Ustekinumab a etanercept v léčbě psoriázy
Vzhledem k tomu, že hlavní roli v patogenezi psoriázy hrají prozánětlivé cytokiny, zejména tumor nekrotizující faktor alfa (TNFα) a interleukiny 12 a 23 (IL‑12 a IL‑23), vysoká účinnost biologické léčby blokující tyto cytokiny není překvapením. Z komparativních klinických hodnocení byla provedena klinická studie hodnotící účinnost systémové terapie methotrexatem oproti biologickému léčivu adalimumab.
Podařilo se v ní prokázat superioritu adalimumabu v 16týdenní léčbě psoriázy. Dosud však neexistuje dostatek údajů, které by hodnotily poměr přínosů a rizik jednotlivých biologických přípravků vůči sobě navzájem. Teprve nedávno byly v NEJM (The New England Journal of Medicine) publikovány výsledky klinické studie ACCEPT (the phase III Active Comparator [CNTO 1275/Enbrel] Psoriasis Trial), nabízející srovnání dvou biologických přípravků v léčbě středně těžké až těžké psoriázy. Jejím cílem bylo zhodnotit a porovnat účinnost a bezpečnost etanerceptu (inhibitoru TNFα) oproti ustekinumabu (blokátoru IL‑12 a IL‑23). J
de o rozsáhlou studii, která probíhala v 67 zemích světa, účastnilo se jí 903 pacientů se střední až těžkou psoriázou (klasifikovanou podle škály PASI – Psoriasis Area and Severity Index), tj. se skóre 12 a více, a s postižením alespoň 10 % plochy těla. Další podmínkou účasti v ní byla nedostatečná odezva, nesnášenlivost nebo kontraindikace alespoň jednoho z konvenčních léčiv – například methotrexatu, cyklosporinu nebo psoralenu s UV‑A zářením. Účastníci studie byli náhodně rozděleni do tří léčebných skupin. První skupina dostávala ustekinumab v dávce 45 mg v týdnu 0 a v týdnu 4, druhá skupina ustekinumab v dávce 90 mg v týdnu 0 a v týdnu 4, třetí skupina byla léčena etanerceptem v dávce 50 mg dvakrát týdně po dobu dvanácti týdnů.
Primárním parametrem účinnosti byl podíl pacientů s alespoň 75% zlepšením dle PASI indexu v týdnu 12, sekundárním parametrem účinnosti byl podíl pacientů, kteří podle hodnocení zkoušejícím lékařem dosáhli stavu s minimálním nebo žádným viditelným projevem onemocnění na kůži. Bezpečnost léčby byla hodnocena standardně – jednak podle nahlášených nežádoucích příhod v průběhu léčebné periody, jednak pomocí sledování laboratorních parametrů – biochemického a hematologického vyšetření.
Primárního parametru účinnosti dosáhlo 67,5 % pacientů užívajících 45 mg ustekinumabu, 73,8 % pacientů užívajících 90 mg ustekinumabu a 56,8 % pacientů léčených etanerceptem. Sekundárního parametru účinnosti pak dosáhlo 65,1 % pacientů léčených 45 mg ustekinumabu, 70,6 % pacientů užívajících 90 mg ustekinumabu a 49,0 % pacientů, již byli léčeni etanerceptem. Pacienti s nedostatečnou léčebnou odezvou na etanercept byli po dvanácti týdnech této léčby převedeni na léčbu 90 mg ustekinumabu. Primárního parametru účinnosti se u nich dosáhlo po dalších dvanácti týdnech léčby ve 48,9 %, a u 23,4 % pacientů došlo dokonce k více než 90% zlepšení podle škály PASI.
Při hodnocení bezpečnosti byly počty i povaha nežádoucích účinků včetně vyhodnocení všech získaných laboratorních hodnot srovnatelné ve všech třech léčebných větvích, pouze u etanerceptu bylo nahlášeno více lokálních reakcí v místě vpichu. Souhrnně se jedna nebo více nežádoucích příhod vyskytlo u 66,0 % pacientů užívajících 45 mg ustekinumabu, u 69,2 % pacientů léčených 90 mg ustekinumabu a u 70,0 % pacientů, kteří byli léčeni etanerceptem, naprostá většina z nich však byla v kategorii nezávažných nežádoucích příhod.
Z výsledků studie ACCEPT, která nabízí krátkodobé přímé srovnání dvou biologických léčiv, vyplývá, že účinnost ustekinumabu v dávce 45 a 90 mg je superiorní nad vysokými dávkami etanerceptu. Bezpečnost obou přípravků se jeví jako srovnatelná. Méně frekventní dávkování ustekinumabu by také mohlo znamenat lepší compliance pacientů v důsledku menšího počtu injekčních aplikací.
Tato studie navíc poskytla další důkazy o klíčové roli prozánětlivých cytokinů v patogenezi psoriázy. Další úvahy o budoucích výzkumech a nových terapeutických strategiích by ve světle těchto okolností měly být cíleny především na buňky typu Th1 a/nebo Th17.
Zdroj: Medical Tribune