V zemi královny ze Sáby

Dnes je to Jemenská republika (Al-Džumhúrija Al-Jamanija), která má 20 milionů obyvatel a pokrývá 527 970  km² na jihozápadě Arabského poloostrov a. Sousedí s Ománem, Saúdskou Arábií, Arabským mořem a Indickým oceánem, mluví se tu arabsky, číst a psát umí polovina obyvatel, kteří vyznávají islám. Je to jeden z nejchudších států světa a nejchudší stát této oblasti, ale také země s bohatou historií s řadou království, mj. Sabejské říše. Dnes je Jemen sjednocen, v čele stojí už od 22. května 1990 polní maršál Ali Abdallah Salih, bývalý prezident Severního Jemenu.

Od sjednocení Jemenu je jeho hlavním městem Sana (opevněné město, město z krajek, z perníku), které patří k nejdéle obydleným městům na světě. Podle jemenské legendy ho založil Shem, jeden ze tří Noemových synů, který také údajně Noa za jeho zdmi pohřbil. Leží ve výši 2 700 m. n. m., na ploše o průměru 22 km, a žije v něm až 1,5 milionu lidí, což je desetina všech obyvatel země. Sana je architektonickou památkou v péči UNESCO, a byť jeho domy vypadají jak z perníku, některé z nich mají i 500 let.

Jemen = khat

Opevněné vesničky horských oblastí nesou jména plná tajemství – Thula, Hababa, Shibam, Kawkaban, Al Tawila, Al Mahwit, Khamis Bani Sa’d, Manacha, Al Hajara, Beni Mur, Al Hodeida, Bayt Al Amir, Husn Al Haimi, Al Juma. Kolem nich se táhnou nekonečné hřebeny melancholicky smutných hor. Opevněné vesnice jsou jako orlí hnízda umístěna na vrcholech hor či horských hřbetů a představují dokonalé pevnosti. Stavby se tyčí do výše několika pater, mnohé osady jsou dodnes obehnány důkladnou hradbou s jediným vstupem, která plní obrannou funkci. Je to středověk v 21. století. „Luxusnější“ muslimské a chudší židovské části osad jsou důsledně odděleny. Svahy okolních kopců zdobí terasy tisíců malých políček, na nichž se pěstuje zejména kávovník a khat – jde o listy rostliny Catha edalis, které místní, zejména muži, žvýkají k navození euforie, potlačení únavy a chuti k jídlu.

Jedna rabta khatu, což představuje svazek listů pro 3 až 4 hodiny žvýkání, stojí od 150 do 1 500 rijálů (tedy od 15 do 150 korun), přičemž spotřeba činí až 6 rabt denně. Místní obyvatelé jsou ochotni to obětovat, protože jde o stimulans obsahující alkaloidy pseudoefedrin, amfetamin, katinon. Podle některých studií však způsobuje zvýšení krevního tlaku, krvácení do mozku, edém plic atd. Oblíbený khat se v Jemenu pěstuje na více než 60 % orné půdy. Nejen, že nahrazuje celé plantáže kulturních rostlin, ale navíc je nutno jej intenzivně zalévat, a tak v artéských studních ubývá vody, musí se čerpat z hloubky až 500 metrů a začíná být slaná. Celá území tak mohou usychat. V domech lepších lidí je pro žvýkání khatu – a společenská setkání s tím spojená – vyhrazena místnost v nejvyšším patře, s nádherným výhledem – typická jemenská mafradž.

Žvýkání je sociálním odpoledním rituálem většiny Jemenců, a chcete-li uzavřít jakýkoli obchod, musíte ho absolvovat. Začíná se po obědě a končí po západu slunce. Ti méně majetní žvýkají khat v „kolektivních zařízeních“. Žvýkání khatu může doprovázet jakoukoli činnost, včetně řízení auta, prodávání koření, léků nebo kadidla na tržišti čili souqu v Sana’a.

Manhattan pouště

Míříme na východ, přes poušť Rub Al Khali (Prázdná čtvrť). Navštěvujeme přízračné město v poušti Baraquish a o pár hodin později také Marib. Bájné město královny ze Sáby – které profitovalo z toho, že tudy vedly cesty karavan dopravujících koření, rýži, zlato, kadidlo, myrhu mezi Afrikou a Indií –, s jeho chrámem měsíce a chrámem slunce i starým městem, kde v letech 950 až 115 př. n. l. vládli králové ze Sáby, včetně královny Bilquis, a zbytky fantastické přehrady a zavodňovacího systému z 10. století př. n. l.

Naprostým zázrakem je ale Šibam se svými mrakodrapy v poušti. Šibam byl postaven na ruinách starověkého centra Hadramautu. Zdejší „mrakodrapy“ jsou staré více než 500 let, a v každém z nich sídlí vždy jedna rozvětvená rodina. Šibam svými proporcemi připomíná centra amerických velkoměst s mrakodrapy, a vysloužil si tak pojmenování Manhattan pouště. Město sevřené do hliněných hradeb tvoří bloky vznosných až osmipatrových budov – těsně u sebe postavených a oddělených úzkými klikatými uličkami a náměstíčky, do nichž vám dokonce ani sami Jemenci nedoporučují vstupovat, protože je zde neuvěřitelná špína, prach a zápach. Ostatně jak by ne, když záchody stále ještě ústí přímo na ulici, kde navíc volně procházejí kozy či oslové. O to podivuhodnější jsou soutěže ve skládání básní.

Když se díváte na všechny ty monumentální stavby Shibamu, Sana či horských vesnic, nevěřili byste, že vše je postaveno a dodnes se staví z nepálených cihel – adobe čili vepřovic. Jílovitá hlína se promísí s dostatečným množstvím vody a slámou, hmota se homogenizuje ušlapáváním nebo dusáním. Potom se hlína v kašovitém stavu upěchuje do připravených forem a nechává vyschnout na slunci. Je to teplejší a trvanlivější než beton.

Sura, sura, sura…

Nejkrásnější částí Hadramautu je boční, více než 100 km dlouhé vádí (údolí) Do’an. Jeho horní část – zelený kaňon – je plný palmerií, podivuhodné architektury vesnic ze sušených hliněných cihel i bizarních starobylých pevností či kláštěrů. Jednou z nejvzácnějších věcí zde vznikajících je med – platí se za kilogram až 60 USD. Na cestě údolím Do’an v kraji Hadramaut jsme dorazili až k vesnici Ladin a poobědvali v jedné z restaurací pojmenovaných Al Kajda.

Ač se vám to na první pohled a první den nezdá, kultura jídla zde není špatná. Základem jemenské kuchyně jsou chlebové placky chubs o průměru až 1 m. Čerstvé jsou pružné, špatně se krájejí, proto se trhají na malé kousky a stočené do malého kornoutku slouží jako lžička k nabírání pokrmů z misek. K pečení se používá trouba zvaná tanúr. Při jídle se sedí na zemi, po jídle se pije káva vařená ze slupek kávových zrn a ochucená kardamomem. K tomu hraje hudba. Jedí se zde ale i langusty a další mořští tvorové.

Fotografovat, a dokonce i spatřit dospělou ženu je v Jemenu prakticky nemožné. Každá dívka je po dosažení menarche zahalena do burky a již ji nikdy nikdo – kromě nejužší rodiny – nespatří. Podařit se to může jen zcela výjimečně jako v případě, kdy jsme zastihli partu napůl dětí a napůl dospívajících při praní a mytí u vody. Zatímco tedy ženy fotografovat nesmíte, muže a zejména děti ano. Sura, sura, sura – vyfoť mě. Odměnou může být žvýkačka, ale často postačí pouze pohled na displej digitálu nebo videokamery.

Při tomto i jiných setkáních jsme si vždy znovu kladli otázku, v čem vlastně spočívá lidské štěstí.

Své postřehy ze společné cesty do Jemenu zaznamenali prof. MUDr. Jan Bultas, CSc., a Mgr. Jaroslav Hořejší

Zdroj: