V mnohých ženách lékařkách to vře

Vaše anketa mezi medičkami a mladými lékařkami o diskriminaci kvůli pohlaví ukázala, že v českém zdravotnictví je určitý problém. Jak byste to, s čím se medičky a lékařky potýkají, pojmenovala?

Na lékařky dopadají předsudky, které jsou ve společnosti zakořeněné. Před 120 lety ženy nebyly lékařkami vůbec a dodnes se předpokládá, že lékař má být muž. I pacienti to tak vnímají. Lékařky jsou oslovovány „sestři“, někteří pacienti vyžadují mužského lékaře.

Některé ze zážitků popsaných v dotazníku byly učebnicovými příklady diskriminace. Opakují se popisy diskriminace při přijímacím pohovoru, nerovné pracovní podmínky a příležitosti. Jiné případy už definici diskriminace nenaplňují, ale jedná se o šikanu, projevy sexismu nebo nevhodné poznámky na pracovišti.

Už před anketou jste věděla, že k diskriminaci žen lékařek dochází. Co vás v anketě překvapilo?

Chtěla jsem napsat článek o diskriminaci lékařek z právního pohledu. Dotazník jsem na Facebooku zveřejnila proto, abych si ověřila, jestli to téma vůbec má smysl otevírat. Čekala jsem, že dostanu pět, deset odpovědí. Když jsem viděla, že se jich sešlo skoro osm set, byla jsem překvapená. Kromě zaškrtávacího dotazníku měly lékařky možnost napsat svými slovy svoje zkušenosti. Takových příběhů přišlo přes 160. To mě opravdu zaskočilo. V některých to asi bublalo už dlouho a potřebovaly se svěřit alespoň počítači.

Pročítala jsem těch 160 zkušeností a seděla jsem u toho s otevřenou pusou. Když jsem některé přečetla svému partnerovi, nechtěl tomu uvěřit. Uvědomila jsem si, že si to nemůžu nechat pro sebe.

Šokovalo mě, že to začíná už na fakultě. Že si dovolí veřejně známý profesor, uznávaná osobnost, dívkám v prvním ročníku říct, že jsou slepice, že medicína není pro ně, ať zůstanou u plotny a množí se… To je z mého pohledu hodně přes čáru. Nebo to, že se na přijímacím pohovoru v nemocnici uchazečky zeptají, jestli bere antikoncepci…

Netvrdím, že by můj dotazník vědecky změřil, jak častý problém je diskriminace kvůli pohlaví v českých nemocnicích. Ty autentické případy a jejich množství ale jasně ukazují, že to není ojedinělý, ale systémový problém.

Mají to mladé lékařky těžší než mladé právničky?

Určitě. Ptala jsem se kolegyň právniček, jestli věděly o tom, co lékařky prožívají. Byly z výsledků ankety šokované. Myslím, že v medicíně je případů diskriminace a sexistických poznámek více.

Může být diskriminace žen nebo sexistická atmosféra na pracovišti pro lékařky důvod odejít?

Součástí dotazníku byla otázka, jaký mají zkušenosti ženy s diskriminací nebo šikanou vliv na její rozhodnutí setrvat v nemocnici po atestaci. Nadpoloviční většina respondentek odpověděla, že to bude mít na jejich rozhodnutí vliv. Nechtějí kvůli tomu v nemocnici pracovat a chystají se odejít přinejmenším do soukromé sféry. Ty, které kvůli tomu odejít nehodlají, často připsaly poznámku, že to musí takzvaně skousnout, aby mohly dělat, co je baví.

V souvislosti s nedostatkem lékařů v nemocnicích se pořád řeší otázka platového ohodnocení. Přitom to není jediný faktor. V práci trávíme velké množství času a když se v práci necítíte dobře, když máte pocit, že se pořád musíte obhajovat, snažit se brát vše takzvaně s nadhledem… Jen si to představte. Když se žena ohradí proti nějaké sexistické nebo dotěrné poznámce, často slyší, že nemá smysl pro humor. Ne každý se chce celou kariéru tvářit, jaká je to ohromná legrace, když mu někdo řekne, že je slepice. To musí mít žena skutečně hroší kůži, aby to nevnímala.

V anketě si medičky a lékařky často stěžovaly na odrazování od chirurgických oborů. Někteří lékaři na to reagovali, že říct, že jsou některé obory vhodnější pro muže, není nic proti lékařkám. Že je to je to dobře míněná rada. Může to být vnímáno jako dobrá rada?

Pokud to někdo dobře podá, pak možná může. Rozdíl je, jestli člověk medičkám nebo mladým lékařkám řekne svůj názor, nebo jestli chce rozhodovat za ně. Neměla bych nic proti tomu, když lékař na praxi řekne medikům: kolegové, kolegyně, podle mě je chirurgie vhodnější pro muže, protože je fyzicky hodně náročná. Něco jiného je, když někdo na praxi řekne: vy na sál ani nechoďte, pro vás to není, protože jste žena. Je nutné nechat každému možnost volby.

Mnohem víc žen než mužů odchází na rodičovskou, to je pro zaměstnavatele určité riziko. Na druhou stranu riziko přímého postihu za diskriminaci je marginální. Nechovají se tedy zaměstnavatelé logicky, když přijmou radši muže?

Chápu těžkou situaci nemocnic, rozumím snaze organizačně zajistit chod oddělení. Ovšem i lékařky, které otevřeně řekly, že děti nechtějí, nám psaly o diskriminaci. Je to věc nastavení vnímání společnosti. I v tom, aby neodrazovala muže od toho, aby chodili na rodičovskou. Nemocnice by se také měly snažit co nejvíc usnadnit návrat do práce po rodičovské.

Ženy se málokdy ozvou proti diskriminaci. Změní se to? Mají se nemocnice připravit na spory tohoto druhu?

Je zjevné, že v mnohých ženách to vře. Ovšem až jejich pohár trpělivost přeteče, tak podle mě nebudou hromadně žalovat nemocnice, ale seberou se a odejdou. Nechce se jim to řešit. Z dotazníku vyplynulo, že mají obavu, že jim to uškodí, když se ozvou. Soudní spory v těchto věcech jsou běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem a atmosféru na pracovišti nezlepší. Inspektorát práce může udělit pokutu, ale nevím o tom, že by to bylo využíváno. Řešením je tedy z pohledu lékařek odchod mimo obor, odchod do soukromé praxe nebo odchod do zahraničí.

Jaké je tedy hlavní riziko pro nemocnici, ve které je diskriminační atmosféra vůči ženám?

Riziko je ztráta lékařek. Může to mít celospolečenské dopady. Prohlubuje to nedostatek lékařů v nemocnicích. Vzroste už tak enormní zatížení přesčasy těch lékařů, kteří tam zůstanou, a v důsledku nebude, kdo by nás ošetřoval.

Co byste vzkázala lékařům nebo manažerům v nemocnicích, kteří jsou přesvědčeni, že jejich pracoviště nebo jejich nemocnice se to netýká?

Stačí, když se zeptají svých kolegyň. Myslím přátelsky, ne konfrontačně. Možná při takovém rozhovoru může muž zjistit, že sám má někdy nevhodné poznámky, i když si to třeba neuvědomuje a nemyslí to špatně. Některé poznámky na pracoviště nepatří ani v žertu. Nemocnice by mohly projevit snahu tento problém řešit a umožnit lékařkám anonymně sdělit zkušenost s diskriminací kvůli pohlaví a se šikanou.

Jakou odezvu máte na zveřejnění článků o anketě?

Ozvali se z Úřadu vlády, tam by snad mohl být potenciál pro nějaké systémové řešení. Na říjnové konferenci spolku Mladí lékaři bude diskriminace jedním z hlavních témat. Když si ale člověk čte názory v diskusích na sítích, připadá si někdy jako ve středověku, i když žijeme v 21. století.

Setkáváte se s negativními ohlasy?

Nedivím se, že doktorky nechtějí téma diskriminace řešit. Je to kontroverzní a nepříjemné téma. I pro mě to bylo riziko. Získám u některých lidí v oboru nálepku militantní feministky a aktivistky, přitom to pro mě není stěžejní téma, mě baví celé spektrum medicínského práva. Na sítích se vůči mně objevují agresivní výpady. Na druhé straně je fajn číst, když i muži vystoupí ze své komfortní zóny a potvrdí, že sami jsou svědky diskriminace lékařek ve své nemocnici.

Medicínskému právu se věnujete od studií. Jak vás ten obor získal?

O přednášky zdravotnického práva byl na právnické fakultě velký zájem. Přihlásit se na ně přes rezervační systém, o to se vedou „klikací války“. Dostala jsem se na ně jen náhodou. Přednášející nadchli snad každého. Bylo na nich vidět, jak je jejich obor baví. Uchvátilo mě to. Ve třetím ročníku jsem se účastnila soutěže ve zdravotnickém právu a poznala jsem, že je to obor, kterému se chci věnovat.

Zdroj: MT