V Praze se vyskytla vzácná hepatitida D
Virové hepatitidy jsou nejčastějším jaterním onemocněním a v celosvětovém měřítku vedou k úmrtí téměř dvou milionů lidí ročně. V České republice jimi trpí přibližně 2,5 procenta české populace. Hepatitida D je virové onemocnění jater, které je způsobeno zvláštním defektním virem. Ten obsahuje malý cirkulární RNA genom (1 700 bazí), tvořený jednovláknovou RNA, která kóduje protein zvaný delta antigen. Virus hepatitidy D nemůže vytvářet infekční viriony bez jiného pomocného infekčního viru. Tímto pomocným virem je virus hepatitidy B, který poskytuje povrchový protein HBsAg. Proto virus hepatitidy D (dále jen HDV) není schopen samostatně vyvolat infekci. infekce HDV se tedy vyskytuje buď v koinfekci s HBV nebo jako superinfekce osob s chronickou infekcí HBV. inkubační doba je 14-120, některé prameny uvádějí až 180 dnů. Období nakažlivosti je ve všech fázích infekce, ale nejvíce před začátkem onemocnění. Cesta přenosu je parenterální a sexuální jako u HBV. V případě, že se nákaza HDV rozvine, jsou pacienti ohroženi chronickou infekcí, která až v 80 % případů vyústí v cirhózu jater.
Dosud byla infekce HDV v podmínkách České republiky naprosto ojedinělá a pomýšlelo se na ni zejména u cizinců, neboť virus se vyskytuje endemicky (například v jižní Itálii, Jižní Americe, Africe, Rumunsku, v některých státech bývalého SSSR). Klinický obraz je podobný jako u hepatitidy B. V případě koinfekce bývá průběh dvoufázový, často závažnější, ale obvykle s dobrou prognózou. Dojde-li k superinfekci, je větší nebezpečí přechodu do fulminantní formy i do chronické aktivní hepatitidy a cirhózy. Sérologická diagnóza spočívá v detekci celkových protilátek anti-HDV metodou RIA nebo ELISA. Detekce protilátek anti-HDV ig M je prováděna jen ve speciálních laboratořích, stejně jako stanovení antigenu HDAg.
Principy terapie jsou obdobné jako u virové hepatitidy B. Cílem léčby je útlum replikace HDV, který je většinou spojen s normalizací ALT a histologickým zlepšením (HBV DNA bývá většinou negativní i metodou PCR díky supresivnímu vlivu HDV na replikaci HBV). Výsledky terapie koinfekce HBV/HDV však nejsou příliš povzbudivé. V klinických studiích byl prokázán příznivý vliv podávání konvenčního interferonu alfa nebo peginterferonu alfa-2a po dobu jednoho roku. Obnovení replikace HDV je po ukončení léčby pravidlem, ale histologický efekt přetrvává nejméně deset let po léčbě. Lamivudin není zpravidla příliš účinný a kombinace peginterferonu a ribavirinu nezvyšuje účinnost léčby.
Základním preventivním opatřením je vedle eliminace rizikového chování aktivní imunizace. Specifická očkovací látka proti HDV neexistuje, ale očkování proti hepatitidě B logicky chrání i proti HDV. Imunizace proti hepatitidě B snižuje nejen incidenci infekce, ale také výskyt chronických doprovodných komplikací, jako je jaterní cirhóza nebo primární hepatocelulární karcinom.
Zdroj: