil MUDr. Krystyník.
Nejmenší děti potřebují technologie i silný diabetologický tým
Moderní technologie zásadně proměnily léčbu nejmenších dětí s DM1T. Jak připomněl MUDr. Jaroslav Škvor, CSc., z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, jeho pracoviště začalo používat inzulinové pumpy u malých dětí již v roce 1994. Rodiče tehdy oceňovali menší počet vpichů, variabilnější stravování a větší pocit bezpečí při prevenci hypoglykémií. Děti si na pumpy zpravidla dobře zvykly a první rodiny se nechtěly vracet k aplikaci inzulinu pery.
Vývoj péče zachycují data české národní databáze dětského diabetu ČENDA. Počet evidovaných pacientů vzrostl mezi lety 2013 a 2025 přibližně ze 2 000 na více než 4 000. Výrazné zlepšení kompenzace následovalo zejména po zavedení CGM; průměrná hodnota glykovaného hemoglobinu u malých dětí na pumpě se v období let 2014–2025 snížila přibližně ze 64 na 45 mmol/mol,“ uvedl MUDr. Škvor a zároveň dodal, že samotná pumpa ale lepší výsledky automaticky nezaručuje. Rozhodující je vhodná volba technologie, kvalitní edukace a dlouhodobá spolupráce rodiny s diabetologickým týmem. Zásadní postavení mají zkušené edukační sestry, které by měly mít odpovídající kompetence také k praktickým úpravám léčby.
Na specifická úskalí upozornila MUDr. Lucie Štichová z téhož pracoviště: „Kojenci a batolata mají velmi nízkou potřebu inzulinu, malou kožní plochu a tenké podkoží. Sety se mohou při pohybu či převlékání strhávat a u dětí v plenkách také znečistit. Důležitá je také rotace míst, ochrana kůže a šetrné zavádění kanyl. U některých pacientů se objevuje lipodystrofie vyžadující změnu inzulinu či kanyly, případně dočasný návrat k injekční léčbě,“ vysvětlila.
„Dalším specifikem je nastavení pumpy, které se u dětí musí průběžně přizpůsobovat růstu, spánku, stravování a dennímu režimu. U batolat tvoří bazální inzulin zpravidla jen 20–30 procent celkové denní dávky, někdy je nutné využít ředěný inzulin, mimořádně nízké mikrodávky nebo přerušované podávání bazálu,“ zdůraznila MUDr. Štichová, podle níž je obtížné také načasování bolusu, protože nelze předvídat, kolik dítě sní. Praktickým kompromisem může být podání části dávky před jídlem a doplnění podle skutečně přijatého množství. Nejmenší děti mají malé zásoby glykogenu, nedokážou popsat příznaky hypoglykémie a jejich pohyb je nepředvídatelný. Péče proto znamená nepřetržitou zátěž pro rodiče, často spojenou se spánkovým deficitem. Cílem není jen dobrá glykemická kompenzace, ale také normální vývoj dítěte a zachování fungující rodiny.
Senzory u DM2T je třeba volit individuálně
„Od roku 2026 se možnosti úhrady CGM rozšířily také pro pacienty s DM2T. Nejsilnější důkazy podporují její používání u pacientů léčených intenzifikovaným režimem nebo bazálním inzulinem. Přibývají rovněž data pro diabetiky bez inzulinové léčby a pro krátkodobou profesionální monitoraci,“ uvedl MUDr. Leoš Kolár z Nemocnice Děčín.
CGM umožňuje odhalit hypo‑ a hyperglykémie, bezpečněji upravit terapii a názorně ukázat vliv stravy, pohybu a dalších režimových opatření. Pacient se tak může aktivněji zapojit do léčby. Překážkou bývá odmítání technologie, nesprávné používání, kožní reakce, technická náročnost nebo zahlcení alarmy. Pokud pacient na data nereaguje, samotné nošení senzoru kompenzaci nezlepší.
Kvalitu systému nelze posuzovat pouze podle hodnoty MARD (mean absolute relative difference). Důležitá je robustnost klinických dat, přesnost v různých pásmech glykémie, možné interference a především to, zda je senzor schválen jako neadjunktivní, tedy zda lze podle jeho údajů přímo rozhodovat o léčbě bez potvrzení glukometrem.
V ambulanci je podle MUDr. Kolára vhodné znát alespoň dva až tři systémy a pacientovi před dlouhodobou preskripcí umožnit vyzkoušet různé varianty. Podstatné faktory představuje způsob aplikace, spolehlivost signálu, možnosti kalibrace, nastavení alarmů, přehlednost aplikace i dostupnost servisu. Klíčovou roli má opět edukace a zapojení diabetologické sestry.
Proč bychom se měli zabývat agonisty receptoru pro GLP‑1 také u pacientů s diabetem 1. typu?
Tématu analog GLP‑1 u DM1T se věnovala MUDr. Kristina Kordíková z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. V posledních letech tyto léky zásadně změnily léčbu obezity a již delší dobu se uplatňují také u DM2T. Výsledky klinických studií přitom naznačují, že mohou přinášet určité výhody i pacientům s DM1T, neboť populace těchto pacientů přibývá na hmotnosti podobně jako běžná populace. Stále častěji se proto setkáváme s takzvaným dvojitým diabetem (double diabetes), tedy s rozvojem inzulinové rezistence u pacientů s dlouhodobým diabetem 1. typu. Také u nich narůstá výskyt obezity a metabolického syndromu. Současně mají vyšší kardiovaskulární riziko a výraznější chronickou zánětlivou aktivitu, proto je nutné zaměřit se také na prevenci kardiovaskulární morbidity a mortality. Jejich riziková zátěž je navíc vzhledem k časnému začátku onemocnění dlouhodobá a kumulativní.
Určitým limitem intenzifikované inzulinové terapie je skutečnost, že dosažení dobré kompenzace může vyžadovat vyšší dávky inzulinu. Inzulin však má anabolický účinek, a může proto podporovat nárůst tělesné hmotnosti. Snaha o těsnou kompenzaci zároveň může zvyšovat riziko hypoglykémie.
„Nabízí se otázka, jak mohou agonisté GLP‑1 účinkovat při absenci funkčních beta buněk. Jedním z mechanismů je ovlivnění alfa buněk a potlačení sekrece glukagonu, které vede ke snížení jaterní produkce glukózy, glukoneogeneze i glykogenolýzy. Dalším přínosem je zpomalení vyprazdňování žaludku, díky němuž dochází k oploštění postprandiální glykemické křivky a lepšímu sladění vstřebávání živin s nástupem účinku inzulinu, zejména pokud pacienti nečasují prandiální bolusy optimálně. Agonisté GLP‑1 navíc působí na centra regulace příjmu potravy v hypotalamu, navozují pocit sytosti a snižují energetický i sacharidový příjem,“ vysvětlila MUDr. Kordíková.
Klinický přínos se projevuje ve třech hlavních oblastech: pacienti dosahují nižší hodnoty glykovaného hemoglobinu, redukují tělesnou hmotnost a potřebují nižší celkovou denní dávku inzulinu. Nejvýraznější pokles dávky se obvykle týká prandiálních bolusů, což dále přispívá ke zlepšení metabolické situace. V letošním roce publikovaná práce Xu et al. v časopise Nature Medicine, využívající emulaci cílové studie u 174 678 pacientů s DM1T, ukázala, že zahájení léčby agonisty GLP‑1 bylo spojeno přibližně s 15% snížením rizika závažných kardiovaskulárních příhod a s 19% snížením rizika terminálního stadia onemocnění ledvin.
Běžné nežádoucí účinky agonistů GLP‑1 jsou přítomny i u pacientů s DM1T, u nichž mohou mít některá specifika. Gastrointestinální obtíže mohou například odhalit nebo zhoršit dosud nerozpoznanou diabetickou gastroparézu, případně znesnadnit rozpoznání počínající diabetické ketoacidózy. Určitou obavou zůstává diabetická, případně euglykemická ketoacidóza. Při rychlém a nedostatečně kontrolovaném snižování tělesné hmotnosti může docházet k nežádoucímu úbytku svalové hmoty, u starších pacientů až k rozvoji sarkopenie. Tento aspekt je třeba sledovat zvláště pečlivě, protože přesné věkové hranice pro používání agonistů GLP‑1 u DM1T zatím nejsou stanoveny.
Základem prevence komplikací je správný výběr pacienta. Vhodným kandidátem je především pacient s DM1T a nadváhou nebo obezitou, který je motivovaný, dobře edukovaný, spolupracující a ideálně používá CGM. Neměl by mít v nedávné anamnéze diabetickou ketoacidózu; zároveň musí rozumět jejím rizikům, umět rozpoznat varovné příznaky a být schopen změřit si ketolátky. Pomocným kritériem může být také vysoká celková denní dávka inzulinu, nejde však o nezbytnou podmínku léčby.
Jak GLP‑1 RA vstoupily do kardiologie
„Kardiologická prevence se již nemůže omezovat pouze na snižování LDL cholesterolu, krevního tlaku, glykémie a trombotického rizika. Významnou součástí reziduálního kardiovaskulárního rizika je patologická viscerální adipozita, jejíž léčbu zásadně proměnili agonisté GLP‑1,“ uvedl MUDr. Jozef Jakabčin, Ph.D., Kardiologie na Bulovce, s.r.o., Praha. „I přes důsledné ovlivnění tradičních kardiovaskulárních rizikových faktorů přibývá pacientů se srdečním selháním a jednou z hlavních příčin této situace je rostoucí výskyt obezity.“
Česká republika patří v mezinárodním srovnání mezi země s vysokou prevalencí tohoto onemocnění a prognózy nejsou příznivé. Odhaduje se, že v roce 2050 bude nadváhou nebo obezitou trpět téměř 60 procent dospělé světové populace. Obezita přitom nepředstavuje pouze nadměrné množství tukové tkáně, ale dlouhodobě poškozuje celý organismus. Ve starší studii pacientů s morbidní obezitou přesahovala při jejím trvání 20 let prevalence srdečního selhání 70 procent. S obezitou souvisí také rostoucí výskyt demence, zejména vaskulární, mikrovaskulárního poškození a chronického onemocnění ledvin, které může postupovat do pokročilých stadií.
„Angry fat“ jako metabolicky nepříznivý faktor
„U obézních pacientů je přítomen tzv. ‚angry fat‘, zánětlivě aktivní tuková tkáň, která podporuje systémový zánět postihující cévy, jednotlivé orgány i centrální nervový systém. Ideální by byl metabolicky příznivý ‚happy fat‘, který by mohl mít určitý ochranný účinek a podílet se na takzvaném paradoxu obezity. U těchto pacientů však pozorujeme pravý opak – zánětlivě aktivní adipozitu, která přispívá k rozvoji srdečního selhání i dalších komplikací,“ zdůraznil MUDr. Jakabčin.
Od roku 2016 se začaly objevovat studie ověřující, zda lze podáním léčiva, které snižuje množství a aktivitu tohoto „angry fat“, skutečně ovlivnit také kardiovaskulární riziko. A ukazuje se, že patologickou adipozitu lze cíleně léčit. Průlomovou byla v tomto kontextu studie SELECT, která prokázala, že podávání semaglutidu pacientům s nadváhou nebo obezitou bez diabetu a s již přítomným kardiovaskulárním onemocněním významně snižuje výskyt závažných kardiovaskulárních příhod. Následné analýzy této studie dále ukázaly široký metabolický účinek léčby, včetně příznivého ovlivnění krevního tlaku a lipidového profilu. Výraznější přínos byl pozorován zejména u pacientů, kteří do studie vstupovali se známkami systémového nízce intenzivního zánětu. Zánět se tak ukázal nejen jako marker patologické adipozity, ale také jako významný rizikový faktor. Zatím však není k dispozici jediný spolehlivý ukazatel, podle něhož by bylo možné tento zánětlivě aktivní „angry fat“ přesně identifikovat. Současně byl pozorován pokles koncentrace BNP, tedy biomarkeru používaného při diagnostice a sledování srdečního selhání.
Zajímavá je také práce publikovaná v srpnu 2026, která se zabývala konzumací alkoholu. Ukázala, že pacienti léčení agonisty GLP‑1 měli menší chuť na alkohol, dokázali déle abstinovat a jejich celková spotřeba alkoholu klesla (výchozí konzumace 90 g alkoholu). Ukazuje se tedy, že agonisté GLP‑1 mohou příznivě ovlivňovat celou řadu systémových problémů, na něž dříve neexistovala účinná léčba.
Praktický postup při zahájení léčby GLP‑1 RA
„Každý pacient podstoupí kompletní kardiologické vyšetření a analýzu tělesného složení metodou InBody. Následně je podrobně poučen a odchází domů, aniž by v tento den dostal lék. Nejprve musí získat informace o správné výživě, dostatečné hydrataci, vhodné pohybové aktivitě a silovém tréninku. Konečné rozhodnutí o zahájení léčby je potom na něm. Pacienta informujeme o očekávaných přínosech i možných nežádoucích účincích. Používáme indikační protokol a seznam vylučovacích kritérií. Nakonec ho seznámíme také s cenou léčby, což bývá pro řadu nemocných rozhodující. Další praktickou zásadou je začínat velmi nízkou dávkou,“ představil stručně zahájení léčby MUDr. Jakabčin s tím, že platí jednoduché pravidlo: začněte nízkou dávkou a postupujte pomalu.
Pro tuto léčbu zatím není jednoznačně validovaný cílový ukazatel srovnatelný například s cílovou hodnotou LDL cholesterolu pod 1,4 mmol/l. Nelze proto pacientovi slíbit, že určitý procentuální úbytek hmotnosti automaticky znamená odstranění kardiovaskulárního rizika. Je známo, že pacienti, kteří snížili hmotnost alespoň o deset procent, měli větší klinický přínos, tento vztah však nebyl ve všech studiích stejný.
Léčba důsledků obezity vs. zacílení na patologickou adipozitu
Kardiologové se dříve zaměřovali především na léčbu důsledků obezity. Dnes je snahou ovlivnit také samotnou patologickou adipozitu, která stojí na počátku řady kardiovaskulárních, metabolických a renálních komplikací. Budoucnost je v tomto směru velmi slibná.
Farmakoterapie obezity se rozšiřuje, limitem zůstává cena a ztráta svalové hmoty
„Farmakoterapie obezity dnes dokáže navodit úbytek hmotnosti blížící se výsledkům bariatrické chirurgie. Léčba však musí být dlouhodobá a doplněná úpravou stravy, silovým tréninkem, péčí o psychické zdraví a dostatkem spánku,“ zdůraznila MUDr. Barbora Yassin z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.
Antiobezitika v Česku nejsou standardně hrazena z veřejného zdravotního pojištění, některé pojišťovny však nabízejí omezené příspěvky. Při výběru léčby je proto nutné zohlednit, zda ji pacient dokáže financovat dlouhodobě. Po vysazení se často vrací podstatná část ztracené hmotnosti, převážně ve formě tuku, zatímco obnova svalové hmoty je obtížná. Dalšími limity jsou gastrointestinální nežádoucí účinky, kvůli nimž léčbu ukončuje přibližně pět až osm procent pacientů, a úbytek beztukové hmoty. Při rychlém hubnutí může beztuková hmota tvořit 25–40 procent celkového poklesu, proto je zásadní dostatečný příjem bílkovin a silový trénink.
Blízkou budoucnost podle MUDr. Yassin představují perorální semaglutid a orforglipron. Ve vývoji je kombinace semaglutidu s amylinovým analogem kagrilintidem, která ve studiích dosáhla úbytku hmotnosti přes 20 procent. Trojitý agonista retatrutid ovlivňující receptory GLP‑1, GIP a glukagon vedl k poklesu až o 28 procent. Survodutid může vedle obezity nalézt uplatnění také u metabolické steatohepatitidy. Vzdálenější perspektivou jsou inhibitory myostatinu, které by během hubnutí mohly chránit svalovou hmotu.
Diabetiků v populaci přibývá a diabetologie nabývá na významu. Seminář potvrdil obrovský rozvoj tohoto oboru, který s sebou přináší velké výzvy, progres a potřebu takových akcí i do budoucna.